(1961)
Krajinář
Na podzim roku 2001 proběhla v Liberci reprezentativní fotografická přehlídka pod názvem Experimentální krajina, kterou uspořádalo Severočeské muzeum společně s Malou výstavní síní. A přestože výstavu obeslali tak renomovaní čeští fotografové jako například Ságl, Pohribný, Baňka, Holomíček, Grygar aj., jeden nenápadný autor pocházející přímo z Liberce se mezi nimi přece jen neztratil: řeč je o Karlu Doškovi. Jeho velkoformátové černobílé fotografie nejenže zaujaly svou kvalitou, ale určitým způsobem dokonce definovaly téma celé přehlídky.
Karel Došek je totiž bytostný krajinář. Krajina je mu vlastní, právě ji nejvíc cítí, takže se dokonce záměrně vyhýbá jiným tématům. Jeho motivy jsou na první pohled tradiční – polní cesty, remízky, balíky slámy, kameny, hustá mračna, v novějších souborech třeba neprůchodné spleti větví –, ale pocit už dávno viděného se v divákovi mísí s pocitem něčeho netušeného.
Doškovou určující osobní vizí je záblesk v krajině. Jasný, bělostný záblesk. To, co někdy dělá nebe, když se před setměním odráží v kalužích.
V případě Doškových fotografií jde ovšem – přiznaně! – o zásah lidské ruky. Těžko popřít, že představa lidského zásahu v krajině po zkušenostech z posledních staletí vzbuzuje spíš než co jiného strach z devastace, zpřevracení naruby, rozrytí, pošlapání.
Došek ale není z těch, kdo by chtěli krajině za každou cenu vtisknout svoji vůli. Zasahuje do povrchu, který už v průběhu fotografování a vyvolávání velmi dobře poznal, a volí cestu nenásilného dotvoření, dořečení.
Až to tak působí, že je to krajina sama, co tady přichází ke slovu. Její paměť, která kromě všech ostatních stop zahrnuje i stopu člověka.
Doškovy fotografie jsou bez názvu a většinou i s velmi nejistou datací. Dá-li se vůbec rozlišit mezi staršími a novějšími, pak možná podle jistého postupného utlumování výraznosti, s jakou Došek do snímků zasahuje: jasný bílý lesk na horských kamenech nebo v hlíně polní cesty by už vůbec nemusel být dílem lidské ruky, ale dílem vzácného setkání.
Zázraku, který už nebije do očí – nepálí je prudkým oslněním –, jenom k sobě jemně přitahuje pozornost.
Zdá se, že osudem fotografa Karla Doška je být čím dál nenápadnější.
(Psáno 2001–2003)
Upřesnění
Kolikrát ještě v budoucnu uvidíme tak rozsáhlý soubor velkých černobílých zvětšenin, na jakém liberecký fotograf Karel Došek v dubnu 2008 postavil zahajovací výstavu v Galerii U Rytíře? Je to ještě přítomnost, nebo už historie?
Scénu během několika let ovládla digitální fotografie, s níž vzaly za své prakticky všechny dosavadní jistoty: žádný autor, i když se mu třeba ještě s mnoha potížemi podaří zajistit si základní chemický materiál, se už nevyhne pochybnostem o smyslu klasického ručního zvětšování v černé komoře.
Pokud tedy Karel Došek přichází s retrospektivním průřezem z fotografické tvorby za více než dvě desetiletí, je potřeba vnímat toto autorské ohlédnutí právě jako ohlédnutí v okamžiku zlomu. Je přitom zřejmé, že v Doškově vnímání černobílé fotografie nikdy nešlo pouze o techniku – ta by jistě mohla být vývojem „překonána“ –, ale o citlivost, možná až přecitlivělost, která nás přímo vystavuje tajuplnému rozměru konkrétních prostorů a krajin, zachycených na snímku.
V nejjemnějších změnách odstínů, v přesné prokreslenosti, která zachovává chvění světla i tvrdou černotu tmy, často ztrácíme jistotu, co je ještě vyfotografovaná „skutečnost“ a co už posun způsobený dotykem lidské ruky. Došek neváhá zdůraznit bílé plochy, skvrny, občas jimi obraz jakoby protrhává nebo v něm vyškrábává tušené siločáry a spojnice, ale všemi těmito zásahy jako by jenom přirozeně pokračoval proces vyvolávání. Není to svévolná manipulace, ale upřesnění zážitku, který by čistá fotografická technika sama o sobě už asi nedokázala zprostředkovat. Zážitku z místa, které se zničehonic pootevřelo člověku.
(Psáno 2008 k výstavě v Galerii U Rytíře, Liberec)
Karel Došek se narodil 14. srpna 1961 v Liberci, kam se po studiích v Praze (obor užité fotografie na SPGŠ a umělecké fotografie na FAMU) opět vrátil. V roce 1990 získal tvůrčí prémii Sekce filmu a televize Českého literárního fondu. Vystavoval na FAMU (absolventská výstava), v Jablonci nad Nisou v Galerii MY, v Liberci v Galerii Dialog, v Malé výstavní síni a v Naivním divadle, retrospektivou jeho díla zahájila v dubnu 2008 svou činnost liberecká Galerie U Rytíře. Účastnil se kolektivní výstavy Doteky země v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem (2006). Je zastoupen ve sbírce Severočeského muzea v Liberci.
Průřez jeho fotografickou tvorbou přinesl časopis Náš kraj (č. 1/2000), brněnská literární revue Host (č. 10/2001) a německá revue Photonews (2008, úvodní text Denis Brudna). Dokumentárními snímky doprovodil knihu Hany Fouskové Jizvy, 1999, katalogy tvůrčích sympózií Hraniční prostor v Andělské Hoře u Chrastavy a další publikace.