(1938)
Téma: česká literatura 60. let – próza a architektura
Obrazový doprovod: Martin Ježek (z filmu Dům daleko), Josef Moucha
Zadoslovučinění
Vzhledem k naléhavým návratům „nepředpojatosti dění“ v díle Věry Linhartové se mi zdá důležité na tomto místě připomenout, že cesta, která dovedla Kryštofa Dientzenhofera ke stavbám matematika, filozofa a dramatika Guarina Guariniho, byla vlastně zacílena jinam a že toto určující setkání proběhlo jakoby mimochodem, jako odbočka v cestě. Dokonce není ani přímo doloženo. Přesto ale právě toto odbočení získalo pro architekturu českého vrcholného baroku klíčový význam. Dynamické, jen velmi těžko popsatelné Guariniho útvary, spočívající v celistvém pojímání prostoru a hmoty, ovlivnily Dientzenhofera natolik, že se jeho prostřednictvím měly v Čechách rozpoutat učiněné bouře prostupujících se křivek, komplikovaných prostorů a odvážných klenutí, nahrazující dosavadní principy skládané architektury.
Stavby vrcholného českého baroku proto působí na člověka jako nadlidské útvary s neuvěřitelnou koncentrací vnitřní energie, jako mocná silová pole, z jejichž dosahu tomu, kdo do nich vstoupil, již není úniku. A zdá se, že české kultuře skutečně není z doby barokní úniku – možná proto, že v ní poznala své vlastní založení. Josef Pekař: „Pro českého historika bude jednou vůbec nejpozoruhodnější, že jen velké vlny mystického vznětu, jakými byly gotika a barok a příbuzný romantismus, zažity byly českým prostředím nejplněji a nejvášnivěji.“
Ačkoliv bychom u Věry Linhartové numinózní, mysticky zanícené pocity člověka doby barokní našli jen stěží, přece jsme tu čemusi na stopě: je potřeba si připomenout, že Guarini byl profesorem matematiky. Ona exaltovanost, která chtěla přesažením člověka vstoupit v účast s absolutnem, byla zajištěna složitými výpočty a nesla v sobě neodlučitelný podíl racionalistických myšlenkových systémů. A právě tento podíl vyzvedl barokní klenby tak vysoko, až přestaly respektovat skutečnost…
Uvedené souvislosti jsem nejasně, ale velmi intenzivně tušil, když jsem byl vtažen do prózy Dům daleko a nechal se přesouvat podle vnitřní vůle slovesného útvaru, který „není ozdoba ani výpověď ale ryzí silové pole“. Nejpřesnější vyjádření mi však poskytla sama autorka v dopise ze 3. února 1991: „Architektonické projevy vrcholného baroku jsou skutečné zázraky prostorového myšlení. Předpokládám, že nemůžete vědět, že jsem promovala na dějinách umění diplomní prací o barokní architektuře. Prací, která je sama o sobě bezvýznamná, ale ty nesmírně jasné a komplikované prostory mám v sobě. Myslím, že mě formovaly mnohem víc, než cokoli jiného: protože obsahují velice přesný matematický řád, který se divákovi na první pohled ztrácí ve zdánlivém chaosu.“
Tím ale samozřejmě problém teprve začíná – próza není architektura, její působivost má jiné zákonitosti, její cesta k ozáření čtenáře je složitější. „Struktura kteréhokoli z těchto textů připomíná ponejvíce stavbu, narůstající bez předchozího plánu (který jako by sama teprve vytvářela), neovládána žádnými ryze kompozičními zřeteli, nýbrž jen velice zvláštní logickou nutností a spojitostí nebo složitou posloupností záznamů vzpomínek, snů, příběhů, úvah a představ, jejichž zřetězení svým volným tokem odpovídá vnitřnímu monologu, vnitřní promluvě – řeči“, napsal Stanislav Dvorský na záložce prvního vydání Přestořeči. Na čtenáře znepokojivých próz Věry Linhartové skutečně musí po určité době dolehnout představa samovolně a svévolně rostoucí stavby, která přes to přese všechno nemá ráz rakovinného bujení, protože je jakýmsi záhadným způsobem zacílená, a to ke změně vnímání, nikoli k jeho likvidaci. Kompozice jsou náhodné, chaotické, uvolněné, a zároveň nesmírně přesné, sevřené a koncentrované. Jako by to vše bylo tak přesné, protože řád je nepostižitelný. Tyto vlastnosti jsou různě pozorovatelné v různých situacích, to však nic nemění na tom, že existují současně.
Pět prozaických knih, které u nás od roku 1964 do roku 1968 autorka vydala – Prostor k rozlišení (1964), Meziprůzkum nejblíž uplynulého (1964), Rozprava o zdviži (1965), Přestořeč (1966), Dům daleko (1968) –, považuji za jakýsi uzavřený celek, za neústupně rozvíjený experiment, který směřoval ke svému naplnění a dosáhl ho, přičemž „naším cílem nesmí být prostředek, ale průběh událostí.“ Možná totiž neexistuje cíl („V případě že by bylo lze zjistit chybu znamenalo by to že je někde záměrný cíl Protože však nepředpokládám cíl nemůže to být chyba“), vždyť Dům daleko uzavřel pouze (publikovanou) českou část autorčiny tvorby, každopádně však předpokládám důsledně rozvíjenou a dodržovanou orientaci. Opravňuje mě k té domněnce mj. i přísně dodržovaná časová posloupnost v pořadí povídek uvnitř jednotlivých knih (s jedinou výjimkou – prózou Kleopatra v Přestořeči), tedy výsostný znak čehosi postupně se utvářejícího. Knihy samotné jsou pak jednotlivými fázemi experimentu – nejsou řazeny lineárně, první čtyři tituly jsou naopak časově „zaklíněny“ do sebe, jsou svými průniky, což naznačuje, že se autorka průběžně pokoušela experiment vyhodnotit, aniž by přitom uzavírala ověřování jeho předpokladů.
číst celý text
Poznámka: zveřejňuji zde pouze zkrácenou a upravenou verzi doslovu, který jsem v srpnu 1991 napsal k novému vydání próz Věry Linhartové Meziprůzkum nejblíž uplynulého a Přestořeč. Vzhledem k velkému časovému odstupu by bylo potřeba text doslovu zásadně revidovat.
Způsob čtení
(upravený přepis rozhlasového rozhovoru pro pořad o Věře Linhartové, ČRo3 Vltava, prosinec 2007, pořad připravila Karolina Jirkalová)
1.
Kritická reflexe díla Věry Linhartové je zatím spíš opatrná. Text Václava Černého z roku 1979 je jednou z mála výjimek, kdy někdo zcela otevřeně, nesmiřitelně formuloval odmítavý názor. Jmenuje se O všem možném, dokonce i o hippies a novém románu, a Věra Linhartová je v něm trochu překvapivě uvedena právě do souvislosti s hippies a s celým tehdejším hnutím mládeže, podle Černého nihilistickým, a dokonce i jako nejobšírnější literární příklad! Citována je konkrétně její povídka, která se jmenuje Lancelot čili Východ z nouze a vyšla v prvotině Prostor k rozlišení. Černý na jejím základě neváhá autorku – sice stylisticky kulantně, ale přece – označit za zbabělou. Podle něj ten typ literatury, který zastupoval ve Francii nový román a v Čechách Linhartová, znamenal neochotu reagovat, neochotu zastávat svůj názor, neochotu jednat v evropských kulturních „normách“: toto považoval za zbabělost.
Dovolím si ocitovat jeden úryvek, protože Černý, i když je čtenářem negativním, je pořád ještě čtenářem pozorným: „Zde bude jedinou látkou naší úvahy to, že život tu záleží v ustavičném vyplétání z toho, do čeho jsme se právě zapletli a z čeho se lze vyplést jenom tak, že se znovu jinak zapleteme, nejlíp ještě nechat všechno běžet svou cestou a zříci se jakéhokoliv výběru, svolit prostě k osudu. A ještě více to, že jakmile se hrdina octne v jakékoliv situaci, autorka si pospíší ho z ní vyzout dřív, než se situace rozvine, ba než se vůbec stane srozumitelnou. Autorka prostě odmítá, odpírá svého hrdinu jakémukoliv osudu a určení, hrdina nenabývá vůbec samostatné a živé románové existence, je věcí pohazovanou věcmi, je záměrně a důsledně zvěcňován, reifikován. Příběh vzniká a současně zaniká, děj se konstruuje, ale ihned spolu i destruuje, ruší, odbourává, sám sebe odvolává. Román životní absence, prázdnoty, autodestrukce. Čeho se ta dívka Věra tak bojí, říkal jsem si tehdy: samého života se bojí, chce jej nevidět, neslyšet, jedinou její básnickou péčí je zamezit životnímu příběhu, aby nabyl hloubky a významu. Nechce se dát životem kompromitovat, nechce se s životem zahazovat.“
Na konci úryvku Černý dokonce píše, že ho zmíněná povídka a celá knížka přes ten nesporný talent, který cítil, v podstatě odradila od toho, aby Věru Linhartovou jako autorku vůbec dále sledoval. Ale jak už jsem řekl, Černý byl čtenář pozorný, a to, jak povídku vystihnul, je velmi případná charakteristika. Až na to, jaká hodnotová znaménka určitým věcem dává. Já osobně jsem třeba právě příběh Lancelota čili Východu z nouze četl jako oslavu nepředvídatelnosti, oslavu toho, že ty nejdůležitější věci se člověku stanou ve chvíli, kdy je neočekává, kdy si je nijak nevypočítává, kdy přicházejí jako zázrak. Lancelot je tedy pro mě oslava přátelství, oslava zázraku srozumění, a když u Černého čtu, že je to „román životní absence, prázdnoty, autodestrukce“, dokážu si to vyložit jen tak, že se tady střetla dvě univerza, která si zásadně nemohou porozumět. Na jedné straně Černý s klasickými západními hodnotami angažovanosti, které zastával, a na druhé straně Linhartová, jejíž pohled už od začátku byl směrován jinak – „východně“, chceme-li to takhle zjednodušit. V jedné povídce z knížky Meziprůzkum nejblíž uplynulého – jmenuje se Vícehlasé rozptýlení – píše autorka hned na začátku, že lidé většinou dělají chybu dvojím způsobem. Buďto, když vyjdou z domu, že nemají záměr vůbec žádný, anebo mají záměr tak pevně daný, že ho v podstatě pouze naplní, ale nedají žádný prostor nepředvídatelnému. Pokud Černý vyčítal Linhartové, že nemá žádný záměr, vyčítal jí to myslím zcela špatně: ona ten vstupní záměr vždycky měla, vždycky ho sledovala, ale vždycky byla ochotná ho opustit ve prospěch nějaké „náhlé události“. A náhlou, nenadálou událost se snažila vytvořit přímo ze svého textu.
2.
Linhartová je obecně považována za autorku nesrozumitelnou, a přesto víme, že v šedesátých letech zažila něco jako boom. V tehdejší atmosféře kupodivu i tak „nesrozumitelné“ texty mohly mít v nakladatelstvích pozoruhodně vysoké náklady. Čtenářský ohlas byl opravdu nebývalý. I tohle nasvědčuje tomu, že texty Věry Linhartové zase až tak nekomunikativní a nesrozumitelné asi nebudou. Některé z nich bych ostatně neváhal označit přímo za zábavné, jsou tam prvky grotesky, vystupují tam víc než svérázné postavy…
Několikrát jsem se setkal s tím, že nadšenými a oddanými čtenáři Věry Linhartové jsou lidé z výtvarných, hudebních, popřípadě filmových kruhů. To je zajímavé, protože oni díky tomu, jak pracují se svým materiálem, samozřejmě vnímají literaturu úplně jinak. Možná, že mnoha výtvarníkům vůbec nevadí to, co vadí mnoha literárním kritikům a teoretikům – že v těch prózách takzvaně není příběh, srozumitelná dějová linka. Možná, že to je naopak motivuje! Způsob čtení, ke kterému Věra Linhartová vybízí, umožňuje vstoupit do knihy nečekaně zprostředka, najít si tam svůj vlastní vstup a výstup. Není ani na závadu, když z té knížky čtenáři nakonec zbudou třeba jen tři stránky – vždyť Linhartová sama v pozdějších letech, už ve Francii, pochybovala o samotné formě knihy, přemýšlela, jakým způsobem knihu otevřít, zprůchodnit, proděravět, aby to nebyl samoúčelný experiment, ale aby to skutečně fungovalo. Takové představy se už ale objevují i v jejích raných povídkách – třeba ve Vícehlasém rozptýlení se svěřuje šílený básník Dylan Thomas se svou touhou zmaterializovat slova a nechat je hmotně působit na člověka.
To je prostě jiný pohled na literaturu, než ten takzvaně příběhový. Stačí jen nemít předsudky.
Související stránky: polemika s Jiřím Trávníčkem na blogu (23. 10. 2008).