Trochu se to protáhlo.
Původně jsme s Jonášem Hájkem předpokládali, že druhá část rozhovoru v internetové revui A tempo bude následovat nedlouho po zveřejněné části první, ale nakonec z toho “nedlouho” vyšly dva měsíce. Zdržení ovšem padá na moji hlavu.
Od čtvrtka 11. prosince si tedy lze konečně přečíst dokončení našich rozmluv – o fascinaci slovem, o tzv. konkrétní hudbě, o intonaci a “zmutovaných autorských čteních”, o hudebních skladatelích Michalu Ratajovi, Martinu Smolkovi a Petru Kofroňovi, o hledání autority a o mizérii české.
Nabízím odsud přímé přepojení nebo drobnou ochutnávku z toho, co se nakonec do rozhovoru nevešlo:
Kde zůstává vědomí, když ho nejvíc potřebujeme? Určitě se ti taky stalo, žes někde udělal chybu a pak nedokázal uvěřit, že jsi to opravdu byl ty, kdo něco tak pitomého mohl udělat. Myslím teď opravdu na takové banální chyby, kdy kontrola vědomí najednou vynechá a ty nevidíš, neslyšíš, nerozpoznáváš. Skoro bys řekl, že to na tebe v tu chvíli někdo nastrojil. Zlomyslně tě vypnul.
Jo, třeba když jsem něco rozšlápl, brýle nebo skleničku. Nebo horší věci. Ale zatím moc nevím, kam tím míříš.
K tomu, co se nedá předvídat. Ať jsi, kdo jsi, něco v tobě tu a tam vynechává. A často přímo osudně. Můžeš tomu moderně říkat krize individuality, ale jako základní vnitřní nejistota se to s člověkem táhne odpradávna. Setkáš se s ní už v těch nejstarších příbězích. Gilgameš se neubrání dřímotě, zrovna když mu má být sděleno tajemství nesmrtelnosti. Bojovníku Karnovi ve zlomovém okamžiku války v Mahábháratě nepomůže ani nejmocnější zbraň světa, protože mu vynechá paměť a on si nedokáže vybavit spouštěcí zaklínadlo. Takové mimořádné, nadlidské postavy, a přece se nedokázaly vyhnout lidskému selhání. Na určité hranici člověk zjistí, že celá jeho slavná individualita je vlastně podfuk.