Zdeněk Wagner

Zdeněk Wagner

V literatuře jsem slabší; nejraději mám červené víno. Ale přesto jsem ochoten veškeré verše Vámi produkované chváliti a na oplátku Vás hodlám omrzovati svými tvůrčími plány, jakož i referáty o vnitřním nutkání a o palčivé dřeni, co se propaluje.
Nyní přijdou osobní data:

Jméno: Zdeněk Wagner

nar. 1923

domovská obec: Praha

uznán schopným vojenské služby,

odklad za účelem studií

kolem krku: 38

zvl. znamení: mám rád slané mandle

Adresátem těchto řádků byl Ludvík Kundera. Psáno 3. března 1946. Další z mladých blíženců surrealismu, v roce 1946 objev, dnes už jen jedno z mnoha zapomenutých jmen…

Byl povoláním veterinář a svou poetiku mi jednou zdůvodnil slovy: „Když mám celý týden ruku až po rameno v prdelích koňů…” Psal fantaskní dopisy, které v prudérních dobách 1945 — 48 byly netisknutelné, dnes by nepřekročily „normu” porno čili pornonormu. Byl to fascinantně divý muž s nadměrným smyslem pro (sebe)ironii. Mně ho „přihrál” František Halas.

Takovými a podobnými větami Wagnera s odstupem let představuje v dopisech sám Ludvík Kundera. Určitě z toho nakonec vznikne i nějaké další vzpomínkové Řečiště, tenhle „fascinantně divý muž” totiž podle všeho Kunderu opravdu zaujal. Nejvíc asi právě těmi rozvernými dopisy, plnými jazykových hříček, špílců, výkřiků a různých „podnětných návrhů”:

Uvažuj, prosím, o tom, neměli-li bychom společně vydávat obdeník „Pornografie pro každého”. Rád bych redigoval Dětský koutek.

V jednom z Wagnerových posledních dopisů Kunderovi, psaném už po únorovém převratu, se objevuje odstavec nadepsaný Slovo o pluku Fišerově — rok 1949, bar Pygmalion, Zbyněk Fišer, Karel Hynek a ukázka gramaticko-automatické metody, kterou se tehdy tito autoři bavili… Jiný, nedatovaný dopis, pak přináší krátké mystifikační útržky budovatelské poezie Před šichtou, Při šichtě a Po šichtě, psané už zcela ve stylu Egona Bondyho.

Je to tedy onen obrat od surrealismu k „totálnímu realismu” a „trapné poezii”, to náhlé a zarážející „zrušení metafory”, které představuje jednu z nejpodstatnějších básnických událostí přelomu čtyřicátých a padesátých let. Z ní se zrodila poetika undergroundu, poučili se na ní Hrabal, Boudník, Medek, v ní je také v podivuhodné zkratce vyřčeno téměř vše podstatné, co pak budou v šedesátých letech (pod heslem „útěk do skutečnosti”) rozvláčně zpracovávat pražští surrealističtí básníci kolem Vratislava Effenbergera.

A to je nejspíš i ten hlavní důvod, proč se dnes vracet k textům Zdeňka Wagnera.

Jako autor Wagner jistě není nijak výjimečný. Z jeho básnické pozůstalosti (zemřel koncem osmdesátých let) sestavil editor Martin Machovec stostránkový rukopisný soubor Virgule, který, bude-li někdy vydán, nebude asi cenný v tom, že by přinesl něco netušeného, ale naopak v tom, že upřesní to tušené. Vnitřní pnutí v imaginativních poetikách té doby.

Bude vhodné znovu zde připomenout onen velmi často připomínaný básnický večer surrealistů v Praze na Žofíně, kde Ludvík Kundera se Zdeňkem Lorencem stačili ještě na poslední chvíli (byl podzim 1947) uvést několik mladých autorů, v nichž viděli svou příští posilu v dosud převážně „výtvarnické” Skupině Ra: Hynka, Wenzla, Effenbergera, Zusku, Schnabela… Zdeněk Wagner zde sice nevystoupil, ale mezi těmito jmény se často objevoval na stránkách brněnského Bloku, mladoboleslavských Mladých archů a dalších časopisů, se kterými redakčně spolupracoval Ludvík Kundera. Většina ze jmenovaných (včetně Effenbergera, tehdy zdaleka ne tak antilyrického a surového, jak se zpětně snažil svoji tvorbu stylizovat) zde debutovala s poezií spíše křehčí, ne-li přímo průzračnou, jímavou a lyricky hravou v mezích tehdy už značně pozdního poetismu.

Oproti nim se Zdeněk Wagner, představený medailónem v Mladých arších 1/1947, jevil tak trochu jako živel. Psal násilnicky, křiklavě a dusně, se zvláštním zaměřením na různé pokoutní výjevy. Spíš než surrealismu, jsou jeho básně v próze ozvěnou dekadence, přeháněné ovšem až do výsměšnosti (z končin dekadentních se tehdy k těm surrealistickým blížili třeba i Hynek, Krejcarová nebo o něco později Režný). Wagner ale nebyl příliš psavý, dohromady vlastně načrtl jen několik temných scenérií nebo podivných zjevů, uzavřených v kleci své vlastní trapnosti.

Není divu, že Wagnera jeho živelná nátura nakonec dovedla k takovým živlům, jako byli Egon Bondy a Jana Krejcarová, s nimiž se pak pod jménem Herbert Taussig podílel i na ilegálním sborníku Židovská jména (začátek roku 1949, vydáno 1995, viz též Host 2/97). Potměšilá údernost dvou momentek, které zde uvěřejnil, se už dá číst jako předznamenání poetiky textů z budoucí strojopisné edice Půlnoc.

Známý je postřeh Vladimíra Boudníka, že Bondyho totální realismus připomíná obsahy románů psané na třech řádcích. Wagnerův manifest „rychlé prózy” v dopise Ludvíku Kunderovi (asi 10. února 1947) prosazuje tenhle postup s několikaletým předstihem. Kdyby se Wagner z okruhu kolem Bondyho tak rychle nevytratil a nepřestal psát (Machovec v ediční poznámce k souboru Virgule zařazuje většinu Wagnerovy básnické tvorby mezi léta 1946 — 49), byl by mohl být „u toho”. Ale dějiny literatury, jako každé dějiny, nepřipouštějí žádná kdyby.

„Tož tak bylo všechno na dobré cestě a to propadliště to všechno pokazilo,” povzdechl si Wagner v dopise Kunderovi z konce roku 1965 — deset, patnáct let po tom všem.

Jaromír F. Typlt

Malý výběr z dopisů Zdeňka Wagnera

(asi 10. II. 1947)

Nejnovější způsob literární tvorby bude r y c h l á p r ó z a . Ne, automatismus ne, ale léky v tabletkách, hořkých více či méně, někdy se podobající židovským anekdotám.

Neboť čas je drahý a dnešní způsob čtení, tj. přehlédnutí recenze a záložkového vychloubání — je trochu povrchní. Mnoho chytrých pánů mnohokráte nevědomky nebo úmyslně sestavili rychlou prózu. Mám dojem, že bez valného úspěchu. Je totiž nutno soustavným rychlopisectvím připraviti vesmír na nový, státně uznaný psací styl.

Musí to být próza, protože básně čtou jen zamilovaní sextáni a neukojené paničky.

A rychlá. Šetříme papír republice.

V nejbližší době se sesuje písemnictví do nepěkných trosek a jediná záchrana je ta, kterou můj senzační, geniální mozek vyšpekuloval.

Protože jsem ouplně neschopen zploditi něco jiného než své nešťastné starobylosti, vyzývám Tě tímto k ukrutné konverzi, která Ti přinese nehynoucí slávu a vyloučení ze všech světových a politických stran a ze všech čtyřech redakčních kruhů.

Abys rozuměl: ideálem rychlé prózy je reflexívní kousek, omezující se na nadpis a jediné slovo, plně vystihující to a ono.

A k tomu je třeba pomalu spěti.

Má reforma se týká pouze vnější formy, na ostatním nezáleží.

Ať žije politická anekdota, čtyřveršová epika, dvouslabičná agitka; ať žije (a vzkvétá!) rychlá próza!

Z toho si nic nedělej: to jen způsob, jak Tě přinutit, aby sis koupil koš na papíry.

Já som sa nudil a taxem ti napsal.

Až přijedeš, sofort telefonuj; něco prodáme a dokončíme pitku, kterou jsme bez vlastní viny převedli do ztracena.
Nazdar!
Tvůj
Zdeněk

Neumělý příklad:

Schůzka

Promiňte, pravil Pietro, rozrážeje davy lunatiků, slunce balancuje na vrcholu věže svatého Jiří a já spěchám.

(asi 1948)

Vážený pane!

Uslyša Vaší P.T. výzvu stran básní přes 5letku, nelenil jsem a od soudr. Ant. Mikyšky, kultůrního preferenta v našom závodě jsem si zapůjčil tento I. Psací zdroj, bych vám mohl opsati své Básně.

V ňich jsem zamýšlel dáti do veršů celé své krvavé soudr. nitro, zaostřeným 3 dnim bojem utužené v správného svazáka.

Před šichtou

A jdeme!
Tisíce srdcí a páží
To Přísaháme
Příjdeme do směny včas:
Nepopustíme!

Při šichtě

My — slevači
Sléváme
Pro Vás
Vy kteří ještě spíte
a nic nevíte,
že my už
pro
vás
sléváme

Po šichtě

Až příjdu domů z práce
nenajdu doma koláče,
najdu jen tvrdý chléb dělnický
koupený v mlékárně radlický.

Jsem dělníkem na usně a když ty usně
usním, tak mi ty basně hlavouletí.

Pěkně pozdravuji

Váš ct.
Plhoň Rudla, usník
Nemyšlice u Domažlic

Pane redaktore, je mi 16 let, ale všechny své síly věnuji 5letce a Vás pěkně pozdravuji.

—————-

(asi 3. I. 1949)

Chlupatý králi Chlodoviku,

jsem Ti výtečně vděčen za kýžený zájem, který projevuješ o mé Listy úcty a přátelství, tak o knihy, Tebou mi zapůjčené a v propast nenávratna tak uvrhnuté.

Copyright by Ludvík Kundera by bylo snadno vydati, ale obávám se, že nyní, kdy budu jmenován národním umělcem, vyjdou veškeré mé spisy v šoustavném vydání celonárodním, vytištěném písmem cicero.

Překvapí-li Tě návrh na mé jmenování národním umělcem, prozradí to jen Tvou třídní omezenost, neboť, jak tvrdí a prdí informované kruhy, budou nyní vedle Jiráska vydávány pouze kuchařské knihy a pornografie, literatura tedy přísně funkční, a všechny jiné artistní a buržoázní směry umělecké budou potlačeny až do těch hrdel.

Důvěrně Ti mohu sdělit, že mám zastávati úřad přednosty pornografického kabinetu při kanceláři prezidenta republiky, úřad to právem mi náležící za hlubokou náklonnost k rozmnožovací literatuře, kterou slynu.

A nyní slyš: SLOVO O PLUKU FIŠEROVĚ.

(Shrnu zde pouze fakta, nashromážděná s příkladnou pečlivostí během posledních měsíců.)

1. Fišer Zbyněk se volně vyskytuje v baru zvaném Pygmalion. V tomto neobyčejně neslušném baru lze dostati pouze kořaly, víno však ani červené ani bílé. (Bez komentáře.) Vrchní téhož podniku jej označil „za toho mladíka, který nosil d l o u h é v l a s y . (Saprlot!)

Mistr Fišer přes svůj ledva popubertální věk překypuje uměleckými teoriemi a vypravuje s převahou omšelého světáka zkazky o svých ohromných flámech.

2. Spolu s Karlem Hynkem mne označili během několika minut za surrealistu (!), existencialistu atd.

Nový -ismus pak mi předvedl Hynek, tvůrce a objevitel tohoto převratného směru, znamenajícího nepochybně novou epochu světové literatury.

Nazývali to „slabikový automatismus” nebo tak nějak.

Místo sáhodlouhého vysvětlování se pokusím o nápodobu:

Kvočna nebo: kvočna

našla
lampu
pukla
lampa
padl
dlask

a jiné způsoby transkripce. Sám Tvůrce přiznal nevýhodu druhého způsobu: musí být velký formát papíru, aby se to všechno vešlo.

Mou nesmělou poznámku, že mi to spíše připomíná společenskou hru, nevzali poeti na vědomí.

Konec zprávy o ilegálních suřících.

…………

Teď, když jsem dočetl Tvou popravu ve Varu, mám dojem, že také sestoupíš do ilegality. Nezlob se, ale já souhlasím do puntíku s Varem. Psáti o jakémsi zvrhlém alkoholikovi, nota bene stranicky neorganizovaném, věci chvalitebné a jedním dechem skepticky hodnotit našeho Velkého Wolkra, který vedle Jiráska a Dobromily Rettigové patří k největším postavám české literatury! Pěkně to napsal pan Jisbach o surrealismu, jemuž je paranoia zdrojem inspirace umělcovy. Je na čase, abys radikálně změnil své umělecké stanovisko a zapojil se ukázněně do řad uvědomělých spisovatelů, kteří píší články jako: Jirásek a hudba, Al. Jirásek a naše historická věda, Jirásek v nové škole… Proč nepokračovat ve zdárně započatém díle? Piš: Jirásek v říši divů, Jirásek a pětiletka, S Jiráskem a Sovětským svazem na věčné časy atd.

Vperjod! Vperjod! Vperjod!

…………….

Napiš přesně, kdy přijedeš, budu patrně ještě v Praze a anžto jsem vyslal pryč všechny příbuzné krom staré matičky, byl bych rád, kdybych Ti mohl poskytnout pohostinství.

Tvůj Zdeněk