(1930–2007)
Téma: literární underground – český surrealismus na konci 40. let – stylizace – Hrabal, Bondy, Boudník
Bondy nejen Bondyho
V Invalidních sourozencích (1974), jejichž děj spadá do daleké budoucnosti, nechává Bondy postavy svého románu převést řeč na Egona Bondyho, uctívaného národního klasika. “Vždycky jsem věděl, že to byl ve skutečnosti představitel zdegenerované buržoázní kultury,” prohlašuje během rozhovoru revolucionář Lev Davidovič Mandelbaum, a dodává: „Už to jméno.“ Představa o působení svého posmrtného odkazu, se kterou si zde Bondy pohrává, je rozmarná, až skoro ideální. Invalidní důchodci, vyděděnci společnosti, si při každé příležitosti říkají jeho básně a pořádají velkolepé slavnosti na jeho počest, mají ho za symbol odporu proti obklopující je demenci, zatímco soudruzi (“Bojovníci za lepší budoucnost”) ani po staletích nepolevují v ostražitosti na židovský zvuk jeho jména… Vlastně zůstává při starém. Dohadů, co je ten Bondy zač, jako by se čas vůbec netknul.
Podstatné ale je, že to, co zde Egon Bondy vkládá invalidům do úst, už nejsou výroky, které by zakládaly existenci postavy jménem Egon Bondy. Ona postava je vůči nim naopak předchůdná, je o ní leccos známo, a to se předpokládá, na to se navazuje, to se různě rozvíjí. Bondy tu de facto stvořil jen další z apokryfů o Egonu Bondym, jimiž česká literatura v půli sedmdesátých let díky Hrabalovi už docela oplývala. Postavě, která si už takhle samozřejmě žila vlastním životem, směl autor v Invalidních sourozencích připsat nanejvýš něco o její smrti a posmrtné slávě, ale nemohl ji nijak odepsat, zlikvidovat. Ačkoliv to byla jeho postava, nemohl ji považovat za svou.
Takže i závěť Egona Bondyho si tu Bondy střihl jenom jako drobný žert, podvrh, který rozhodně nenese tíhu posledních slov. Už úvodní věta: “Vážený pane Lopatko! Po dobu své existence byl jsem vám i vašim přátelům nepochybně vždy zdrojem poučení a srandy.” Tón je nezaměnitelně bondyovský, ale jak vzdálen je těm osobním, naléhavým vyznáním z próz, kde se autor opravdu cítí na odchodu, krok od prázdnoty! Tady si se smrtí jen pohrává. Má to být sice jeho smrt, ale je zástupná, týkající se ho pouze nepřímo. “V běhu žití jsem se častokrát zaobíral úvahami o svém úmrtí a plodem toho je několik pohřebních básní a epitafů, jež jsem pro sebe složil. Aby nebylo mýlky, určuji tedy výslovně, aby ,na desce mramorové’ (podle známé písně o psovi a jitrnici) byl vyryt jedině epitaf tento (vám ostatně známý):
Na život a smrt se vyser
tady leží Zbyněk Fišer.”
(úryvek, psáno 1995–1997)
číst celý text
“Bondy non appartiene solo a Bondy” – číst v překladu do italštiny (eSamizdat)
Foto Viktor Stoilov
Absolutní realismus a Totální hrobař
Obávám se, že přes ojedinělé hlasy příznivců (Jan Mukařovský, Ludvík Kundera, Zdeněk Pešat) bude ještě dlouho Absolutní hrobař pokládán za nedopatření a vymknutost. Protože smíšené pocity z těžkopádnosti, topornosti, přehnanosti a sebeztrapnění prostě nezapadají do obrazu, který si o Nezvalovi chováme. Dokonale ovšem zapadají do obrazu, který jsme si vytvořili o Bondym a Vodseďálkovi. Dětinsky blbé rýmovačky, jakými Nezval v Absolutním hrobaři zaplnil celý oddíl Stínohry – „Oknem přilétl pták / A přilepil se za zobák / K jedné mouše / Která tu druhou kouše“ –, se v kontextu padesátých let náhle jeví hluboce oprávněným výsměchem: „Skákala má milá přes jetel / za kterej ptáček zaletěl / Zaletěl tam ptáček / měl malej zobáček“ (Bondy, 1951-52, Velká kniha). A jako výsměch to koneckonců patřilo i Nezvalovi, velebenému mistru básnického umění. Je tak těžké si představit, že skrze Bondyho se tu sobě směje Nezval sám?
(úryvek, psáno 2005)
číst celý text
Další související stránky
Mikuláš Medek
Především: báseň pochází z přelomu čtyřicátých a padesátých let. Ve společensky nežádoucím prostředí mladých pražských básníků hlásících se k surrealismu, kde se Mikuláš Medek pohybuje, tehdy nazrává obrat, k jehož plnému uskutečnění se ovšem odhodlá jen několik z nich. I když podvědomí už ví, že to nejspíš jinak nepůjde, přece jenom se to až příliš podobá sebezapření, ne-li pokořujícímu návratu. Za oběť nemá padnout nic menšího než vybojovaná svoboda představivosti. A to právě v době, kdy se snad už ničím jiným než představivostí nedá uniknout monstrózní stalinské vizi.
Bude to jako prudký přechod ze žáru do mrazu. Popření barev, ledová strohost namísto obrazné květnatosti. A přitom to skutečně bude spíš přechod než obrat, protože to půjde ostře dopředu a skrz. Žár sám zledovatí, aby nepolevil. Medek bude u toho, dokonce jako jediný přímý malířský souputník této jinak výlučně literární transmutace provedené Bondym, Vodseďálkem, Hrabalem a dalšími bývalými surrealisty. „Zrušení metafory“, „totální realismus“. To znamená: holé opakování. Zatvrzelé, drze neproniknutelné opakování vnucených slov a obrazů. Zrcadlo.
(úryvek, psáno 2002)
číst celý text
Vysunovací krása
A tak ani s odstupem půlstoletí nepřestává být dobrodružstvím rozkrývat, odkud kam se přenášely impulsy k zásadní změně poetiky, jejíž nevyhnutelnost více či méně pociťovali všichni, kdo se této komunikace účastnili. Na jedné straně to byli autoři z okruhu kolem Karla Teiga, které stmelila práce na sbornících Znamení zvěrokruhu (1951) – Emila a Mikuláš Medkovi, Karel Hynek, Vratislav Effenberger, Libor Fára, Václav Tikal, Jan Kotík. Na straně druhé autoři kolem strojopisné edice Půlnoc – Egon Bondy, Honza Krejcarová, Ivo Vodseďálek, později Vladimír Boudník a Bohumil Hrabal. Tyto okruhy spolu sice přímo nekomunikovaly, ale jednotlivci se mezi sebou samozřejmě porůznu potkávali, a tak docházelo i k “únikům informací”.
Případ Zbyňka Havlíčka je v tomto ohledu zvlášť pozoruhodný, protože básník v té době nepatřil nikam – od prvního z obou okruhů ho dělila nevyřešená roztržka s Karlem Teigem, od druhého zase hluboká nedůvěra k Egonu Bondymu, kterého otevřeně označoval za psychopata.
Víme ale, jak významné bylo pro Havlíčka setkání s Honzou Krejcarovou, inspirující i zničující přítelkyní Egona Bondyho. Krejcarová pak seznámila Havlíčka s básníkem Karlem Hynkem. Pokud k těmto kontaktům připočteme ještě přátelství s Liborem Fárou, odkrývá se nám už sdostatek cest, kudy k Havlíčkovi mohly pronikat nejčerstvější zprávy: “Libor vždycky Zbyňkovi sděloval, co se děje, co dělá Teige” – vzpomíná Anna Fárová (A pásly by se tam ovce…).
číst celý text
Zdeněk Wagner
V jednom z Wagnerových posledních dopisů Kunderovi, psaném už po únorovém převratu, se objevuje odstavec nadepsaný Slovo o pluku Fišerově — rok 1949, bar Pygmalion, Zbyněk Fišer, Karel Hynek a ukázka gramaticko-automatické metody, kterou se tehdy tito autoři bavili… Jiný, nedatovaný dopis, pak přináší krátké mystifikační útržky budovatelské poezie Před šichtou, Při šichtě a Po šichtě, psané už zcela ve stylu Egona Bondyho.
Je to tedy onen obrat od surrealismu k „totálnímu realismu” a „trapné poezii”, to náhlé a zarážející „zrušení metafory”, které představuje jednu z nejpodstatnějších básnických událostí přelomu čtyřicátých a padesátých let. Z ní se zrodila poetika undergroundu, poučili se na ní Hrabal, Boudník, Medek, v ní je také v podivuhodné zkratce vyřčeno téměř vše podstatné, co pak budou v šedesátých letech (pod heslem „útěk do skutečnosti”) rozvláčně zpracovávat pražští surrealističtí básníci kolem Vratislava Effenbergera.
(úryvek, psáno 2000)
číst celý text