(1960)
Šigut přichází ze tmy. Přichází i z dálky? A kdo vůbec ten Šigut je? Není to jen jedno z nahodilých vlastních jmen pro náhodu? Samozřejmě, z našeho pohledu je to ostravský výtvarník, který počátkem 90. let začal nosit ven do přírody fotografické papíry a pokládat je na nejrůznějších místech, aby na ně po dobu několika dnů nebo i týdnů působily všechny možné přírodní pochody. Ale z přímo z pohledu těch míst, kam dočasně přibyla jedna tenká vrstva navíc – kdo je ten člověk? Krátkodobé vyrušení. Něco si tu vybírá. Rozhrnuje vysoké trávy, pokouší se odhadnout, kam padá listí, jak se tu asi pohybuje denní světlo – z technických i pocitových důvodů se pokládání papírů opravdu odehrává v noci – nebo kudy bude stékat odtávající voda, když místo mrazů přijde obleva. Zároveň se ale nedá říct, že si vybírá nejlepší místo: vybrat si může v podstatě kterékoliv. V tom Šigut plně důvěřuje náhodě. Spíš než o místo jde mu o čas. O to, že se navrství, uloží a zároveň zprůhlední. Takový pohled jako by už vůbec nebyl určen pro oči. Prochází dovnitř jinou, přímější cestou. Obraz, který se neukazuje, ale zapouští. Pozvolna, a přece naráz a celým svým rozměrem se zapouští dozadu do vědomí a zpochybňuje ho. Vždyť vidět naráz celý čas, to už není tak úplně pozemská zkušenost.
Jiří Šigut – Záznamy
Proudy z jakéhosi vzdáleného toku času. Trsy trav, ale tak, jak budou teprve poznány. Jednou… Šestého až sedmnáctého, dvacátého druhého až dvacátého devátého, patnáctého až osmadvacátého, třetího až čtrnáctého. Určení data je vždycky přesné, jenže s posunem, který bere jistotu. Určení místa chybí. Snad proto, že obraz sám je tím místem.
Dolehne a vydá všechnu svou záři.
(2004)
číst celý text
Nechat papír
V porovnání s hloubkou, do které nás vtahují fotografické papíry Jiřího Šiguta, se všechny „klasické” fotografie skutečně zdají jaksi ploché. Jednorozměrné a ořezané. Jejich papír k nim mlčí. Dává jim sice svoji tvrdost a gradaci, svoji citlivost, ale spíš jako povinnou daň. Obrazy, jež v něm byly vyvolány oním jedním prudkým osvitem a koupelí ve vývojce, mu totiž zůstávají cizí. Natrvalo ho změnily, to se nedá popřít, ovšem v hloubce se ho téměř nedotkly: nejsou to jeho vlastní sny.
(2004)
číst celý text
Předmět proti předmětu
Co bychom chtěli mít uvnitř, zůstává vně. Ty fotografie jsou především záznamem prostorů a světel. Něčeho, co zůstalo změnami téměř netknuto: pevné věci, postel, místnost, projekční plátno, o kterém se až později zjistilo, že je natržené. To, co se dělo (podléhalo změně), se stává chimérou: na obraze vidíme mlžiny, mihnutí, „duchy”. Šigut nepodává důkaz jedinečnosti, nechává jen otevřený prostor, ve kterém je nějaký jedinečný prožitek otevřenou možností.
(2004)
číst celý text
Osvit zvuku
Připadá mi, že jeho poslechové fotografie (Cage, Nico, Penderecki, Fripp) patří k těm úplně nejneproniknutelnějším. Zacházejí snad nejvíc na hranu nesmyslu. Má to být snímek poslechu, nebo potrét zvukové konzervy? Díváme se na vzduch, jak se neviditelně chvěje, nebo na místnost, která celou tu událost obaluje? Máme za tím nezaostřeným obrazem tušit ničím nesdělitelné zážitky z hudby, nebo tu prostě jen okolo sebe prošly dva přístroje, které si vlastně nemají co říct?
(2009)
číst celý text
Šigutova úložiště času
Jestli fotografie jako obor může mít svůj tajný sen, pak by jím asi byl náhodně nalezený snímek. Obraz bez autora, útržek z neznámého příběhu. Podobně třeba literatura odedávna sní o rukopisech nalezených v láhvi nebo v nádražní čekárně. Fotografie má ovšem jeden zásadní důvod, proč by se ráda stala něčím na způsob surrealistického „objet trouvé”, nepoznamenaného žádným autorským vměšováním. Nalezený snímek je totiž jedinečný, neopakovatelný, nese svůj konkrétní příběh. Jako jeho spoluautor nevystupuje nic menšího než čas, který po určitou dobu držel snímek ve své moci a změnil podstatně jeho význam, než ho vydal zpátky.
(2009)
číst celý text