Takto ho charakterizuje malíř a básník Vít Ondráček:
“Expresionista, lyrik, extatik, zběsilec a vizionář, menšinový učitel, přesvědčený socialista, solitér, bohém, palič vlastních děl, svůdce dívek předurčený podle vlastních slov k bláznění a životu bezútěšnému a smutnému, malíř postižený oční vadou, nemocný člověk hazardující se zdravím, ale především básník nadaný schopností doslova spalovat každou vteřinu života. Tvořil horečně v předtuše blízké smrti. Do svých čtyřiadvaceti let stihl vydat dva z mnoha románů, které napsal, jeho fejetony tiskly Lidové noviny, své prózy publikoval časopisecky, stal se autorem hojně překládaným do slovinštiny. O jeho rozsáhlou literární pozůstalost Památník národního písemnictví neprojevil zájem. Je tedy uložena v archivu šumperského muzea.”
číst celý životopis Josefa Kocourka
Další odkazy: Josef Kocourek na Wikipedii – vydání deníků v nakladatelství Dauphin.
Portrét: Ladislav Zívr – Maska básníka Kocourka, 1933
Zde hnije pastýř bez bílého stáda
Bylo mu pouhých dvacet tři a psal si báseň na náhrobní kámen. Potvrdilo se u něj podezření na tuberkulózu, síly ho rychle opouštěly a všechno, co k němu doléhalo z okolního světa, jen podtrhovalo tíhu skutečnosti: hospodářská krize už několikátý rok mrzačila lidské osudy a od hranic se ozýval čím dál útočnější povyk hitlerovců.
V takové atmosféře se Josef Kocourek ze své první a za života i jediné vytištěné knížky nijak zvlášť netěšil: román Srdce vyšel v červnu 1932 po několika letech průtahů a za cenu téměř třítisícového dluhu, který nebylo z čeho splatit. A k tomu všemu text z jara 1929 připadal autorovi trapně zpožděný: „Kdyby bylo Srdce vyšlo tenkrát, jistý úspěch nebo neúspěch bych byl měl. Dnes po tom pes neštěkne a pro mne je to pouhý anachronismus,“ povzdechl si v dopise adresovaném jedné ze svých přítelkyň.
číst celý text ke 100. výročí narození Josefa Kocourka
(Vyšlo v příloze Orientace Lidových novin 24. ledna 2009, na webu zde, aktualizováno k 1. 1. 2010.)
Míjení na chodbách, setkání v textech
(Kučera, Jirda, Kocourek)
Držme se zatím letopočtů: mezi prosincem 1926 a červnem 1927 popíše student novopacké reálky Josef Kocourek (1909–1933) celé čtyři sešity deníkovými zápisky, které se později stanou prvními kapitolami proslulé knihy Extáze (vydána posmrtně 1970). V těchto měsících, kdy se oficiálně připravuje na maturitu, zároveň napíše i bezpočet básní a kratších povídek.
Jeho uctívaný „mistr a učitel“ Miloslav Jirda (1895–1970) v téže době zveřejňuje první knihy svých překladů z francouzštiny – Městečko Jeana Giradouxe (1926) a dva svazky barvitých fantazijních próz Josepha Delteila (Jana z Arku, Panna orleánská a Pět smyslů, obě 1927). O rok později dokonce vydá překlad prvního svazku Hledání ztraceného času od Marcela Prousta, což svědčí o tom, že ve svých překladatelských ambicích rozhodně nemíří nijak nízko.
Na podzim roku 1927 ale vydává známé pražské nakladatelství Aventinum pozoruhodnou knihu i Eduardu Kučerovi (1884–1956), který Josefa Kocourka na reálce učil deskriptivní geometrii a matematiku.
číst celý text
Kraj v krvi
V ostrém kontrastu ta barva doslova zasvítí: „Vzpomněla si na studenta, na dlouhou bílou rakev a na červené tvrdé hroudy, jak dopadají,” připsal Josef Kocourek jedné z postav ze své novely Kráska (1927), jejíž děj je zasazen do Nové Paky. Náraz bílé a červené, který by mimo tento kraj mohl lehce působit jen jako metafora nebo obrazná libovůle, si autor po několika letech zopakoval v jedné z kapitol svého sociálního románu Kalendář, v němž se obracejí listy (1931): „Bílé dráty plotu, který odděluje místo mrtvých od chudých políček. Červená země.” Zvláštní, že se mu ty dvě barvy opět setkaly ve znamení konce, načrtnut je totiž hřbitov, který Kocourek sám pomáhal vyměřovat ve své rodné vsi Brdo. Záhy v něm měl být sám uložen.
číst celý text
Obrazový doprovod: Ladislav Zívr a archivní fotografie.
Záznam z literárního večera, který Josefu Kocourkovi věnovala Knihovna Václava Havla v Praze: