Hynek Alt
Malá výstavní síň 31. 1.–17. 2. 2001
Co není nicneříkající
„A proč se na tohleto máme dívat? Co je na tom?” Myslím, že ani ideální návštěvník výstavy fotografií Hynka Alta se této otázce nevyhnul. Naopak, spíš si ji ještě nechal co možná nejdéle otevřenou a vychutnával si na ní tu nejistotu, nezodpověditelnost.
A pokud byl tento ideální návštěvník navíc také sám fotograf, možná si začal v hlavě projíždět kilometry svých negativů a pátrat, jestli snad tenkrát, když z nich vybíral, nepřehlédl nějaké záběry, které se zdály nic neříkat, ale teď by třeba mohly, jak se zdá…
Odkud vlastně získávají některé snímky tu moc vrýt se nám do paměti? Čím se to vydělují z onoho nedozírného obrazového šumu, který nás tu zahlcuje, a čím na nás dokážou tak zapůsobit? Už dokonce chápeme i to, že u fotografií lze oceňovat jedinečnost stejně jako tuctovost, přesnost stejně jako náhodnost, ostrost stejně jako rozostřenost, čistotu stejně jako zmatečnost. Nechápeme ale, proč se některého záběru nejde zbavit. Proč se nás dotýká.
Zvlášť když někdo jako Hynek Alt s jistotou až zarážející vyhmátne několik obrazů, které se opravdu vrývají do paměti, aniž by přitom na sebe upozorňovaly čímkoliv mimořádným. Není to prostě jen tím, že na ně ukázal? Skoro to vypadá, jako by těch několik obrazů zachytil v poslední chvíli před jejich zapadnutím do říše přehlédnutelného, neurčitého a nicneříkajícího. Stačilo by málo a nikdo by je ani nezaznamenal.
Altův výběr snímků pro libereckou výstavu byl svým způsobem provokativně „záhadný”. Soubor starších černobílých snímků snad ještě mohl být čitelný skrze ozvláštňující postupy, kterými se autor, student fotografie na pražské FAMU (narozen 1975 v Kutné Hoře), představil už ve svém cyklu „Blue / Modrá” (1998): rozostření, ujíždějící záběry apod. Podobně i na videozáznamu vlnícího se moře upoutávaly především obrazové poruchy.
Ale právě nejnovější barevné fotografie z cyklu „Edge”, které Alt pořídil během svého pobytu v Anglii, se staly tou rozhodující sázkou na rozdíl, jenž se dá tušit mezi nicneříkajícím a téměř nicneříkajícím, mezi bezvýrazným a skoro bezvýrazným. Sázkou na okraj naší pozornosti, kde se začíná dít něco, co nám většinou uniká. Barvy se začínají osamostatňovat, tvary rozpouštět a vysmekávat, významy teprve probouzet. Zdi, výplně, kouty, předsíně…
Altovi se podařilo vyvolat ony zvláštní pocity „zcizení”, které zažíváme tváří v tvář něčemu těžko proniknutelnému. Nejneproniknutelnější, a to on ví, je ovšem banalita. Třeba záběr racka, který by se zřejmě skvěle vyjímal v kterémkoliv rodinném albu z dovolené, ale zvětšen do velikosti billboardu a zavěšen do čela výstavní síně pojí v sobě najednou — až neskutečně — výsměch i zmrazení.
Jan Merta
Malá výstavní síň 6. 9.–30. 9. 2006
V Liberci Liberec
V centru Liberce výstava nazvaná Liberec: zdánlivě samozřejmé zopakování jména, nad kterým jako by nebylo proč se pozastavovat. Nabízející se spojení…
Malíř Jan Merta (1952) se tím nejstručnějším způsobem přihlásil k místu, kde prožil rozhodující období svého dětství, od jednoho roku do třinácti let – a kam se poté vracel jen náhodně, na pár hodin. Jenže jeho Liberec zároveň je i není místem na mapě. Mertův Liberec se totiž Libercem stal už někde jinde, v jiných bydlištích, kde dorostl v představách, dosnil se ve snech, upřesnil se v tom, co bylo zapomenuto.
Jakkoliv se tedy výstava Liberec ocitla v Liberci „doma“ (chce se dopsat: konečně doma), vyžádala si od návštěvníků zásadní odstup od všeho, co za Liberec považovali a pod tím jménem znali. Malíř se nebránil tomu, aby rozměrné plátno Před startem (1999–2004) lehce připomínalo i raketový tvar horského hotelu Ještěd, ale rozostření dávalo volný prostor mnoha dalším asociacím. Sama stavba Hubáčkova hotelu je ostatně ve vztahu k Mertovým vlastním zážitkům dodatečná – nad městem vyrostla až poté, co se odsud s rodinou odstěhoval. Vyrostla jako přelud, který je znovu a znovu nutné umět si vysnít.
Merta ve své výpovědi nápaditě propojil malbu jakoby mlžnou, nedourčenou, s často až překvapivě doslovnými citacemi povrchů nebo předloh. Tak si například v obraze Olejový sokl II (1995), který je asi nejstarší realizací libereckých vzpomínek v Mertově díle, s požitkem – „téměř škodolibou radostí,“ jak sám uvedl – připomněl odstín nátěru z chodby, kterou chodíval domů: kde začíná malíř a kde končí natěrač, co je k dívání a co je jen výplň?
K podobným zážitkům se vázal i cyklus drobných pláten navozujících atmosféru jakési dětské klubovny, kde svým vlastním životem obvykle žijí i kusy zdí a nábytku, nemluvě o zvláštním, až posvátném působení klubových znaků. V jejich ironickém i okouzleném „obkreslení“ se Merta dotkl tajemné úrovně obrazů, které se vtiskují do povědomí celé generace. A ke konkrétní dobové estetice se odvolal i na obraze Neznámému skláři (2004), v němž s využitím fotografie Ladislava Sitenského zpřítomnil někdejší propagační plochy Libereckých výstavních trhů.
Původně černobílý snímek se v malířově podání rozehrál do červených a modrých ploch, které se střetávají a navzájem vyrovnávají. Kombinace těchto dvou barev byla ostatně pro Mertovu libereckou výstavu určující. V různých souvislostech se znovu vracely jako něco, co spolu nutně musí bezprostředně, a přece nespojitě sousedit – asi tak, jako se na modelech lidského těla kříží červené tepny s modrými žilami, což liší nejen krev okysličenou od odkysličené, ale v posledku i žár od chladu, vášeň od zákona, život od smrti.
Co na tom, že v Mertově případě se osobní mytologie těchto barev zrodila ve chvíli, kdy liberecké dítě dostalo do ruky inkoustovou tužku píšící zároveň červenou i modrou linkou a začalo s ní obkreslovat všechno možné? Nevědomí si přece volí vlastní cesty, kudy proniknout na svět.
Ateliér 2006/19, 29. 9., str. 6.
Dodatek:
„Z šedivého pološerosvitu prokmitává modrá a červená skvrna. Zvláště poslední dobou (a to ještě nejsem senilní) na mě nekompromisně dotírají prvotní dětské zážitky. Taky ty, kdy jsem dělal rané kresby účetnickou inkoustovou tužkou, na jednom konci modrou a na druhém červenou. Vést čáru takovou tužkou bylo pro mě něco jako zemětřesení. Dodnes mě ten pocit vystřeluje do vesmíru. Namaloval jsem už Červený a modrý nákup, červeno-modrou skleněnou vázu, která vyvěrá z 60. let, kdy jsem ještě chodil na základní školu (ZDŠ) v Liberci. V malém obraze Hadr malíře (Mytickou stopou) jsou také červené a modré skvrny, protože je to jednou provždy můj osobní mýtus, jehož dimenze jsou v zásadě nesdělitelné.“
Jan Merta: Spekuluj s citem!, Ateliér 2007/11, 31. 5., str. 6.