(14. 10. 1864 Stará Paka – 4. 10. 1914 Praha)
„Toto ohromivé, prázdné nepohnutí, toto němé, zejivé utkvění, toto záhadno účinků, k nimž nebylo příčin…“
Říkám si, že není možné, aby čas Josefa K. Šlejhara ještě nepřišel. Podobně to ovšem už před skoro stoletím vnímal Josefa Svatopluk Machar: “Jeden z největších prozaiků naší literatury jest u nás vůbec neznámým cizincem. A bude patrně ještě dlouho, poněvadž jeho čas není – až přijde ta lepší budoucnost, bude Šlejharovo dílo jedním z těch, jimiž se budeme chlubit před Evropou.“
Snad každá Šlejharova věta je pokusem prorazit skrze slova k tomu, co se nedá pojmenovat. Prodrat se k tomu za každou cenu a udržet všechno, co se z toho ve slovech udržet dá. Nevěřte na literárněhistorické škatulky jako je naturalismus, symbolismus a podobně. Šlejhar byl spíše nerozpoznaným předchůdce českého expresionismu. Ale jazyk jeho próz je ve skutečnosti fenomenologický, „v jakési neznámé bezednosti se propadávající”, a proto je to dodnes neuvěřitelně strhující četba.
Kraj v krvi
„V celé té ponurosti zemní nyní tak strašné, tak osamocené, v jakési neznámé bezednosti se propadávající, zapadat a hynout se zdálo vše lidské… Místy z tohoto splynulého celku zely v příkré rudosti plochy nedávno poprvé naoraných úhorů, těžce rozmoklé, jako zkvašené a matně se lesknoucí” – tak přeludně se podkrkonošská červenice prodrala na povrch v povídce Josefa K. Šlejhara Na Krchovcích, zveřejněné v roce 1911 v knize Z chmurných obzorů. To není líčení žádného červenavého „nádechu”, ale temné zarudlosti, něčeho až zásvětního, co vyvstává z neúnosné, drtivé, zmrtvující tíže. Šlejhar tu dokonce zvolil slovo „zeje”, které se obvykle váže na představu propasti nebo otevřené rány, a podpořil to i obrazem „příkré rudosti” a navlhlostí „zkvašeného” lesku.
číst celý text
U nejzazší přepjatosti
Nestačí jenom napsat, že Šlejhar dohání slova až na nejkrajnější mez toho, co se dá ještě vyslovit. To, co je pro Šlejhara příznačné, je totiž jeho neochota zastavit se a zůstat u toho. Ten nepolevující nápor, s jakým slova na onu mez hrne, navaluje a vší silou je na ni tiskne, aby jimi až po okraj napěchoval i ty nejodlehlejší výdutě a prolákliny, za kterými mu už opravdu nezbývá nic než oněmění, ztráta slov.
A ani tam se ještě nechce vzdát. Ještě naposled přece může nasadit „úchvaty“ a „útaje“, „záludy“ a „vzryvy“, všechny ty nezaměnitelné šlejharovské výrazy, pro které jako by sahal kamsi hluboko do starých vrstev češtiny. Pro mě alespoň mají ten předvěký přízvuk, něco z prvotních střetnutí s neznámem, jež nebylo možné vyjádřit nijak jinak, než že se z dosavadních slov násilně vydrala slova předtím netušená, temná a zaklínající.
číst celý text
Šlejhar podle Šaldy
Často se mi vrací na mysl, jak F. X. Šalda zaváhal, než se vymezil proti Josefu K. Šlejharovi: „proti temperamentu a jednolité duševní intonaci se mi tak nerado píše“. Asi i proto mu věnoval jen jedinou větší úvahu po vydání sbírky povídek Zátiší (1898). Šlejhar rozhodně nepatřil k těm prostředním, nedůsledným, neurčitým charakterům, proti kterým Šalda nejčastěji vystupoval. „Neběží mi zde o negaci jeho bytosti a talentu – naopak samozřejmě a mlčky je předpokládám jako skutečnou realitu,“ musel kritik uznat, že už tady dostal skoro vše, čeho se jinde jen marně dožadoval. Ve Šlejharových prózách se ovšem střetl s něčím, co už vnímal jako posedlost. To, co tu působilo tak přesvědčivě i prožitě, bylo veskrze pesimistické nazírání světa, které se svou tíživou severskou pochmurností zcela příčilo „světlu, rytmu, plastice, členěné a lehce a slunně do vzduchu rozkvetlé architektuře“. Není třeba dál rozvádět, proč právě tenhle nedostatek nedokázal románsky, až „středomořsky“ založený Šalda unést. Ale byl to z jeho strany plně přiznaný střet jednoho temperamentu s temperamentem od základu jiným. Nechybělo mu náležité uznání. Nechyběla mu velikost.
Odpověď na anketu Revolver Revue k výročím F. X. Šaldy v roce 2017.
Šlejhar v Nové Pace…
Josef K. Šlejhar byl bezpochyby tíživou noční můrou našich předků. „V březnovém čísle časopisu Květy letošního roku uveřejnil jste článek nadepsaný Sezima, v němž drze a neurvale napadl jste některé z počestných občanů města Nové Paky,“ ohradili se proti němu nepodepsaní krajané dopisem zveřejněným v inzertní rubrice Národních listů 28. dubna 1893. „V článku tom chtěl jste psáti hodně realisticky, a zatím jste, jelikož Vás nedostatečné vzdělání (říkává se vlastně nedouctví) výše nad úroveň prostého lidu nepovzneslo, surovým (u Vás obvyklým) způsobem napadl a pokálel jste počestné rodiny a jednotlivé osoby, používaje výrazů přímo pouličních.“
Jízlivou poznámkou se tomu vzápětí vysmál známý žurnalista Jan Herben ve svém týdeníku Čas: „Kdosi sepsal literární list a přátelé p. Sezimy sebrali naň podpisy občanstva, aby nejen Nová Paka, nýbrž mnoho lidí, celé království české, slyšelo, že v rodném jejich městě je mnoho špíny a historek.“ Mnohem větší váhu tehdy ovšem měla obrana ze strany básníka Svatopluka Čecha, který zdůraznil, že počítá Šlejhara „mezi naše nejslibnější a neoriginálnější talenty spisovatelské“, a novopackým občanům vzkázal, že „mohou míti náhled jiný, ale spíláním literární význam Šlejharův neumenší“.
Ze Šlejharových zápisků
Mlha zimní se sesypala na zem a slabá modř nebes teprv prokmytá ve výši nesmírné; sněhové huňaté květy očividně vlhnou a střásají se k zemi, kdesi je slyšet dověřivý zpěv chocholouše. Jihne. Dech váš se rychle odnáší a mísí se s mlhou. Slunce jest jako stříbrný koláč neoslnivého lesku a obdané stříbr. kadeřemi, jež na mnohých místech dotýkají se až země. Před očima jakoby se dály mžitky a mlha páchne. Koním na hřívu, chlupy i žíně chytá se vtíravé jíní a rolničky také mlhou se tlumí. Po polích rozběhlé keře jsou jako postavy trpasličí v kuklích z jíní. Zpod střechy piští holoubata a kouř valí se v oblévajících se kotoučích. Kůtě přeběhlo opatrně sníh hbitě třepajíc pazourky a kačky kváčou. Se stromů svrhají se sněžné trsy a ve sněhu se rozpliznou. Den nadchází. Počíná váti silný vítr, ze zdáli křičí vrány.
Šlejharův “industriál”
Kritici píšící o industriální hudbě by se měli, zdá se, začíst do symbolistické prózy. Protože zvukové dění, které Josef K. Šlejhar tak podrobně a sugestivně popisuje v románu Peklo z roku 1905, už není podáno jako pouhý sluchový dojem z továrny (v tomto případě cukrovaru), ale skutečně jako hudební zážitek. Šlejhar tu možná intuitivně předběhl svou dobu o několik desetiletí.
Viz krátký úryvek z Pekla – „Šlejharův industriál”.
O Josefu K. Šlejharovi
Grafik Josef Váchal
Včera byl pohřeb J. K. Šlejhara. Měl mě velice rád… Před týdnem jsem jej navštívil nemocného: žaludeční rakovina. Čtrnáct dní před smrtí objevila se v jeho malé podkrovní světničce veliká masařka moucha. Nijak se nedala vyhnati, nikde neusedla, okno otevřené a neodlétla. Ustavičně poletovala kol nemocného. V jedné své povídce vykládá Šlejhar o havranu – cosi podobného byla tato moucha. Byla mu nepřítelem až do smrti, proklínal ji, nadával jí a snad se jí i děsil. „Ta kurva skot-ná“…
Na jaře letos dal se Šlejhar operovati, od těch dob chřadnul. Byl kost a kůže, nohy modré, břich propadlý a pravé oko zavřené; mrtvice na půl těla. Vtip jakož i svůj zvláštní ojedinělý humor zachovával do poslední chvíle. Na pohřeb dostavili se i pitomci z Máje, slyšel jsem, jda za F. S. Procházkou, Heritesem (toho Šlejhar nejvíce nenáviděl) a ještě kýmsi, jak jej, jdouce mu na pohřeb, pomlouvali. Ten Herites, to je lotr bídná a prokletá! Znali Šlejhara prý jen z restaurace, probrali jeho osobní život od a – do z. Vykládali o jeho rodině způsobem hanebným. Tak vypadá sláva básníkova.
(J. Váchal, 7. IX. 14, z korespondence s Bedřichem Benešem Buchlovanem, s. 76–77, za upozornění děkujeme Vítu Ondráčkovi)
Sochař Ladislav Zívr
Po polehnutí čtu Šlejhara. Je to tak “neradostný” jako Dostojevskij, a přichází mně na mysl, jak byl Kocourek výstřední svou sexualitou, tak Šlejhar zas svým rozpitváváním psychologickým až do psychopatie, a oba si “libovali” v bolesti, hrůze a utrpení. Oba byli poznamenáni neštěstím, temnotou, hrůzou a neblahým koncem.
A něco máme všichni z tohoto rodného kraje společného. Ať jde o Tulku – Háka – Zívra – Grosse. Jsme halt blouznivci našich hor.
(z deníku 14. října 1971, po četbě knihy Zátoka smrti)