Pivovar
Šli naproti mně po silnici před novopackým pivovarem
Malý klučina, který za uzdu vedl bílého koně, a muž, který je doprovázel
Oslovil mě, asi chtěl říct něco naléhavého
Něco o jeskyni někde ve Štýrském Hradci
Hned jsem si ji představil, měla velkolepou klenbu
A na jejím dně stály celé čtvrti rodinných domů
Chlapec nás ale netrpělivě přerušil
Řekl, že jeho kůň mi teď vysokým hlasem zazpívá píseň
Kůň mlčel
Chlapec si začal něco pískat
A všichni tři se obrátili k odchodu
(4. února 1992)
Sny bohemistické
Byl jsem nucen zacházet s jazykem jinak, než je mi vlastní. To byl zřejmě vůbec nejpodstatnější moment donucení, který v sobě neslo studium češtiny na filozofické fakultě.
Ovšem dalo mi to mnohé, mimo jiné i dva velmi výrazné sny týkající se přímo mého studentského postavení (vedle toho byly samozřejmě i sny, které se odehrávaly v chodbách a na schodištích filozofické fakulty – „sny ajvazovské“; ty ale ponechávám stranou).
První, který uvedu, se zdál až jako druhý, a to 21. září 1993. Bylo to hrůzné. Mezi povinnostmi prvního cyklu studia jazykovědné bohemistiky byl totiž předepsán seskok z vysoké skály. Bez milosti, bez jištění, naostro a nevyhnutelně. Vzpomínám si, že jsem byl mezi těmi, kdo se tomu urputně bránili a snažili se nějak prosadit, aby se, když už to tedy bez seskoku nejde, aspoň skákalo z okna hořícího domu do natažené plachty.
Nějaký čas předtím, 27. dubna 1992, jsem se ve snu dostavil na autobusové nádraží Florenc. Chtěl jsem jet domů, ale nějak jsem se v tom nemohl vyznat, protože místo jízdních řádů byly na jednotlivých stáních vyvěšeny tabulky skloňovacích a časovacích typů staré češtiny. Tabulky tak důvěrně známé každému, kdo studoval historickou mluvnici. Hřésti: hřebu, hřebeš…, pykati: pyču, pyčeš…
Ale kam s tím dojedeš?
Nedávno, už po všech těch zkouškách, jsem daleko od fakultních chodeb a schodišť rozmlouval s jednou schizofreničkou. Najednou mi řekla: když jsem šílená, rozkládám si češtinu. Vždycky mi připadá jako strašně starej jazyk, snad nejstarší na Zemi. Jenomže většinu původních významů už lidi zkreslili…
Vzpomněl jsem si na to, co jsem se všechno o této prastaré řeči učil. Metateze likvid, palatalizace, ztráta znělostní korelace, diftongizace, úžení. Samý sny.
(1998)
O divadle
Sen měl podobu televizního dokumentu z premiéry mé hry „Dříve než vzápětí“. Herci se před kamerou přiznávali, že nerozumějí svým rolím, že něco odříkávají a nevědí co. Jeden z nich, klasickej týpek „upřímného“ užvaněnce, začal rozkládat, že jsem sice největší autor jejich generace, ale že jsem pro tu generaci ještě nic pořádnýho nenapsal, že prej jsem zatím největší trémař. Ten pořad byl hrozný výsměch, úryvky z jednoaktovky předčítal Luděk Munzar a znělo to strašlivě, styděl jsem se. Ovšem už i ve snu jsem tomu přestal věřit a ptal jsem se, jestli ten dokument opravdu vysílali. Jestli se mi to jednom nezdálo.
(5. února 1994)
Dva sny o Surrealistické skupině
Je rozzářený den, brzo odpoledne, obrysy ostré a jasné
Jdu kolem pivovaru v Nové Pace
Po silnici směrem do města
Vlevo skrze pás keřů prosvítá rybník
Náhle mě zarazí zvláštní proluka
Něco takového přece bývá vidět jen vzácně, spíš navečer
V mlhách
Jako přelud tu na keřích visí dva zdobně vyšívané keltské závěsy
S okrouhlým ornamentem
A mezi těmi závěsy se právě otevírá posvátný vchod
Říkám si, že by se to mělo vyfotit
Stejně jako ty zarážející pukliny a škvíry na bílých kmenech okolních stromů
Ale na nic nečekám, vcházím
Seběhnu dolů ke břehu, pod houští
Stojí tam Martin Stejskal a dívá se na mě, jako bych se opozdil
Z jeho pohledu čtu: „No konečně!“
Vidím kortouče s maltou, nějaká zedničina, něco se buduje
Rychle, snad abych se vykecal z práce, která se ode mne očekává, ze sebe sypu
Jaké divy se to dějí, že tajemství je najednou viditelné za bílého dne
A dalo by se dokonce fotit
Stejskal nic neříká, je nakvašenej, tiše skřípe zubama
Najednou za mými zády
Jindy tam ještě zasahuje rybník, ale teď je tam kupodivu břeh
Klapnou dveře od auta
Nějaký mladík jde k nám
A viditelně je připraven pustit se do práce
Tak tohle je ten mladý surrealista, na kterého se čekalo
Bleskne mi hlavou
Tak tohle je on
Se mnou se už prostě počítat nedalo
(16. září 1997)
fotografie pocházejí z popisovaného místa ve světle dne…
Jedno z těch setkání, ke kterým muselo dojít
Byl jsem právě v Nové Pace
A měl jsem namířeno do města
Na nedělní dopolední schůzku Surrealistické skupiny
Nějak jim vypadlo jejich obvyklé místo v Praze
A tak se už několik týdnů nouzově scházeli tady
Myslím, že mě pozval Dryje
Ale uprostřed cesty
Na křižovatce
Přichází někdo, kdo už dlouho věděl, že se máme potkat
Jde přímo ke mně a představuje se
Erzherz Kenntmann
Kluk asi kolem dvaceti
Za jeho zády stín chlapa, který ho doprovází
Jeho otec?
Jsem vyvedený z míry a poslouchám dost nejasný příběh
Erzherz v Banátu
Pár psychiatrických léčeben, ale pak hlavně v Banátu
V televizi před Banátem varovali, že tam vůbec není bezpečno
„Jsou tam viry a zločinci“
Erzherz to viděl v době atmosférických bouří
Když zrovna pobýval v Krkonoších na chalupě, ale neváhal ani chvíli
Odjel a byl tam dlouho
Takže v Pace o něm nikdo nic nevěděl
Ale teď se z Banátu vrátil a jen čekal
Že dřív nebo později na sebe narazíme
A teď že to vidím, stojíme proti sobě
Další z novopackých bláznů?
Příští přítel nebo pronásledovatel?
Neodbytný přízrak? Duchař? Duch?
V nejistotě se loučím
A pospíchám do sklepení nově zřízené sokolovny
Ve spleti chodeb tam někde musím najít místnost
Kde už určitě začala schůzka
A opravdu
Dole u schodů potkávám Alenu Nádvorníkovou
Netváří se zrovna příjemně
Musela odejít o něco dřív, viditelně spěchá
Ale ostatní tam všichni budou
Vcházím do chodby a hledám
Ovšem v hlavě mi pořád zní to nové jméno
Erzherz Kenntmann
Erzherz Kenntmann
A s ním se taky probudím
(23. června 2004: až po několika dnech si uvědomím, že jméno Erzherz pochází z názvu nové sbírky Radka Fridricha)
A další sny?
Sny o poli v Nové Pace – v textu Pole nade mnou.
Sen o Petru Kofroňovi – v textu Omamneto.