(1926–1974)
Téma: přechod od surrealismu k totálnímu realismu v poezii na přelomu 40. a 50. let
Související stránky: Wikipedia – Mikuláš Medek,
Protiútok
Už poněkolikáté opakovaný pokus, který ale stejně nedojde dál, a nakonec stěží jen tam, kde skončil pokus první. Prvotní ustrnutí a zmrazení.
Bylo mi asi patnáct, když jsem se na stránkách antologie surrealistických textů Magnetická pole střetnul s Magnetickou rybou Mikuláše Medka a poprvé si to s ní zažil. Nechápal jsem nic: jak je něco takového vůbec možné? Přece jsem od začátku věděl, že ta ryba je magnetická, a několikrát mi to ještě v průběhu čtení bylo připomenuto! A přesto, když došlo na poslední verš a naskočilo to úsečné, zdrcující, dokonale nevývratné zdůvodnění, že nůž ji nezabije, „protože ryba, ač viditelná, živá a chladnokrevně přemýšlející, je magnetická“, bylo to najednou úplně bez varování. Náraz. Je magnetická!
Nevěděl jsem, co se stalo, ale hlavně, jak se vlastně stalo, že se vůbec nic nestalo. Nedalo se do toho vniknout, až k takové dokonalosti byla dovedena ona „byrokracie a logická demagogie vztahů a převodů funkcí a povah,“ jak to Medek potměšile pojmenoval ve svém vlastním komentáři k básni.
A tápu doteď. Myslím, že kdyby se mi podařilo to nějak postihnout, bylo by to jako dostat do své moci magický obrazec, naoko nepohnutý a přitom plný pohybů, jenže uzavřených do tak přesné soustavy, že nic neuniká ven. Pravda je však taková, že nikdy nenapíšu Magnetickou rybu. Ani znovu, ani poprvé. Na základě několika dohadů se můžu tak nanejvýš domýšlet, jak ji napsal Medek.
Především: báseň pochází z přelomu čtyřicátých a padesátých let. Ve společensky nežádoucím prostředí mladých pražských básníků hlásících se k surrealismu, kde se Mikuláš Medek pohybuje, tehdy nazrává obrat, k jehož plnému uskutečnění se ovšem odhodlá jen několik z nich. I když podvědomí už ví, že to nejspíš jinak nepůjde, přece jenom se to až příliš podobá sebezapření, ne-li pokořujícímu návratu. Za oběť nemá padnout nic menšího než vybojovaná svoboda představivosti. A to právě v době, kdy se snad už ničím jiným než představivostí nedá uniknout monstrózní stalinské vizi.
Bude to jako prudký přechod ze žáru do mrazu. Popření barev, ledová strohost namísto obrazné květnatosti. A přitom to skutečně bude spíš přechod než obrat, protože to půjde ostře dopředu a skrz. Žár sám zledovatí, aby nepolevil. Medek bude u toho, dokonce jako jediný přímý malířský souputník této jinak výlučně literární transmutace provedené Bondym, Vodseďálkem, Hrabalem a dalšími bývalými surrealisty. „Zrušení metafory“, „totální realismus“. To znamená: holé opakování. Zatvrzelé, drze neproniknutelné opakování vnucených slov a obrazů. Zrcadlo.
Magnetická ryba představuje ten zvláštní okamžik, nadlouho určitě neudržitelný, kdy je autor zároveň na obou stranách. Těsně potom a těsně předtím. Přitom to v žádném případě není text, který by dal číst jako nějaký takzvaně přechodový projev. Nerozpadává se, naopak projevuje bezpříkladnou odolnost, a to dodnes.
Pročítám Medkovy dopisy Emile z doby, kdy se báseň pomalu připravovala. Rozbujelé obrazové obžerství ve stylu Salvadora Dalího, zatím naprosto nevšímavé k tomu, jak kolem tuhne doba a slova se veřejně překovávají ve vražedné zbraně, takže zanedlouho už postačí jenom je použít: „imperialistický“. Medek vyvádí sebe a Emilu ven, na nezávislou půdu, kde se dějí divy a představivost se ještě zdá bez mezí.
Jenže začátkem listopadu 1949, kdy Magnetická ryba dostává tvar, jako by už přestávalo stačit, že jisté zákony platí nezávisle na vnějším světě. Co zmůžou doopravdy? Poskytují dostatečnou oporu proti rostoucímu nátlaku? Mohly by případně projevit takovou tvrdost a neúprosnost, aby nezaostávaly ani za odstavci zákonů, podle kterých se už brzy mělo popravovat ve velkém?
Jedna z posledních věcí, na které se za těchto okolností dá ještě spoléhat, je klam. Dílo důmyslu dovedené do dokonalosti, nerozpoznatelný podvod.
Když se zpětně se pokouším Medka při něm přistihnout, upoutává mě, jak se původní prostý součet „veškerá tvá chůze i nehybnost“ (dopis Emile z července 1948) znásobuje ve vyznání „miluji Emilii pro její nehybnost v chůzi plné pohybů“ (prosinec 1948) a o něco málo později se nenápadně ozývá ve snu, kde „osmihranné starobylé zrcadlo odráželo hnědou, hebkou, v jednom místě rytmem chůze se pohybující ochmýřenou Medvědí tlapku“ (březen 1949).
Prozrazuje to malíře. Snad každý tvůrce zastavených výjevů se musí chtě nechtě nějak vyrovnávat s tím, jaký vztah je mezi pohybem a nehybností. Zároveň to prozrazuje surrealistu, tomu totiž hra těch protikladů jde přímo na ruku. Skrze odvěké filosofické nesnáze s chápáním pohybu přicházejí na svět klamy a přeludy, různá zdánlivá utkvění, matoucí souběhy apod. A spojí-li se pohyb a jakkoliv posunutý obraz v zrcadle, není už z toho cesty ven.
Medkovy básně před Magnetickou rybou se dají číst jako různé realizace lomu, odrazu, osové souměrnosti. Čirým zrcadlem je pak prvních osm veršů básně na motivy Leonardovy poznámky Jak se má znázorňovati noc, kde se úvodní obrazy vzápětí opakují v obráceném pořadí:
Taková „věc“, která je úplně beze světla, je samá tma,
a proto světlo odlesků,
které vrhá oheň bílého lístku
(ostatně je popsán hieroglyfy smutných much, které ho obklopují,
a
smutné mouchy jsou popsány hieroglyfy odlesku ohně bílého lístku)
dává vědět o existenci oné
„věci“.
Magnetická ryba je ale nepoměrně účinnější v tom, jak je ledově strohá. Přísně se omezuje jen na vytčené póly „magnetická ryba / magnetic — antimagnetic / ruka — nůž a nůž — ruka“. Žádné další herní prvky. Redukce až na hranu. Jak známo, Medka k ní přimělo znechucení hvězdnou surrealistickou lyrikou Zbyňka Havlíčka, potřeba výsměchu, kterým by se Havlíčkovo tvrzení „krása je nepřenosná“ ukázkově postavilo na hlavu. Břitkost toho výsměchu ale zasáhne i Medkovu vlastní poetiku.
S odstupem více než půlstoletí, které mě dělí od doby vzniku Magnetické ryby, můžu jen konstatovat, že zákon se znovu potvrdil. Mnohem víc se získalo než ztratilo. Zatímco v hustě prorostlých surrealistických textech i ty nejneuvěřitelnější změny procházejí takřka bez povšimnutí, ústřední proměna „ruky“ a „nože“ v Magnetické rybě se pořád jaksi vzpírá rozumu. Právě proto, že popis celého děje se zdá tak přímočarý a průhledný. Ruka pustí nůž a nůž ruku pohltí, aniž se tím sebeméně změní vražedný směr a pozdrží vražedný děj. Jde to jen dopředu, což nechápu.
O ruce je navíc zprvu řečeno, že v koutě „přijímá potravu“, a posléze, že „nasycena zabíjí“. Mezitím tuto ruku „pohltil“ nůž. Z volby slov přímo čiší studený tón vědeckého popisu, ve kterém je organismus nazírán jako čistě mechanické ústrojí. Usmrcování a sycení coby projev slepé nutnosti — i dravý biologický rozměr děje tak jen podtrhuje neosobní kovovou mechaniku celé básně, jež se přece odehrává na magnetické desce.
V přesně určenou chvíli proti útočícímu noži vyvstane břit „viditelného, magnetického, chladnokrevně přemýšlejícího hřbetu ryby“. Hřbetu s přeostrými ploutvemi, jak tuším. Měl by mi to zřejmě potvrdit obraz Magnetická ryba, který Medek k básni namaloval 5. listopadu 1949, ale ten jako by patřil do jiné hry. Není dost kovový, strojový, nezvratný… Nevím. Každopádně nemá sílu tautologie, prudký úder toho, jak překvapivě se zjeví jenom to samé, co už se předem zjevilo.
Báseň Magnetická ryba není scénářem k tomu obrazu. Obrazem je už sama o sobě. Copak není vidět, že stojí? Do sebe uzavřené dějství, které se znovu a znovu opakuje, v posledním okamžiku vždy zadrženo přesně nastaveným zrcadlem. Zrada a přelud.
A ruka není leklá ryba a krev není voda a já se přitom nedokážu ani pořezat, když se mermomocí pokouším sáhnout si dovnitř.
1999–2002
text ke stažení
MAGNETICKÁ RYBA
magnetic — antimagnetic
Ruka — nůž a nůž — ruka
Piliny na magnetické desce vytvoří rybu —
rybu viditelnou, magnetickou, chladnokrevně
přemýšlející.
V koutě magnetické desky přijímá potravu
antimagnetická ruka,
která atomickým tikem uvedena v pohyb,
namíří nůž na viditelnou, magnetickou, chladnokrevně
přemýšlející rybu.
Ruka která zabíjí opustila nůž.
Nůž zabíjí.
Nůž jenž pohltil antimagnetickou ruku
nahradí ruku která zabíjí.
A tento emancipovaný nůž a jeho nitro, kde pulsuje krev
antimagnetické ruky, která nasycena zabíjí,
tento nůž — ruka
zabodne se do viditelného, magnetického, chladnokrevně
přemýšlejícího hřbetu ryby,
kterou nezabije,
protože ryba ač viditelná, živá, a chladnokrevně přemýšlející,
je magnetická.
(1949)
Vlastní komentář Mikuláše Medka:
Zjevná byrokracie tohoto textu, byrokracie ve smyslu absolutní přesnosti převodu funkcí, se vyčerpávajícím způsobem vyrovnává s méně zjevnou byrokracií snu a navazuje tím přímo na přepis Lionardovy poznámky „Jak se má znázorňovati noc” pořízený Emilou a mnou před časem. Byrokracie a logická demagogie vztahů a převodů funkcí a povah vytváří spolehlivé kritérium pro popření tvrzení, že „krása je nepřenosná”. S jistotou, která se rovná ve stejné míře mému přesvědčení, tvrdím, že krása je přenosná a mimo této krásy jiné není, protože, jestliže není přenosná krása, neexistuje poesie.
Vysunovací krása
Ukazuje se, že aby mohl Mikuláš Medek v roce 1949 Havlíčkův výrok o “nepřenosné kráse” tak ostře napadnout, musel si ho nejprve přizpůsobit. Vytrhnout ho z kontextu a dát mu poměrně omezený význam. Svázat ho s minulostí – právě s těmi starými sny, které v poúnorovém režimu tak rychle ztratily půdu pod nohama.
Havlíčkův výrok jako by svým duchem trval na tom, co se na surrealismu začínalo zdát čím dál víc pasé: na výsostném básnickém zjevení, za kterým jakékoliv umělecké zachycení nutně pokulhává jako něco druhotného. Jenom inspirace je reálná, báseň je matná odvozenina.
Proti tomu Medek v Magnetické rybě staví koncepci, která se pokouší o báseň jako o chladně nastrojenou past. Nebezpečí takové básně je zcela reálné, protože bez varování přesahuje do skutečnosti, vyvolává v ní zmatení a mění ji v klam. Dovedeno do důsledků, báseň by se měla krýt s realitou tak, aby se mezi nimi nedala rozeznat žádná hranice. Míříme tak přímo ke strategii “totálního realismu”.
Ale Zbyněk Havlíček jako by Medkův výklad zpětně potvrdil, a to i v jeho jednostrannosti. Od svého tvrzení o nepřenosné kráse totiž neustoupil a beze změny ho v červnu 1951 zopakoval v obsáhlém soupisu nejrůznějších svých tvrzení, vnuknutí, výkřiků a hesel, kterému dal název Prolegomena poezie: “Krása je viditelná jen budoucími východisky z bídy. / Krása je nepřenosná. / Krása bude incestní, nebo nebude. / Krásné je jenom to, co lze křičet.”