(15. 7. 1875 Nová Paka – 20. 5. 1942 Praha)
Související stránky: Petr Fabian o Opolského básních – výbor z poezie Sám všechen život býti (PDF) – www.deml.cz – výbor z poezie Staré lesy.
Hned po vydání jeho první sbírky Svět smutných v roce 1899 F. X. Šalda s nejvyšším obdivem rozpoznal v Janu Opolském básníka, který zná „celý strašný úžas toho snu, jímž je život”. Neváhal ho dokonce přirovnat k Stéphanu Mallarméovi, jednomu z nejuctívanějších, ale také nejtíže dosažitelných vzorů básnického symbolismu. Opolský se mu bezesporu podobal v tom, jak vysoce oceňoval a přesně volil slova, „dělal neustálé pokusy s jejich rezonanční vlnivostí, žehem a průbojnou silou” a snažil se o to, aby byla „seřaděna ve věty tak jako měkce plynoucí mračna, sterým způsobem ozářená”. Ke konci života to alespoň takhle vyjádřil ve svém vyznání Z básnického testamentu, které je ovšem jinak zcela prostoupeno melancholií básníka, jehož doba nenávratně odezněla.
Ale ani tehdy, na přelomu 30. a 40. let, kdy se Opolský už cítil být zcela na okraji dobových literárních proudů, nepřestávaly jeho verše pronikat k podobně naladěným bytostem: „Já například miluji mladého Opolského, jeho Klekání, jeho Svět smutných, jeho Pod tíhou života,” napsal dvacetiletý Jiří Orten 15. 7. 1940 v dopise Jindřichu Chalupeckému. „Tomu se asi smějete? Miluji ho právě tak jako třeba Pasternaka, ovšemže jinak, v jiné poloze.” Básníka s uznáním četli Karel Toman, Jakub Deml, Karel Sezima, za jednoho ze svých erbovních autorů si ho zvolil Ivan Slavík, a před nedávnem zaskočil všechny neznalé také Václav Cílek, když básně a prózy zdánlivě dávno zapomenutého Opolského jmenoval na prvním místě před všemi ostatními českými knihami, které by měly být zastoupeny v jeho projektu tzv. Borgesovy knihovny. Vzápětí své přesvědčení stvrdil i uspořádáním výboru z díla Jana Opolského pod názvem Staré lesy (2010).
(Jaromír Typlt, z předmluvy k připravovanému bibliofilskému vydání povídky Povodeň s ilustracemi Vojtěcha Jiráska, Spolek českých bibliofilů Nová Paka.)
číst celý text
Jan Opolský v antologiích
Báseň Gulliver zařadil editor Petr Šrámek do antologie Hrábky Drápky Odpadky (Krasohled české poezie pro děti 19. století, 2012).
F. X. Šalda o Janu Opolském
Jeden z rodu melancholiků, plachý, teskný a intuitivní snivec, který zná život mrtvých věcí, řeč němoty, smysl podvědomého a temného, narážky a signály predestinace a celý strašný úžas toho snu, jímž je život. A přitom kouzelný malíř barvou i mlhou slova, dýmem, požárem i deštěm koloritu, narážkovým, podzemně plačícím a nečekaně, stříbrně na světlo vystřelujícím rýmem, měkkým šerým spádem a monotonně obřadnýma slavně řasnatým rytmem: to je náš homo novus, p. Jan Opolský.
Jeho první knížce všecka čest. Nejsou tam sice ještě nejlepší věci, jež p. Opolský dosud napsal, v časopisech četl jsem čísla kouzelnější, koloristicky nebo intuitivně ryzejší a do tajemných lomů světla a tuchy zkrystalizovaná – ale i to, co podává ve Světě smutných, je poctivá umělecká a básnická mince nevšedního jádra.
(úryvek)
Další vydané bibliofilie:
Hadí král, ilustrace Jan Hísek, Praha: VŠUP 1990.
Krčma, ilustrace František Štorm (viz vpravo), knihtisk Jaromír Šťourač, Praha 2015.
Jan Opolský a Nová Paka
(z rozhovoru s Jaromírem Typltem, Lžička v šuplíku 2012/4)
Rád bych tu připomněl jeden postřeh Jana Opolského, dlouho považovaného za beznadějně zapomenutého básníka – naštěstí už to přestává platit, hlavně Václav Cílek udělal hodně pro to, aby toto jméno vrátil do živého povědomí. V eseji Básník a jeho kraj Opolský napsal, že se po celý život pokoušel „naladit” svoje verše tak, aby se v nich přiblížil určitým jedinečným zvukovým zážitkům, které se do něj vtiskly v Nové Pace: rozeznělým lesům, kostelním zvonům, vanoucímu větru… Někomu to může připadat jako pouhá metafora, ale mně se to potvrzuje, kdykoliv se hlouběji začtu nejen do Opolského, ale i do Josefa K. Šlejhara, Josefa Kocourka, nebo třeba do posledních próz málo známého Eduarda Kučery. Už jenom z rytmu jejich vět, z jakéhosi zvláštního přídechu mezi slovy se na mě přenáší něco, co prozrazuje společné „prazážitky”. Těžko říct, jestli by se to dalo i dokázat nějakou stylistickou analýzou, ale rád si s tou představou pohrávám. Terénní výzkum krajiny prostřednictvím textů…
Další cesty Jana Opolského
František Dryje píše o tom, jak nalezl “noční text” Jana Opolského pro surrealistickou revue Analogon (říjen 2013) – zde.