Napsal: Tomáš Tkáč
Foto: Jan K. Čeliš
Po několika estrádních bodech hudebního programu na Šrámkově Sobotce se včera (7. července 2015) pomyslná střelka vkusového kompasu otočila o sto osmdesát stupňů. V potemnělé Solnici vystoupil přední český spisovatel a performer Jaromír Typlt, kterého při čtení jeho básní podpořil neméně přední skladatel a hudebník Michal Rataj. Dvojice zde primárně přijela představit svůj společný projekt Škrábanice, který minulý rok vyšel na českém labelu Polí5.
V tísnivém večerním dusnu byla cítit předzvěst jedinečného zážitku. Typlt ozbrojený baskytarou a poezií, Rataj nezůstávající pozadu se svým kvadrofonickým systémem a hudebním programovacím jazykem Max. Jaké nadšení jistě mezi návštěvníky zavládlo, když se dozvěděli, že dnešní program bude rozdělen do čtyř samostatných bloků. První byl věnován reprodukci Škrábanice, druhý představil sólovou tvorbu Michala Rataje, třetí byl věnován primárně Typltově poezii, čtvrtý pak sliboval navrácení estetiky Škrábanice za účelem vytvoření její nové podoby.
Škrábanice v Solnici, to byl především papír a slova, konkrétní hudba a konkrétní poezie. Rataj s přímým odkazem na francouzskou musique concrète vytvářel elektroakustické, formálně nepolapitelné struktury, vynořující se odevšad a mizející všude. Typlt mu pak zdárně sekundoval; do prostoru vysílal nahodilé tóny a nahodilou poezii. Hlas jako nástroj, nástroj jako hlas. Slovo a hudba se staly jedním, avšak zároveň vše jakoby existovalo nikoliv spolu, ale vedle sebe, koexistujíc dle svých vlastních pravidel. Někde se snad na chvíli objevil pravidelný rytmus či opakující se melodie, ale i ta dříve či později zanikla na úkor vytváření stále nových a nových zvukových prostorů.
Rataj ve svém sólovém bloku plynně navázal na schaefferovský vesmír, do kterého nechal posluchače nahlédnout již ve společné improvizaci s Typltem. Disharmonické, do uší narážející částečky field recordings, rotující z jednoho rohu místnosti do druhého (respektive třetího a čtvrtého), vytvářely neklidnou a stísněnou atmosféru. Organizátor zvuků však brzy otočil a zbytek jeho vystoupení se nesl převážně v estetice zasněných dronů a statických hudebních ploch, do kterých se nebál sem tam přinést rytmický prvek. Třetí blok byl pak v rámci zachování kontrastu vystoupení věnován Typltovým textům, tentokrát bez efektů, v jejich původní podobě. Typltova dikce byla suchá, monotónní – a přesně tento přístup prokazoval jeho veršům největší službu. Ve světě surrealistických motivů nebylo poznat, kde něco končí a kde něco začíná, a na citově zabarvený přednes zde nebyl čas ani místo. 
Navíc po celou dobu do pauz, stejně tak ale přímo do básníkových slov, velmi jemně vplouval Rataj se svými nahrávkami smyčců, dechů a kdoví čeho všeho, tvořících mikrotonální disonance, rytmické struktury či řízené kolize s básníkovým přednesem.
Poslední improvizace pak oba účinkující postavila opět rovnocenně vedle sebe. Typlt s Ratajem navázali tam, kde začali, a jali se rozšířit formu Škrábanice o nový příspěvek. Vrátila se baskytara, prolnutí světů nově podpořila i niněra, i na ten papír pochopitelně znovu došlo. Jediný, kdo se nevrátil, byli všichni ti lidé, co postupně sál divadla v průběhu večera hojně opouštěli. Za všechny přeživší však děkuji dramaturgii festivalu, že měla tzv. koule přivést na festival projekt takového ražení. Jen houšť!
Převzato z časopisu Splav! č. 2015/4, 59. ročník Šrámkovy Sobotky