Pakárna
Prozatím několik "nálad". Bude hůř.
Podmračné klima, šero, větší část roku stínovitě mřížovaná přeháňkami a plískanicemi. Zádumčivá jara a kalné podzimy, v zimě sněhy dunivě se řítící s vysokých šikmých střech na chodníky. Zřítelnice kyvadla věčnosti komíhající na radniční věži proti ztemnělému podloubí, naší jakési Akadémově zahradě, kde jsme nejednou i za největší sloty peripateticky filosofovali ve třech, Opolský, Jampílek a já. Ledaže se k nám poslední rok přidružoval též Šlejhar. (…) A zas temné kouty mého besedního hostince s těžce umírajícím paralytikem v těsném sousedství - prostředí jako stvořené pro četbu Dostojevského, jíž jsem se tehdy vášnivě oddával.
Karel Sezima, Z mého života IV (1948)
vzpomínky na Novou Paku v prvních letech tohoto století
Soumrak pomalu lehne na celé město. Teď bys čekal, že se rozsvítí milión světel, milión lamp. Je tma. Alternátory a dynama v elektrárně pod tratí stojí a mlčí. Můry tmy se množí geometrickou řadou. Uprostřed náměstí vyhrne krtek hromadu hlíny a nikdo nejde, aby ji rozmetal. Pomalu pomalu. Pavouci klidně tkají mezi dveřmi nitku za nitkou. Kanáři v klecích pískají žízní. Křidélka mdle mrkají. A pak se ptáček ani neudrží na hůlce a spadne na znečištěnou podlahu, sípaje.
Každou noc přileze z polí šerý stín, nahlédne bázlivě do hluboké ulice a prchá zpět. Domy hrozivě pukají, okna jsou osleplá jako oči spících hus. Všude a na všem znamení poslední noci. Všude a na všem, všude a na všem. Každou noc přijde jiný a jiný se poděsí. Hodiny všude docházejí. Věčná lampa v kostele zhasla. Pak není ani času, ani světla. Není dne a není noci. Někdy přijde venkovan, projde městem, nevidí člověka. Vrátí se do vesnice a vrátí se bez kořisti, s očima vyděšenýma, s nervy přetrhanými hrůzou. Pak nejde ani ten. Nic nic nic.
Josef Kocourek — Jensen a lilie (úryvek)
Podzimní večer v Pace, nebe jako změť černomodrých balvanů, jako pohoří, průliny a propasti. A mezi těmi křesy rozlévá se a vře láva západu, vychrlujíc se a zatýkajíc v obzor nebo se řítíc v hlubinu mračin. Vichr mocný. Lesk dlažby, žlutě svítící vzduch, dutý hlahol.
Josef Karel Šlejhar
ze zápisníku
Když jsem jel svého času z Boleslavi do Paky, zažil jsem kdesi v zákrutu stoupající silnice v lesích citový náraz: fyzický takřka dojem nové atmosféry, jako by náhle a bez přechodu byla protržena dělící clona a jako bych vplul do nevyslovitelného ovzduší jiného kraje. Jeho vnější znaky, ojedinělý půvab černých lesů, kopců, podhorských mýtin a luk, výhledů k horám a do kraje mě pak provázely až do Paky.
Tento kraj je zřejmou kulisou pro scenérii v lyrice Jana Opolského, jenže je transponován ještě do nějaké druhé polohy. Je jakoby prázdný a opuštěný. Je — aspoň to je můj převládající dojem — jakoby ponořen v šeru. Je to taková chvíle nejistoty, co vlastně má nastat: tma nebo svítání? Člověk je tu sám s černými siluetami lesů, přichází k proláklinám a tůním, přichází na místa, kde se něco kdysi stalo. Tragického, krutého. Dávno. Pak teprve poznává, že to šero není šero ovzduší, ale melancholie uplynulého, zmařeného, neuskutečněného. To melancholie naplňuje prostor a z jejího smutku odkudsi vyvěrá světlo! Ten kraj není pustý, je prázdný proto, aby v něm měla místo touha, která chce naplnit prázdnotu.
Ivan Slavík v předmluvě k výboru z poezie Jana Opolského (1968)
Takový krutý, tvrdý kraj. Větry tu tence fičí,
na každém kopci vdechuješ éthéry stále řidčí.
Žravý ti denně, břitký vzduch do prsou v chůzi bodá,
z rozsedlin jako by vytryskla ledová skalní voda.
Jako by tvoje myšlenky načechral vítr živý,
vyčistil dálky duchovní, hloubky i perspektivy;
jako bys byl schopen rukama dosáhnout téměř nebe,
jako by věčnost svíjela závoj svůj kolem sebe.
Brzký tu soumrak nadchází. Zmnožení světla stínem,
amethyst slunce zhasíná vysoko nad Levínem,
prázdnotou polí rozsévá nesmírně plaché svity,
tak jako den i večer zde bez jakés intenzity.
Související stránky
výbor z poezie Jana Opolského v edici Zapomenuté světlo (Petr Fabian) – zde
fotografie Petra Fabiana z Podkrkonoší – zde
Videa na Youtube: Štikovská rokle.