Čestmír Krátký — Odnikud nikam
„Objektiv směřuje vždy zároveň vně i dovnitř,” připomněl Čestmír Krátký v polovině 60. let v jednom článku o fotografii: „i na snímku z prázdnin je neviditelně přítomen sám autor.” Byl nucen se takto vrátit až k tomu nejzákladnějšímu, aby obhájil svůj vyhraněný způsob tvorby. I v tehdejší atmosféře kulturního uvolnění byl totiž nedůvěřivě sledován a podezříván a popotahován, co že to těmi svými temnými fotografiemi vlastně sleduje. A dnes už je možné otevřeně dodat, že byl podezříván právem.
Krátkému ani v nejmenším nešlo o to, aby obohacoval tehdejší obraz světa svým úhlem pohledu, fotografoval spíš proto, aby se mu stisknutím spouště podařilo otevřít průchod, kudy zmizet. Byl by potom nalezen pouze opuštěný fotoaparát a v něm záhadný poslední záběr. V úvodním textu k monografii, která vyšla v roce 1969 v Liberci, popisuje Krátký několik okamžiků z roku 1962, kdy byl takovému zmizení zřejmě už na dosah: „Spatřil jsem vlastní tvář! (…) Bylo to vskutku klímovsky přízračné střetnutí, nečekané a předem nikým nijak nepřipravené. Na zdi přehradního kanálu, mrazem a horkem, sněhem, deštěm a větrem destruované, jsem byl já! Ne ovšem jen má podoba vnější, to ještě mohla být větší či menší náhoda, ale i vše za touto tváří, tedy i prasklina v místech, kde jsem utrpěl kdysi frakturu lebky, dokonce také mnohé z toho, co bylo ještě hlouběji než ona a co zjevovala zřetelně slza v oku. Nemohu vyslovit vše, co vím o její autenticitě dopodrobna, protože některé z jejích rysů se mi zdají i dnes tak intimní, že se je neodvažuji pojmenovávat.”
Krátký ale nakonec doopravdy zmizel. Zbyla tu po něm už zmíněná kniha, vydaná několik měsíců po jeho emigraci, zbyly tu vytříbené černobílé fotografie, dnes pečlivě uložené ve sbírkách významných uměleckých institucí, a zbyla tu po něm ještě směska dohadů a nejasných zpráv, hovořících jednou o tom, že je dávno mrtev, jindy zase o tom, že se sice vrátil, ale nikoho už nepřijímá. Hodně se proslýchá o jeho dobrodružném životě v Mexiku, kde se dostal i do vyšetřovací vazby pro údajné pašování archeologických památek. Jindy už byl zase úplně vymazán z paměti. Vždyť i Liberci, svému rodnému městu, které v kulturní sféře možná dodnes žije z podnětů, jež zde Čestmír Krátký jako inspirativní tvůrce, kritik, galerista a organizátor vydával, musí být po těch letech připomínán jako někdo neznámý, o kom se skoro ani netušilo. Ale i když Krátkého vyhledáte osobně, což je možné, neboť několik posledních let žije v Praze, nezbavíte se dojmu, že jdete po stopách někoho, kdo se nenápadně vytratil: „Víte, fotografie je pro mě uzavřená kapitola, je to jeden z mých minulých životů, na které se dnes už těžko rozpomínám.”
Stopy vedou jen jedním směrem. A to začíná vysvětlovat, proč byl Čestmír Krátký právě fotografem — není snad fotografie už od podstaty médiem mizejícího? — a proč ho oslovovalo právě existencialistické myšlení, pro které člověk je vždy něčím na pokraji toho, co už „není” nic. Zábleskem sebeuvědomění v nicotě. Jeden ze svých snímků Krátký příznačně pojmenoval „Odnikud nikam”. Jako by nezbývalo nic jiného než pokusit se všechno podstatné vtěsnat mezi ta dvě slova… A fotografie je na to dostatečně tenká. Záběry drolících se zdí, oprýskávajících nátěrů, rezavějícího šrotu, křivících se stínů či tlejících dřevin v mlhách Boubínského pralesa, to všechno je už bezmála pohled nikam. Pohled bezmála odnikud. Fotografie tu zrcadlí obě strany.
Jaromír Typlt
(tiskem: Host 4/2002, str. 39–40)
ČESTMÍR KRÁTKÝ se narodil 23. dubna 1932 v Liberci a zemřel 20. září 2016 v Praze. V letech 1951–56 vystudoval etnografii a dějiny umění na tehdejší filosofickohistorické fakultě University Karlovy. Do roku 1960 se pak věnoval etnografickému výzkumu mezi rumunskými Slováky, kteří reemigrovali do pohraničních oblastí Čech a Moravy, a shromáždil rozsáhlou sbírku asi tisíce jejich písní. Z politických důvodů nemohl ovšem v národopisné práci pokračovat, změnil tedy oblast působnosti a v letech 1961–68 byl odborným pracovníkem Oblastní galerie v Liberci. V tomto období vytvořil prakticky celé své fotografické dílo, započaté koncem 50. let cykly fotografií z šumavských přírodních rezervací Boubínský prales a Mrtvý luh. V úzkém kontaktu s předními tehdejšími grafiky, malíři a sochaři, především Janem Koblasou či Emilou a Mikulášem Medkovými, se záhy vyhranil jako “introvertní” fotograf struktur a destruovaných objektů. Vedle Aloise Nožičky či Karla Kuklíka bývá proto řazen mezi přední české fotografy tzv. “informelu” a post-surrealistické inspirace 60. let. Byl navíc důležitým prostředníkem těchto tendencí do severních Čech: už v roce 1962 spoluzakládal v Liberci tzv. Studio výtvarné fotografie. Účastnil se řady kolektivních přehlídek (Konfrontace III, Skupina 7 aj.) a samostatně se představil asi na desítce výstav (1963 České Budějovice, 1964 Kolín, Praha, Soběslav, Tábor, 1965 Hradec Králové, 1966 Brno, 1967 Bratislava, Miami v USA, Liberec, Ústí nad Labem). Věnoval se i monumentálním realizacím v architektuře. Průřez celým jeho dílem, které se v roce 1968 uzavřelo odchodem do zahraničí, představila dnes vzácná knižní monografie s předmluvou Jana Koblasy. V letech 1968–86 žil Čestmír Krátký v USA, kde pracoval v chemickém průmyslu a externě přednášel na vysoké škole v New Castle, a poté přesídlil do Mexika. V roce 1995 se vrátil do České republiky, žije v Praze a jako badatel se volně věnuje předkolumbovským kulturám střední Ameriky. Většina jeho díla je uložena ve sbírce Moravské galerie Brno. V květnu 2000 proběhla v Malé výstavní síni – Fotogalerii v Liberci Krátkého retrospektivní výstava nazvaná Odnikud nikam.