(1949)

Téma: literatura – filozofie – magický realismus v atmosféře 90. let
Související stránky: heslo Michal Ajvaz ve Slovníku české literatury

A závěj

(…)

A kdo by o sobě chtěl slyšet něco opravdu tak nemilosrdného, aby ho to několika přesnými zásahy ochromilo a rozložilo?

Sami čteme Ajvaze nejspíš právě z tohoto důvodu. Podobně jako si tyto texty dokážou promyšleně chránit vlastní bezpečí, zachovávají i bezpečí svých čtenářů. Možná, že až příliš. Možná, když se mluví o nedozírném, nemělo by to znít tak krásně přehledně, a když se mluví o nedosažitelném, mělo by v tom zůstat něco, co se marně vzpíná do prázdna. Celý jeden proud západního umění se během posledního století vydal do těchto poloh, aby se v nich do slova a do písmene ztratil. Zbývá tu po něm jen bezbřehý blábol, nesrozumitelná čmáranice, zahnisaná rána, odpuzující skřek, a nikdo, kdo není hotov nasadit na to vlastní paranoický blud, tomu už nechce doopravdy rozumět. Ajvaz o téhle mezní — přitom víc směšné nebo smutné než tragické — zkušenosti ví, dokonce ji tu a tam připomíná, ale sám se se od ní drží dál, v bezpečné vzdálenosti, jež dělí označující k označovaného.

Ajvazův odstup je odstupem pohádky.

Nic doopravdy neúnosného, nic otřesného. Pád z výšky nemrzačí, úder nezabíjí, po zápase nezůstávají krvavá zranění. Naslouchej tomu vlnivému, konejšivému toku vět, a oddávej se snění. Nic zlého ti nehrozí. Dlouhá, vyčerpávající pouť plná útrap před tebou proplyne v podobě několika okouzlujících chvil. Není nic, co by nekončilo úlevou a uvolněním, nemíříš jinam než ke břehu moře, kde se dá spočinout, jen si to zkus představit a jsi skoro u cíle, už se to rozpouští, už se to otevírá, stačí jen správně porozumět tiché pouti světelných obrazců po stěnách…

(…)

Tolika zákrutami a obchvaty se pořád vracet k tomu asi jedinému, co se dá Ajvazovi vyčítat: že jeho svět je příliš krásný. Nenechává nás ani na okamžik ve zmatku a bezradnosti, jak bychom si zasloužili, ale vlídně nám vychází vstříc a pozorně nás převádí přes všechna úskalí, nezapomíná nám podávat srozumitelná vysvětlení a tiskne nám ruku, když ztrácíme jistotu… Vědoucně přikyvuje, když najednou rozpoznáváme ty stěží uvěřitelné souhry náhod, to mrazivé vanutí, jež tolikrát proniklo i do našich vlastních životů…

Snad je tak až příliš postaven na pravdách, které by bylo asi pochybené chtít ověřovat či vyvracet, a stává se někdy jejich až příliš názornou ilustrací. První dvojice knížek — Vražda v hotelu Intercontinental (1989) a Návrat starého varana (1991) — je tím stižena asi míň, než následující Druhé město (1993) a Tyrkysový orel (1997), protože ony pravdy předestírá zatím v zárodku, zkusmo, a často jakoby spíš žertem. Potom už jsou příliš „potvrzené“ tím, jaký působivý koberec se na jejich základě dá utkat, jak neuvěřitelně barvité, symetrické a složitě propletené ornamenty to dovoluje a kam až tyto ornamenty zacházejí — není přece tajemstvím, že ornament je zkratkou tanců nejvýš nevýslovných!

Co ale nesmí být zapomenuto, je fakt, že Ajvazovy knihy původně vstupovaly do prostředí, ve kterém zdaleka nebylo tolik pohádek, jež by ukazovaly podobným směrem. Byla to opravdová událost. Jestli dokonce „ukazovat podobným směrem“ tenkrát, v českých zemích na přelomu osmdesátých a devadesátých let, neznamenalo nějaký docela jiný směr… Co my víme o pozadí dnešní velkoprodukce sladkých snů? Nebo že by se ani všem těm bestsellerům tvrdě vydělávajícím na snadnosti, s jakou se kdekdo po přečtení pár mouder může hned cítit alchymistou, čarodějem, poutníkem nebo jiným účastníkem tajemství, nemohlo podařit úplné znehodnocení dávných výzev?

(úryvky, psáno 2000)
číst celý text

…