Petr Kofroň

Téma: soudobá hudba – magické a rituální přesahy umění – patafyzika – Agon Orchestra
Domovské stránky Petra Kofroně

 

Kakofroň
(potrhaný portrét, 1998–1999)

 

…vzepnout se a naráz doskočit! A jsou to skoky o zlomvaz, skoky přemrštěné i zoufalé, heroické i šaškovské zároveň. Jako Alfa a Kentaur — mělo být Omega, místo ní ale stojí kentaur jako stvůra z nevědomí. Poznání vpletené do pomatenosti, vznešenost do potrhlosti, smích blbosti při pronikavém vhledu do božství…

 

(Chůze světem duchů, jejich pableskování, klopýtání poutníka, zastavování. Poutník prochází vodou (symbol prahu) a setkává se s Duchem svatým. Občas mu však mysl ujíždí do šílenství. – Kofroňův komentář ke třetí větě E.S.T.)

…sebezničující napření tam, kde je předem vše ztraceno, hrátky s ohněm…

(Jde vlastně o prošťouchnutí hadí síly. První část — píchání kudlou do prdele, druhá část — mravenčení v konečníku a očekávání, poseru-li se nebo pozvracím. Třetí část — hadí síla vydrážděná kovem stoupá vzhůru. Kofroň v dopise o skladbě The Fire Is Mine)

…ze záře přeskoky rovnou do sraček a zase zpět, přesně jak to sám na sobě zaznamenal Ladislav Klíma, spisovatel a filozof pro Kofroně zřejmě určující. A padnou-li jména Charlese Ivese, Erika Satieho nebo Josefa Berga, když dojde na vyznání, kdo byl pro Kofroně určující v hudbě — je to smích, zneklidňující smích, co sem od těchhle persón zaznívá. Divné zvuky, jež vyvolali, když si pohrávali s hudbou. Kofroň má ovšem větší sklon k hazardu, chce si s hudbou zahrávat. Když už ohlas není skoro žádný, aby to aspoň mělo nějaký dopad. Aby se hrálo o víc, než by se dalo čekat. Astrologii, kabale, teurgii a dalším esoterním praktikám se začíná hlouběji věnovat po roce 1983…

…a ke všemu je u Kofroně nanejvýš zrádné věřit tomu, jakou náladu jeho skladby vyvolávají. Smutek není tak úplně smutkem a ani dravost není tak úplně dravostí, pokaždé jako by se za tím skrýval nějaký podloudný úklad. Pořád tak trochu konceptualista, jako byl na počátku — esoterickými kompozicemi a energetickými modely jenom přepodstatňuje tuhle prvotní zkušenost. Jeho hudba by často sama o sobě mohla být nesmírně působivá, ale něco tam nehraje a ruší. A přes všechnu svou činorodost a přirozenou vůdčí roli Kofroň dokonce i uvnitř Agonu zůstává podivným zakuklencem, uzavírajícím se do sebe i skrze své nejnápadnější vnější projevy. Stačí letmé srovnání s jeho nejbližšími souputníky. U Martina Smolky chce být zvuk jen tím, co vyvolává, nemívá žádné tajné poslání, je bezprostřední a plně se sděluje ve chvíli, kdy zní (Hudba hudbička, Nocturne, Rent a ricercar). Přímočarost, jakou se vyznačují „písně” Miroslava Šimáčka (Tvrdej život, Tvůj čas), zase nijak nezastírá, že je třeba počítat s určitou nadsázkou a podvratně jednoduchou ironií. Petr Kofroň ale kuje a komplikuje svoje pikle v jakémsi záhybu: není ani bezprostřední, ani přímočarý, vydává se všanc a svoji upřímnost přitom sám sobě nevěří, pořád nechává na pochybách… a i v pochybách zrazuje
číst celý text

Slovo úhozem

 

 

V osmdesátých letech se totiž Kofroň stal jedním z představitelů proslulého hudebního tělesa Agon, se kterým začal hrát hudbu na našich scénách dost nezvyklou, překvapivou, až zarážející. Stále víc si ovšem uvědomoval, že takto vnímána je především kvůli zabedněnosti českého hudebního „světa“. To, co sám z pohledu skladatele už považoval za překonané a zvetšelé, to posluchačům stále ještě znělo jako nový, tajuplný svět.

Bylo třeba se k tomu vyjádřit, prorazit izolaci, ozřejmit kontext, naznačit souvislosti. Něco napsat. — O hudbě? Psát o hudbě? — Pokud by šlo jen o informování, zaujímání stanovisek, vyzdvihování či vymítání, o tahanice kolem hudby, pak by se dalo o hudbě psát celkem snadno.

Ale když má jít skutečně přímo o hudbu, jak potom o hudbě psát?

úvod ke knížce esejů Petra Kofroně Tón ne (Host, Brno 1997)
číst celý text

Omamneto

 

K NEROZEZNÁNÍ, a jaký to bylo, když nic nebylo? K NEROZEZNĚNÍ: Kofroň si kdysi představoval krajinu, do níž se s mnohonásobným zesílením vysílají její vlastní zvuky, především ty na hranici slyšitelnosti – drolení skal, prorážení kořenů, syčení vodních par, dozvuky ozvěn, směs všeho živého i neživého, co hýbe přírodou. Desítky kontaktních mikrofonů zahrabaných pod zem, ponořených do proudu, vsazených do dutin a průchodů. Mnohozvuk proměněný v drtivou přesilu, která se prodere až ke zdroji:

„Skryté zvuky přírody rezonují se svým zesíleným obrazem. Tellur se rozeznívá.“

Ale co potom s ním? Když se probudí? Když se pohne? Zamete se vším.

Anebo nezamete a jenom to z nejhlubší hloubky lhostejnosti odzívne. S tím zvukem se totiž nemusí nic zvláštního stát, bude to jen holý zrcadlo, v něm nějakej obraz, a co?

Kofroň později takhle zklamaně odložil kontrabas, do jehož útrob pouštěl nahrávku kontrabasu. Zároveň s tím hrál – vedla ho zase ta představa, že cestou návratu se něco stane, nástroj se pozná a odpoví. Jenže nic: hudba z útrob byla příliš normální, vnitřek kontrabasu ji nijak nezačaroval, a navíc se nepojila se živým zvukem nástroje. Tím se bortil plán, podle kterého měl takhle zdvojeně, s nahrávkou zevnitř sebe sama, hrát celý orchestr – nejen smyčce, ale i harfa, varhany a dechy. Intermezzo z Mascagniho opery Cavalleria rusticana, na které si Kofroň myslel, by zřejmě zůstalo trčet tam, kde bylo.
číst celý text