Blog
Neboli ventil, neboli cancák. Ale pravidelné příspěvky nebuďte očekávány! Bude to pokaždé jen několik řádek mimochodem k čemukoliv.
11. 7. 2010, 23.54 V Měsíci autorského čtení
Je červenec, probíhá Měsíc autorského čtení v Brně. Letos na něm nevystupuji, ale na výzvu časopisu Rozrazil jsem sepsal krátkou vzpomínku na svá dosavadní setkání s touto mimořádnou akcí.
Samo od sebe by mě to asi nenapadlo. Oslavit si narozeniny vlastním autorským čtením, když člověku vycházejí na konec července? Tvrdím, že všude jinde než v Brně bych se díval do prázdných řad se dvěma třemi ztracenci, kteří mi ten letní večer obětovali spíš z útrpnosti. Když jsem si tedy poprvé z nabídky volných termínů vybral svoji pětadvacítku, vedl mě k tomu spíš pocit, že podobnou příležitost už nemusím nikdy dostat a že stojí za to užít si to třeba jen jako vtip.
číst celý text zde
číst text v časopise Rozrazil (PDF)
9. 6. 2010, 20.01 Dříve než vzápětí
Už je to víc než deset let, kdy jsem Petra Marka požádal o to, aby natočil krátkou filmovou sekvenci pro inscenované čtení z mé hry Dříve než vzápětí (mimochodem, existuje k ní z té doby i hudba Petra Kofroně a scénografie Ivana Palackého…). Dal jsem mu jediné zadání – aby to byl děj probíhající pozpátku.
Vznikl snímek, který dodnes stojí za vidění a můj text vlastně vůbec nepotřebuje:
27. 4. 2010, 22.46 Půlstoletí překlenuté sochami
Návrat do pochybností a nejistoty. Znovuprožití obav, zda nepřijde opět nějaké neočekávané vyrušení z pracovního soustředění a dílo nebude opuštěno v půli, nepřesvědčivé a torzovité. Na tento rozměr autorské úzkosti by neměla zapomenout žádná retrospektiva tvorby sochaře Ladislava Zívra (1909–1980), třebaže je to těžko splnitelný úkol: jak nainstalovat výstavu, aby návštěvník s napětím očekával, jestli vůbec něco přijde dál? 
Zvlášť když je tu ten paradox, že se Zívrovo dílo při zpětném pohledu zdá zcela dovršené a vnitřně logické. Působí to málem samozřejmě, že si české moderní umění našlo sochaře, který překlenul celé půlstoletí tak rozmanitou a přitom nezaměnitelnou řadou plastik. Pocit samozřejmosti ale může uzavírat dílo aktuálnímu vnímání a měnit ho prostě jen v kapitoly z dějin. Jestli je tedy něco u Ladislava Zívra důležité připomínat, pak je to právě nesamozřejmost a neustálé riziko každého kroku v jeho uměleckém vývoji.
Příležitost se nyní nabízela: v liberecké Oblastní galerii před nedávnem skončila výstava ze souboru Zívrových soch, který byl původně shromážděn loni v květnu k připomenutí stého výročí autorova narození.
číst celý text
20. 1. 2010, 13.22 Je na ministerstvu
Už se zdálo, že bude klid.
Když jsem na jaře četl korektury svého rozhovoru se studenty FF UK z roku 2007, dost vážně jsem přemýšlel, že celou pasáž věnovanou panu Kopáčovi prostě vyškrtnu jako neaktuální.
Jenže než knížka Pod cizím nebem bloudili jsme spolu stačila vyjít tiskem, rozšířila se po zemích českých zpráva, že už ho tu máme zase. A dokonce na ministerstvu. A dokonce na místě, kde se rozhoduje o osudu českých literárních časopisů.
Rád bych byl špatným prorokem, ale řádky z roku 2007 teď už opět čtu jinýma očima.
Studenti: A naopak kdo vám v současné době zcela nevyhovuje?
JT: "Není to příliš návodná otázka? Radim Kopáč, samozřejmě. Bude-li dál pokračovat tempem z posledních let, doroste bezpochyby v jednoho z největších škůdců literatury. A tím myslím opravdu formát takového Ladislava Štolla. Jen s ním už bude moci být hrdě poměřován."
Dá se to nějak verbalizovat?
"Dá, stačí jen poukázat na to, jak zneužívá slov. Jak si vystačí s nálepkami – skoro v každém textu je něco označeno za „teigovské“, „nezvalovské“ nebo „heislerovské“. Přičemž je zajímavé, že se zásadně jedná o nálepky převzaté z avantgardní tradice. S nálepkou typu „zahradníčkovský“ nebo „reynkovský“ se u něj nesetkáte. Kopáč zůstává u zkratovitých formulací, protože mu to vyhovuje při různém třídění a škatulkování, určování směrů a přepisování dějin. Nepotřebuje textu doopravdy rozumět. Skutečným cílem celého jeho angažmá jsou totiž jenom manipulace a získávání výhodných pozic, ať to stojí, co to stojí. Je s podivem, že ještě nikdo všechny ty Kopáčovy doslovy a recenze nedal studentům k systematické analýze na nějakém semináři, vždyť jde o ukázkový materiál projevu defektního myšlení v defektních textech!"
K tématu doporučuji projít si diskusi o osobě Radima Kopáče na stránkách A2.
20. 1. 2010, 13.17 Tři Apoleny
Kdo viděl pohromadě tři Apoleny? Jak pravděpodobný je to úkaz?
A přece se 2. ledna 2010 se v Nové Pace v čajovně Šen-Nung setkaly. A k porušení vší pravděpodobnosti jsou navíc všechny tři rodově vázány právě k Nové Pace.
Té nejstarší je dvanáct, té nejmladší osm.
Příjmení: Jirásková, Kretschmerová, Typltová.
Akce byla samozřejmě dokumentována, fotografie pořídili Šen-Nung (Stanislav Vlačiha) a Kateřina Jirásková.
18. 8. 2009, 15.29 Stížnost programovému oddělení
S tím, že kdykoliv ve snu vyvstane nějaká erotická situace, stejně se mi nikdy nepodaří dosnít se až k tomu, aby do sebe těla opravdu pronikla – s tím jsem se už smířil.
Ale s tím, že se ve snu dívám na druhý kanál České televize, protože v programu slibovali koncert Einstürzende Neubauten, a celou dobu musím místo Neubautenů sledovat vystoupení U2, s tím se prostě smířit nedokážu!
(Na snímku Alexandr Hacke, Einstürzende Neubauten)
30. 7. 2009, 13.36 Anketa o české literatuře
V Reflexu č. 31/2009 právě vyšlo další pokračování ankety o nejvýznamnější osobnostech a počinech po roce 1989 u nás. Tentokrát je věnováno literatuře. V plném znění zveřejňuji všechny čtyři své odpovědi.
1. Kdo je nejvýznamnější osobností české literatury posledních dvou desetiletí?
Daleko přede všemi Jan Šulc. Jmenovat tu editora místo autorů není žádná schválnost. Šulc jako spolupracovník Torstu (a externě i mnoha dalších nakladatelství) vykonal pro českou literaturu po roce 1989 tolik, že by mu měla být každý rok pravidelně udělována Státní cena za literaturu. Knihy, pod kterými bývá nenápadně podepsán vzadu v tiráži, platí za nejdůležitější literární události, vítězí v anketách a mění kulturní povědomí: deníky Jana Zábrany, básně Ivana Martina Jirouse, Josefa Topola, spisy Václava Havla… Mnoho projektů, na které by u nás jinak asi bylo vždycky „dost času“, si přímo vyvzdoroval – například první spolehlivé spisy Ladislava Klímy, které připravuje s Erikou Abrams, nebo soubor poezie Vratislava Effenbergera. V Šulcově vztahu k textům i k autorům je navíc tolik obětavosti a osobního vkladu, že o něj má člověk až strach.
2. Který počin v oblasti literatury v posledních dvou dekádách považujete za nejzásadnější?
Všechny tři svazky antologie "zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných" českých básníků, které uspořádal Ivan Wernisch – Zapadlo slunce za dnem, který nebyl + Píseň o nosu + Quodlibet.
3. Jaký je podle vašeho názoru stav české literatury?
Česká literatura je nenápadně, ale systematicky umořovaný plevel. Viditelně ztrácí síly, vždyť už nemá kde brát, čeho se nadechnout. Posledních dvacet let byla nucena žít z podstaty. A naděje do budoucna žádná.
4. Můžete jmenovat jedno konkrétní dílo, které by sneslo srovnání se zahraničními knihami, za něž jejich autoři dostávají Pulitzerovu a jiné prestižní ceny?
Při takto formulované otázce člověk okamžitě začne podceňovat všechno, co má rád – nic se najednou nezdá dost převratné a světoborné. Takže se zkusím přemoci a jeden tip napsat: prozaická prvotina Emila Hakla Konec světa a jiné povídky.
Přejít na stránku Reflex – Osobnost XX.
25. 7. 2009, 0.35 Dutý monument
Na výstavu Monument transformace do pražské Městské knihovny jsem zašel hlavně kvůli tomu, že tu jsou na jedné ze stěn vystaveny obrazce Zdeňka Koška (v průvodním textu se mylně tvrdí, že těchto obrazců vzniklo na přelomu 80. a 90. let několik desítek – ve skutečnosti šly jejich počty do tisíců). Pro ten pseudoumělecký smog kolem se na ně ovšem nedá soustředit.
Zajímalo by mě, jestli autoři výstavy – Vít Havránek a Zbyněk Baladrán – opravdu sami věří tomu, co se snaží namluvit divákům: že se totiž jejich projektem něco řeší, otevírají se důležitá témata, kladou otázky. Já jsem tam každopádně neviděl nic jiného než otravnou záplavu různých videí, která se ani při nejlepší snaze nedala dokoukat do konce, a přehršel naprosto bezradných textů, ze kterých se nikdo nemůže nic dozvědět. Textů, ve kterých se nemyslí, ale jenom se tápavě vypisují povrchní fráze a efektní slovíčka. Občas se to tváří jako "mentální mapy", občas jako psychologické diagramy, ale většinou je to naprosto neinspirovaná upachtěnost bez sebemenšího konkrétního zážitku. Literární i poznávací hodnota zcela nulová. Tisknout ani studovat by to nikdo nechtěl, ale v galerii se tím dají snadno zaplácat celé stěny.
Připadalo mi to, jako kdyby se studenti nižších ročníků filozofické fakulty rozhodli udělat instalaci ze svých zápisků z přednášek: zmatených, heslovitých, nepozorně odposlouchaných. Takové zápisky nejsou nic víc než příslib toho, že by se jednou mohlo třeba začít něčemu rozumět. Dělat z nich dobrodružství myšlení je přinejmenším trapné.
Tahle výstava prostě jen blafuje, nekažte si jí léto.
20. 7. 2009, 16.46 Místo: Nová Paka
Odpověď na anketní otázku v internetové revui Atempo
Jak vnímáte jako autor region, ve kterém žijete (nebo jste dříve žil)? Do jaké míry ovlivňuje vaši tvorbu?
Tuším, že mě teď Nová Paka sleduje podezřívavým pohledem. Budu zase znovu opakovat, co jsem o ní psal a říkal snad už tisíckrát? K opatrnosti je opravdu důvod, protože to místo má až příliš přitažlivou „image“. Kdekdo se rád pochlubí, že vlastně taky pochází z kraje spiritistů, trocha toho tajemna příjemně okoření životopis a novináři se stoprocentně chytí. Z pojmenování se nebezpečně rychle stávají reklamní slogany.
V každém případě to i u mě byla ozvěna hlasů médií, co mělo vliv na to, že jsem svoje rodiště začal velmi brzo vnímat jako určující vepsání. Už někdy od patnácti či šestnácti let jsem se cítil být do Nové Paky vpletený jako do textu, který přede mnou psali „zapomenutí autoři“ Jan Opolský, Josef Karel Šlejhar nebo Josef Kocourek a ve kterém budou příští autoři pokračovat dál, až i já zmizím mezi zapomenutými. Možná je to jen chiméra, že by se daly vysledovat nějaké takové „strukturní“ spojnice, něco v hloubi vět, motivů a obrazů, čím se prosazuje společné rodiště, ale pro mě se novopacký text za ta léta stal realitou. Až tak, že ho někdy vidím přímo před očima jako rozevřenou knihu. Pozorně pročítám, co do ní po okrajích připisují moji současníci Václav Kahuda, Jiří Červenka, Božena Správcová nebo Petr Fabian, kterým Novopacko různými cestami vstoupilo do života. Existenci textu zdá se předpokládá i Václav Cílek, který nedávno připravil k vydání výbor z poezie Jana Opolského s jasně vysloveným záměrem, že chce tohoto autora vrátit jeho krajině.
Ale pozor, mluvím-li o textu, neznamená to, že do něj nepatří sochy, obrazy, fotografie, hudební nástroje – a lesy, rokle, zbourané domy, průjezdy vlaků nebo komíny továren. Ten text se jen občas ukazuje jako psané slovo. Zásadnější kapitoly v něm ale tvoří třeba nečekané nálezy kmenů araukaritu – „jiskřivce“, zkamenělého stromu z prvohor –, devastace staré lékárny u paty schodiště ke klášternímu chrámu nebo každoroční rojení včel na levém rameni sochy Kováře, jež zdobí Suchardův dům. A když už psané slovo, tak třeba jen to stručné Foto Hák, které po celých čtyřicet let komunistické vlády dokázalo připomínat, kde provozoval svou živnost fotograf František Hák a kde se řemeslu vyučil i jeho mnohem slavnější syn Miroslav, člen Skupiny 42. Firma prodávající ledničky ovšem přehlédla, že je to něco víc než jenom firemní štít, a dala přednost čisté bílé fasádě. Schoval si někdo alespoň ta písmena? Napadá mě, jestli cokoliv, co kdy napíšu, může vynahradit tahle dvě zmizelá slova.
4. 7. 2009, 12.58 Ctibor, Ondráček, D. Ž. Bor
Pavel Ctibor píše: „Kéž lidé zůstanou loutkami. Loutky nemohou chytat ryby, to by jejich provázky musely směřovat dolů. Loutky jsou plachetnicemi, jen se svléknout.“
Vít Ondráček píše: „Nekazit lidem radost ze života, ale ani nepodpírat ten olbřímí, nestvůrný úsměv, houpající se gumově nad horizontem.“
D. Ž. Bor píše: „Napříště vyrostou ústa ze dvou koutků: pravý pozdvižený, výsměšný, levý pokleslý žalem: vprostřed se spojí v celistvý úsměv.“
Ty tři knihy se u mě potkaly ve stejném čase a zvláštně se mezi sebou propojují. Pavel Ctibor – Silentbloky (Dybbuk, Praha 2009), Vít Ondráček – Pootočené zrcadlo (Cherm, Praha 2009) a D. Ž. Bor – Plankty (Trigon, Praha 2009).
30. 6. 2009, 18.53 Čtenář Stisku
Anebo Stisk čtenáře? (vždyť užovka býčí – Pituophis catenifer sayi – ze stisků žije…)
Na té fotografii je nejlepší, že je neinscenovaná. Had se prostě jen nechal přistihnout na svém oblíbeném místě – v domácí knihovně. Autorem snímku je Lukáš Hlubuček.
30. 6. 2009, 18.51 Sbírky par a mlh
Na jaře 2007 probíhal na katedře české literatury FF UK cyklus setkání studentů se současnými českými básníky. Z těch setkání byly pořízeny zápisy a zdá se, že budou na podzim letošního roku vydány i knižně. Zde je malá ukázka toho, jak jsem odpovídal studentům v učebně, kam kdysi také sám chodil na literární semináře:
Pozor, mým záměrem není vymýšlet si nová a nová média, kde bych se ještě mohl realizovat! Já bych byl v podstatě velmi rád, kdybych došel k tomu, že by mému textu stačila klasická kniha. Nehledám způsob, jak slovo opustit. Snad se snažím o rozšíření hranic jeho vnímání. Ovšem přiznávám, že ve chvílích malomyslnosti mi útvar básnické sbírky přijde úplně absurdní. Nějakých padesát básní sebraných dohromady a je tu „nejnovější žeň“. Básník se posouvá od sbírky ke sbírce jako šnek od salátu k salátu a každého opravdu strašně zajímá, čím se jeho nová sbírka liší od sbírky předchozí… Není to jen dekor do knihovny? Mně prošly rukama stovky básnických knížek. Jenže už třeba po několika měsících v nich s překvapením čtu neznámé básně, jako bych je viděl poprvé! Pokud vím, Josef Hiršal měl geniální paměť na verše, prý jich znal z hlavy tisíce, ale to já nemám. Pro mě je báseň taková mlha, která se přese mě převalí a zanechá matný dojem, že jsem něčím prošel. Takže nás pár exotů produkuje jednou za pár let sbírku par a mlh. Ty se rychle rozplynou a v hlavě nezůstane nic. Proti tomu třeba text zpívaný, text nějaké písně, vám tady zarecituju celý. Jakmile je slovo spojeno s hudbou, vryje se mi do hlavy tak, že se ho leckdy nemůžu zbavit, ani když chci. Ale báseň, byť je sebekrásnější, neudržím ani jako stopu. Proto mě zajímá spolupráce s grafiky. Proto občas třeba stříhám radiofonické kompozice. Jsou to pokusy, aby se slovo zarylo víc pod kůži. Čili mým záměrem není nějaké vymýšlení pro vymýšlení, že bych si třeba pozval symfonický orchestr, připravil laserovou show a s výsledným Gesamtkunstwerkem skončil ve sportovní hale!
30. 6. 2009, 18.14 Odpověď na anketu Souvislostí
Setkání s kterým rozhlasovým tvůrcem bylo pro vás kromobyčej inspirativní?
Rozhodující pro mě bylo setkání s hudbou, která prolomila vězení "písně" a ukázala, že slovo se může se zvukem propojovat v úplně jiném skupenství. Einstürzende Neubauten, k jejichž nahrávkám jsem se dostal někdy kolem roku 1991, mě naučili poslouchat hučící větráky, řinčící šrot, ale i prudké švihnutí do ticha nebo škrábání tužky po papíře, a ještě to pozoruhodně propojovali s textem, často poskládaným z různých náhodně zaslechnutých útržků, šepotů, vzkazů na telefonním záznamníku, rytmizovaných slabik nebo babylonských změtenin.
Velký podíl na "radiofonickém"rozměru jejich skladeb měl bezpochyby FM Einheit, který pokračoval tímto směrem ve svých vlastních projektech a kompozicích nahraných ve spolupráci s Adreasem Ammerem, jako bylo například Radio Inferno podle Dantova Pekla. V českém rozhlase mě stěží mohlo něco takhle upoutat, protože u nás je zakázáno takzvaně "znásilňovat text", a to dokonce i když po tom ten text přímo volá. Je pravda, že díky producentské aktivitě Michala Rataje se teď tu a tam v pátek po půlnoci začíná něco dít, ale i tak od sebe zatím ještě zůstávají dost odděleny experimenty v oblasti zvukových struktur a v oblasti mluveného slova. Nesetkal jsem se alespoň s tím, že by někdo s českým textem nakládal tak vynalézavě, mnohotvárně a přitom "rockově", jako to ve svých nahrávkách dělají skladatelé Heiner Goebbels (Die Befreiung des Prometheus, Verkommenes Ufer, …ou bien le debarquement desastré) nebo Georges Aperghis (Avis de tempête). Jim v tuto chvíli určitě vděčím za největší inspiraci.
Číst celou anketu, kterou pro téma "rádiová umění" v Souvislostech č. 1/2009 připravil Petr Šrámek.
O zmíněných producentských aktivitách Michala Rataje více na portálu Radiocustica.
11. 4. 2009, 13.01 Obraz, který mě rozesmál
Přišel s ním malíř Jiří Pikous – a jmenuje se Výletník (2003, kombinovaná technika).
Vlastně mě už dlouho nic tak nerozesmálo. Naposledy Asterix na Korsice.
19. 2. 2009, 15.17 Blogová esoterika
Aneb "přečetli jsme za Vás":
Když jsme byli decentními fašisty // Typlt se rozhodně narodil v Nové Pace! // Intuitivní nápad vyšel a všichni se dobře bavili // Balaštík, šéf Hosta, dříve skinhead // Zemře Šiktanc včas? // Typlt a mnoho zábavy // Typltovo "waiders lže jako když právo tiskne" // Tak dlouho chtěl odhalit Bakič pravdu o Tomáši Hráchovi, až se mi to podařilo // Vynikající účast malého Čtenáře a "vždyť jsem to už mikroblognul!"// vedle sedící právě se rozcházející pár a výroky o růžových brýlích, brečící chlapec, zato žádné výtky ohledně sexu // Typlt a Terezka aneb příběhy co teprve budou dohrány // představit Antonína Troupa Martinu Machovcovi // Zdeněk Pinc sedící, spící
Převzato z Waidersova blogu, příspěvek ze 4. února 2009, nazvaný Vlastně jsem byl zas šašek, nevycválaný mladík se spoustu řečí, co ani bombu v tašce nemá: popravdě, zajímalo by mě, jak si tohle může přebrat někdo, kdo s námi nebyl 3. února večer v dejvické kavárně Potrvá. Usuzoval bych na nějaké spiknutí. Nebo výroční sraz pěstitelů kapusty. Něco málo víc možná napoví příspěvek téhož Waiderse po Ursonate. Možná.
A to je tu ještě blog Malého čtenáře! A dokonce i jeho mikroblog neboli twitter!!!
(Alespoň to se vysvětluje. To "mikroblognul"… A to "právo" mělo být "Rudé právo".)
29. 12. 2008, 0.54 Kniha roku 2008
Výroční ankety upřímně nemám rád, ale letos si o to tři knihy přímo řekly. Zveřejňuji svou anketní odpověď, která vyšla dnes (18. 12.) v Lidových novinách, spolu s dodatkem "mimo soutěž", bohužel vyškrtnutým.
Tipy na Knihu roku 2008
1. Vladimír Kokolia: Slovník Grafiky 2 (Akademie výtvarných umění): Kokolia umí několika přesnými větami člověku způsobit „vyšinutí z běžné vazby“ a od základu změnit pohled na věc.
2. Bohumil Doležal: Netrpěná literatura (Torst): Česká poezie se snad nikdy nesetkala s nemilosrdnějším kritickým hlasem. Aktuální je i vynikající doslov editora Petra Šrámka.
3. Jakub Řehák: Světla mezi prkny (Fra): Poutavá a přiléhavá poezie, která tříbí pozornost.
A mimo soutěž ještě třísvazkový soubor současných pověstí Černá sanitka (Plot). V televizi je to otrava, ale předloha od folkloristy Petra Janečka se pro mě stala nejnapínavější letošní četbou.
Za zmínku stojí, že dvěma hlasy (Miloše Urbana a Tomáše Weisse) byla v anketě oceněna sbírka Psice od Hany Fouskové.
Více na stránkách Lidových novin.
18. 12. 2008, 13.52 Večery ve Fra
Pražská literární kavárna Fra oslavuje v těchto dnech šesté výročí svého vzniku. Posílám jim následujícím textem malou gratulaci (ilustrační foto pořídil Martin Vlček).
Večery ve Fra
Nakonec přijde potlesk, který jako by snímal všechny viny: potleskem se obvykle uzavírají divadelní představení, takže autor může udělat tečku za svým výstupem, přestat hrát sám sebe a vrátit se ke stolu, kde původně seděl, jako by se nic nestalo. Zábava je brzy v plném proudu.
To předtím, zdá se, byla jen jakási podívaná. Divná podívaná, při které měla velká část přítomných sklopenou hlavu a oči zabodnuté do země. Z výrazů se nedalo rozpoznat skoro nic. Pouze jakési soustředění. Nemělo by se to tedy brát spíš za veřejný poslech?
23. 10. 2008, 9.40 Měla psát jinak
Člověka, který nemá soudnost, je nejlepší sledovat jako komickou figuru. Propadá se to sice na úroveň studentského humoru, kdy se tajně dělají čárky, kolikrát se potrhlý profesor zase zapomněl a převyprávěl tisíckrát slyšenou historku, ale někdy jiný způsob psychické sebeobrany prostě nezbývá.
Stačí jen konstatovat: Jiří Trávníček se opět vrátil na stránky Hostu se svými zápisky o románu. A opět s pocitem, že se nám málo navtloukal do hlavy tu svou jedinou pravdu, kterou o románu hlásá. Hned v prvním pokračování jsme se samozřejmě dočkali nového upřesnění, v čem spočíval osudný omyl Joyceova Odyssea. Stranou zatím zůstává Robert Musil, proti kterému Trávníček jeden čas vděčně sbíral střelivo jakéhokoliv druhu, i kdyby to byly výroky Musilova zubaře. A copak asi nečekaného zase přijde o Proustovi?
Zdá se ovšem, že statistiku si budeme moci začít vést i na poli české literatury, neboť Trávníček pro nás konečně vyhmátl vhodný příklad domácího škůdce. Už v minulém čísle Hosta jen tak jakoby na okraj poznamenal, že „psát ve stylu šedesátých let (například jako Věra Linhartová), je dnes možná větší „zpátečnictví“, než psát ve stylu Karla Poláčka“. Číslo nejnovější pak už přináší celý odstavec, ve kterém se o Věře Linhartové dozvíme, že její prózy jsou snad omluvitelné literárně rozkladnou atmosférou šesté dekády, ale jinak že je autorčin postoj – „dáma promine“ – arogantní a že si měla počkat do chvíle, než ke svému exkluzivnímu prozaickému psaní „nalezne vypravěčsko-příběhový klíč“. Konec parafráze, která bohužel není ani v nejmenším přehnaná. Stačí už jen domyslet, kam taková logika neodvratně směřuje: občanskou povinností autora, který se žádného „vypravěčsko-příběhového klíče“ zatím nedočkal nebo ve své pošetilosti snad dokonce ani dočkat nechtěl, by mělo být mlčení.
K tomuto příspěvku byly přidány tři komentáře v rubrice Vzkazy (Parus, Karolína Jirkalová, Waiders). Tiskem vyšlo ve Tvaru č. 20/2008, odpověď Jiřího Trávníčka ve Tvaru č. 21/2008. Zůstane z mé strany už bez další odezvy. Nevím, proč bych panu profesorovi dával příležitost k novému replikování jeho nudných názorů, ve kterých žádný vývoj už zjevně není možný.
Související stránky: Věra Linhartová – Tvar – Host.
13. 9. 2008, 22.42 Bohumil Doležal – Netrpěná literatura
(tip na knížku)
Bohumil Doležal bere čtenářům poezie půdu pod nohama. Pro mě osobně znamenaly jeho kritiky iniciační zážitek, na který sotva kdy můžu zapomenout. Stačilo pár čísel Tváře v pravou chvíli, v čase mých prvních středoškolských závratí nad nejhlubinnějšími hlubinami holanovského slova, a tu najednou k mému zděšení z těch hlubin povstala jakási temná stvůra, v nich zrozená, a zničujícím útokem proměnila ty úžasné básně v Nic. Ale ne z nenávisti, spíš z jakési podivné, přehnané věrnosti, které mě od té doby nepřestala fascinovat.
Je to už skoro čtyřicet let, co se Bohumil Doležal přestal poezií zabývat: jeho literární biblografie se (až na pár drobností) uzavírá zánikem Tváře v roce 1969. Za sebou ovšem nechal hotové spáleniště – velké otazníky nad básnickým dílem Holanovým, Halasovým, Kolářovým nebo Zahradníčkovým, a nezapomenutelné jízlivé pošklebky adresované veškerému básnickému kýči ztělesňovanému Skácelem, Závadou, Hanzlíkem, nemluvě ani o většině autorů ze 60. let. Nebylo mu to zapomenuto. A nejraději by se mu oplatilo úplným zapomenutím.
Editor Petr Šrámek v doslovu k výboru Netrpěná literatura, který právě vyšel v nakladatelství Torst, uvádí řadu příkladů takového „vytěsňování“. V zásadě je to jeden a týž zažitý předsudek v mnoha podobách – Tvář údajně programově poštvala jednoho kritika na prózu a jednoho na poezii, a jenom ten kritik na prózu, Jan Lopatka, měl cit pro věc a stojí dodnes za připomenutí.
Snad to z mé strany není jenom šprajc proti tomuto předsudku, že mám dodnes potřebu připomínat si spíš Doležala. A jsem rád, že Petr Šrámek pojmenoval svůj výbor z Doležalových kritik právě podle jednoho z mála textů, které nestojí na odsudku. Byl napsán v roce 1968, ale je možná jedním z nejpronikavějších předznamenání situace, ve které se ocitla česká poezie na počátku 90. let. Její okrajovosti, nekomunikativnosti, nelíbivosti, autistické zapouzdřenosti do sebe samé jako dani za neochotu sloužit jakékoliv další „společenské objednávce“. Doležal popsal tyto jevy na textech Milana Nápravníka, Jiřího Kuběny a Andreje Stankoviče. Stojí za úvahu, proč by v těchto souvislostech nikdy neuvedl třeba jméno Petra Kabeše.
Doležala samozřejmě nemá smysl číst z toho důvodu, aby mu člověk dával za pravdu. Je to spíš kvůli té zkušenosti, kterou jsem zmínil na začátku: jak se i ta nejlepší poezie může obrátit v nic. Protože nejvlastnějším určením básně je možná právě pohyb na pokraji ničeho. A každá poezie by asi měla předpokládat zlý, nepřátelský hlas, který jí nic nedaruje a má k tomu dokonce plné oprávnění. Vždyť zničení, kterým básni hrozí, je hlavně připomínkou, odkud vzešla. A tedy ne hrozbou.
13. 9. 2008, 22.37 Až téměř s levným efektem
Několikrát se mi na ten dopis v posledních měsících vybavil, ale hledat jsem ho nešel. Až se mi teď sám připletl do ruky, když jsem se pustil do starých papírů za úplně jinou vzpomínkou.
„Vážený soudruhu, děkujeme za příspěvky, které jste zaslal k posouzení. K otištění je bohužel nevyužijeme. Námět povídky je sice zajímavý, špatný není ani způsob zpracování – vše ale v konečné podobě vyznívá velmi nepravděpodobně, až téměř s levným efektem.“
Datum 14. 8. 1986, podepsán vedoucí magazínu a kultury východočeského krajského týdeníku Pochodeň. Viditelně netušil, že „váženému soudruhovi“, jehož povídku odmítl, bylo v té době třináct.
Slátanina to musela být vskutku příšerná. Doteď mi z ní zůstal pocit něčeho až perverzního, a s tím spojená trapnost, při čem jsem se to v těch třinácti nechal přistihnout. Jak jsem mohl vymyslet a dokonce někam nabízet takový příběh? Copak by nějaký otec z neznámých důvodů držel několik let v temném sklepě svého vlastního syna, bránil mu vstupu na denní světlo a úspěšně tajil všem sousedům jeho existenci?
Skutečnost se ovšem nestydí brát nám i poslední zbytky soudnosti. „Velmi nepravděpodobně, až téměř s levným efektem“. Po případech Kampuschová a Fritzl by si dnes asi rakouská policie podobný literární výtvor zajela pro jistotu přešetřit.
17. 8. 2008, 14.43 Jiří Červenka – Uvidět Znojmo
(tip na knížku)
Jiří Červenka byl první básník, kterého jsem v životě potkal. Zjevil se mi ovšem incognito, maskován za kastelána. Jako student gymnázia jsem u něj dvakrát o prázdninách průvodcoval na hradě Pecka. O pauzách Červenka s potutelným úsměvem poslouchal moje fantazírování o umění a literatuře, sem tam utrousil nějakou lehce ironickou poznámku, pak se zavřel do kanceláře a bylo slyšet jen klapající psací stroj. Léta 1989–1990. Měl důvod nikomu se nesvěřovat, co tam vlastně píše.
Sbírka Uvidět Znojmo, která Červenkovi letos vyšla v nakladatelství Opus, mimo jiné obsahuje i zápisky a básně z Pecky. Dotýká se ale i mnoha dalších míst a krajin, hospod a nádraží, aby nakonec jako ke svému cíli došla k „titulnímu“ Znojmu. V krátké ukázce, kterou jsem z knížky vybral, se ovšem přidržím těch výhledů do podhůří, při kterých jsme se tenkrát několik měsíců setkávali:
17. března
Dar hradu. Doupě, nebo past? Zvlněná pole. Valy. Zvičina. Milá Staňkova. Promarněn? Ztracen? Nedat se zmást. Jedno se končí, druhé začíná. Kdysi a kdesi. Domov? Nebo jen zdání domova? Tajemné lesy. Červená hlína. Nic už se tady nezmění. A nikdo si na nic nevzpomíná.
Přejít na stránky: nakladatelství Opus – hrad Pecka – básně Jiřího Červenky na internetu
1. 8. 2008, 14.51 Černá sanitka
Na jaře jsem doslova zhltal dva díly Černé sanitky – knížky o „zaručných zprávách“, fámách a moderních legendách, kterou sepsal folklorista Petr Janeček. U takových knížek se člověk musí ptát, jak to, že nevznikly už dávno. Vždyť ty poklady doslova ležely na ulici… Každý z nás se s tím znovu a znovu setkává. S pobavením jsem tu narazil na desítky příběhů, kterým jsem věřil a dokonce je jako skutečné události vyprávěl dál. Naskakovaly mi spousty asociací a souvislostí, překvapujících vzpomínek. A možná přibudou další, až v září vydá Petr Janeček třetí díl této sbírky.
Vůbec nejzajímavější jsou pro mě příběhy, které plíživě, ale jistě opřádají okolí těch úplně nejnovějších míst na mapě: hypermarketů, čínských restaurací a kebabů (vždyť už i v Pražské ulici v Liberci, už i v Moskevské ulici v Liberci se prý stalo, že…). A pak jsou tu fámy „pro pamětníky“, zakázané senzace šířené ústním podáním za vlády komunistů. Živě jsem je vnímal jako dítě a dodnes pro mě mají jedinečné kouzlo. Podělím se alespoň o tři z nich, které jsem „pod vlivem“ knížky Petra Janečka vyštrachal v paměti:
Na dětském táboře v roce 1980 nám v noci před usnutím jeden z kluků barvitě líčil, že jsou Prachovské skály skrznaskrz provrtané tajnou sítí chodeb, vojenských základen a radarů. V dutinách skal prý čekají na odpálení připravené ruské rakety s jadernými hlavicemi.
Ze školních let jsem si vybavil jednu typickou městskou fámu, která hýbala celou Novou Pakou, i když dnes si na to už sotva kdo vzpomene. Říkalo se, kdesi ve městě má svoji pozorovatelnu ostřelovač, který si zcela náhodně vybírá lidi a střílí po nich. Děti, ženské na zahradě… V jednu dobu nás i učitelé varovali, abychom šli ze školy nejkratší cestou domů a nikde se moc neukazovali. Ten ostřelovač byl snad uprchlý trestanec, nebo záškodník ze západu. Pak se o všem přestalo mluvit a zpětně se mi nepodařilo zjistit, jestli ta věc měla nějaké racionální jádro.
Stříhači v Hradci
Jako dlouhovlasého příznivce metalu dost vyděsilo na konci osmdesátých let vyprávění mého kamaráda. Zcela vážně mi tvrdil, že v Hradci Králové s tichou tolerancí policie působí skupinka mladíků, která na ulicích odchytává každého, komu jen trochu přerůstají vlasy, a násilím ho ostříhá. Prý to byli militantní „ochránci pořádku“, něco jako zdivočelí svazáci, které jsem si představoval v košilích a tesilových kalhotách. Vznik téhle fámy možná souvisí i s tím, že podle vzpomínek pamětníků Hradec a východní Čechy vůbec patřily k nejtvrdším svazáckým baštám, kde třeba rockové koncerty rychle končívaly zákazem činnosti pro celou kapelu. V 90. letech by se tahle pověst asi spíš přetransformovala na spor mezi skinheady a anarchisty, ale už jsem se s ní nesetkal.
Číst další moderní legendy na stránkách Černé sanitky.
10. 7. 2008, 16.18 Jak se má
Dnes vyšel v Reflexu (28/08) – na str. 56, věnované výtvarnému umění – krátký "profesní" rozhovůrek v rubrice Jak se má.
A jak se tedy mám?
V těchto dnech se musím pomalu loučit s opravdu mimořádnou výstavou – retrospektivou fotografa Viktora Koláře, kterou jsme uspořádali v nově založené liberecké Galerii U Rytíře. Kdekdo nám říká, že jsme si pro začátek nasadili laťku hodně vysoko. Po koncentrované úvodní výstavě experimentálních fotografických „krajin“ Karla Doška nyní Viktor Kolář ukázal, jak i v té nejobyčejnější každodennosti lidé hrají úplně jinou hru, než si sami myslí.
Co vás nejvíce zaujalo ve vašem oboru?
Moji dlouholetou slabost pro art brut nasytila v dubnu cesta do sbírek v Heidelbergu a Lausanne, určitě to byl nejsilnější zážitek z oboru, jaký jsem za poslední roky měl. Nakoplo mě to i k nové práci s literární a výtvarnou tvorbou „outsiderky“ Hany Fouskové ze Světlé pod Ještědem, jejíž třetí básnická knížka Psice je teď už v korekturách.
Máte i nějaký výraznější mimoumělecký zážitek?
Překvapilo mě, jak rychle vyrazila nová ratolest na malém stromku jinanu dvoulaločného, který jsem si před pár týdny zasadil za plotem v Nové Pace. Doufám, že si někdy budu číst v jeho stínu.
Rubriku Jak se má připravuje Petr Volf. Fotografie: Viktor Kolář, Ostrava 1968.
Přejít: stránky Reflexu – Viktor Kolář – galerie art brut v Lausanne – Hana Fousková
29. 5. 2008, 20.36 Důvody ke stávce přetrvávají
Ve dnech 25.–29. května jsem nechal svoje webové stránky "stávkovat" na podporu Kulturních dnů neklidu, které vyvolala protikulturní politika hlavního města Prahy. Jde ale o víc: o vztah celé české společnosti k vlastní kultuře. Myslím, že je zcela otřesný. Jako tvůrčí člověk se v této zemi opravdu necítím dobře.
Samozřejmě se mě osobně dotýká skutečnost, že nedovzdělaní, kulturou nedotčení politici pražské ODS s povýšeným bolševickým úsměvem na tváři hodlají zlikvidovat právě ta divadla, do kterých rád chodím právě proto, že svou tvorbu nechápou jako pouhý "zábavní průmysl" – Divadlo Na zábradlí, Divadlo v Dlouhé, Divadlo Archa, Divadlo Alfred ve dvoře a další.
Postoje mocných k umění už opravdu začínají připomínat dobu před listopadem 1989. Rozhodujícím měřítkem má být opět masovost, jakákoliv menšinová tvorba se opět dostává do podezření, že jde jen o ukájení nějakých výlučných choutek. Devastace pražské divadelní scény je ale pouze nejviditelnějším projevem vztahu, který tento režim ke kultuře má.
Nejsem sám, kdo už přestává vidět jakékoliv východisko. Kdekoliv člověk ještě mohl brát sílu, setkává se teď už jenom s únavou, uštvaností a marností, protože z tvůrčích lidí si už jen málokdo může dovolit dělat to, co by měl. Buď bojuje o základní přežití a nesmyslně na to vydává poslední zbytky své energie, nebo už všechno vzdal a prodává se v komerci a reklamě.
Stojí za připomenutí, že listopad 1989 se z velké části odehrál na divadelních scénách. Letos to bude devatenáct let. A je to smutná bilance: jestli se něčemu otevřely dveře dokořán, tak především bezostyšné zlodějině. Chytráci, kteří v tom umějí chodit, si z celé země udělali podivnou tombolu, ze které si domů jakoby náhodou odnášejí hlavní ceny. Kultura si ale vytáhla špatný los. Její někdejší revoluční angažmá se jí pouze vymstilo: dostala sice svobodu projevu, ale k tomu takzvané tržní podmínky. A ty patří v evropském měřítku téměř jistě k těm nejhorším – stačí vzpomenout na to ubohé půlprocento určené na kulturu ze státního rozpočtu, na daňový systém naprosto odrazující možné sponzory a mecenáše, na chatrnou strukturu nadací a grantů, na zatížení knih vysokou daní z přidané hodnoty atd. A přitom je nám pořád vtloukán do hlavy ten nový marxismus-leninismus, že bychom si na sebe měli vydělat.
Aparátčíkům na pražském magistrátu je asi v tuto chvíli už jasné, že s těmi divadly poněkud přestřelili. Zbytečně upoutali přílišnou pozornost na něco, co se jim jinak daří celkem bez potíží prosazovat pomalu a v skrytosti. Příště budou jistě opatrnější a z
volí méně nápadnou cestu.
A tak těžko říct, jestli se kulturní dny neklidu nezastaví jen na pražské divadelní kauze a dokážou přerůst v to, čím by měly být: v soustředěný protest proti celkové mizérii, ve které je česká kultura nucena přežívat už skoro dvě desetiletí.
číst výzvu ke Dnům neklidu – kdo podpořil Dny neklidu – jak proběhly Dny neklidu
23. 3. 2008, 0.30 Sykne a utne
Na obrázku je grafický záznam zvukových vln při vyslovení slova "stisk". Vybral jsem jen jednu z asi čtyřiceti variant, které jsem si nahrál.
Je to podle mě asi nejvýstižnější odpověď všem, kdo se ptají, proč se moje poslední knížka jmenuje právě Stisk.
Jako vysvětlení by měl totiž úplně stačit ten pocit na jazyku, jak to sykne a utne. Čím kratší, tím lepší. V tom zvuk přesně odpovídá významu slova: stisku vypínače nebo spoušti, stisku čelistí.
Odpovídám v těchto dnech na otázky Lukáše Jiřičky, který se mnou připravuje rozhovor pro týdeník A2, a točíme se vlastně pořád kolem toho vstupního rozcestí: kde kdo chce stisk, tam ho má mít:
"Není snad stiskem početí, kdy tě něco najednou nevratně vtlačí do tvého těla? Stáváš se zajatcem, který neunikne. A proti tomu ten poslední stisk na konci, kterým se to všechno vypne. A všechny ty větší a menší stisky mezi tím. Třeba první stisk ruky s neznámým člověkem, o kterém ještě netušíš, jak zásadně ti změní život. V posledních týdnech před odevzdáním textu jsem si v duchu pořád dokola opakoval třeba stisk a setkat se a začínal jsem věřit, že je to vlastně jedno jediné slovo."
Soukromě jsem si stisk definoval jako soustředěný tlak ze dvou stran. V tom se liší třeba od sevření nebo obemknutí.
Na stránkách jednoho sportovního obchodu jsem objevil cvičení pro pevný stisk ruky:
"Síla stisku vychází ze zápěstí a předloktí. S více než dvěma tucty kostí, stejným počtem vazů a kloubů v každé ruce už na svaly moc místa nezbývá. Posilováním zápěstí a předloktí podpoříte a znásobíte sílu své ruky mnohem více, než kdybyste se zaměřili jen na ruku samotnou."
I grafik Jan Čumlivski vyšel při návrhu obálky Stisku ze základní představy knížky mimoděk tisknuté v rukách, takže pak na určitém místě zůstává viditelný otisk prstů… Daktylogram se v různých zvětšeních promítl i dovnitř svazku.
Když jsem se pro zajímavost podíval do Českého národního korpusu, zjistil jsem, že nejvíc výskytů slova stisk se opravdu týká stisku ruky – a to včetně stisku sovětské "energetické ruky". Objeví se ale i stisk akupresurní nebo stisk spoušti. A také "tři paměti na jeden stisk a deset pamětí na dvě stisknutí".
Narazí-li někdo na další zajímavá spojení nebo definice, budu vděčný za upozornění.
13. 2. 2008, 16.45 Protržené spaní
Dnes těsně před probuzením se mi zdálo o koncertu rockové kapely, která do jedné skladby místo sóla pustila zvukový záznam rezonance krystalu. Znělo to jako silný, ale proměnlivý hukot se zvláštním přepětím, jaké člověk slyší, když má hlavu jako střep.
Dal jsem se pak do řeči shodou okolností právě s tím muzikantem, který záznam pořídil – načerno v továrně, kde pracuje, pomocí čtyř mikrosnímačů, které nějak vpravil přímo do krystalické struktury. Zrovna když jsem se ho ptal, jestli tenhle svůj patent už někde oficiálně zveřejnil, protrhlo se mi spaní. Chtěl jsem mu původně navrhnout, že kdyby proti tomu nic neměl, mohl bych o jejich experimentu napsat něco na svoje webové stránky. Ale vyřešilo se to dřív, než jsem o tom začal.
2. 2. 2008, 21.50 Pecka Krytis
„A tak jednou nadejde i to poslední odpoledne v roce, kdy před dvacítkou lidí shromážděných v syrovém podzemí černé kuchyně středověkého hradu odehraje se Camusův Pád, ale pro jistotu celý litevsky, aby se nikdo ani nepokoušel porozumět jednotlivým slovům, která v tom odlehlém koutě severovýchodních Čech budou stejně znít jen jako tajemná zaklínadla. V onom příběhu bude vystupovat jeden jediný herec a všichni budou pozorovat, jak se mu dech hned před ústy sráží v páru. Až z dalekého Vilniusu ho cesta přivede k tomuto krbu, ve kterém bude praskat oheň jakoby už jen na znamení toho, že mrazu a tmě se nedá vzdorovat. Rok skončí za několik hodin.“
Představuji si, že třeba i takhle by to mohlo znít v nějaké fantastické povídce, podané třeba z pohledu latinskoamerických autorů, pro které rozdíl mezi Pobaltím a Podkrkonoším může mít asi už jen hodnotu čistě kombinatorické hříčky.
Ale i když to vypadá jen jako stylistické cvičení, k onomu divadelnímu představení opravdu došlo. Na samém pomezí pravděpodobnosti, v řádu statistické chyby, ovšem je řada svědků, že vzdor televizním programům i takový Silvestr se u nás odehrál: Věra Kociánová, nynější kastelánka hradu Pecka, sezvala 31. prosince 2007 své přátele na malý festival litevské kultury. Herec Ramunas Abukevičius (na snímku), který ve Vilniusu už několik let provozuje svoje vlastní bytové divadlo, tu opravdu dokázal víc než hodinu udržet pozornost svou dramatizací románu Alberta Camuse Pád (litevsky Krytis), a režisérka Inesa Kurklietyte pak osobně uvedla promítání svého polodokumentárního filmu Vraní jezero (Varnu ežeras). Byla to pravděpodobně jeho česká premiéra… Diváci se tísnili na dlouhých dřevěných lavicích a zahřívali se svařeným vínem. Na nepohodlí nikdo nereptal.
Měl jsem příležitost chvíli si s Ramunasem Abukevičiusem promluvit. Bytové divadlo začal původně dělat víceméně z profesionálního vzdoru, ale brzy začal vnímat, že zvláštní okolnosti divadelního představení vytvářejí i zvláštní prožitek. Vztah mezi hercem a divákem se mění. Prohlubuje se, takže snese i mnohem větší zátěž. To musím potvrdit. Podmínky, za kterých na Pecce proběhlo představení Krytis, by nejspíš většina herců i diváků brala jako trest. Byly opravdu drsné. Ale čím to, že pokud Věra Kociánová ještě někdy uspořádá podobné odpoledne, nejsem určitě sám, kdo tam bude chtít zase klepat kosu a nerozumět slovu?
"Taip, mes nebematom rytmečio šviesos, praradom šventą sielos tyrumą, kuris pats sau atleistų kaltes. Juk mes visi tokie panašūs - kalbam nesustodami, į nieką nesikreipdami, visuomet susiduriam su tais pačiais klausimais, nors atsakymus į juos žinom iš anksto. Papasakokite, prašau jūsų, kas jums nutiko “vieną vakarą ant tilto”. Kaip jums pavyko niekados nerizikuoti savo gyvybe? Patys ištarkite žodžius, kurie jau daugelį metų be perstojo skamba naktimis mano ausyse ir kuriuos pagaliau ištarsiu jūsų lūpomis." (Albert Camus)
(přejít na stránky: hrad Pecka / Ramunas Abukevičius / Inesa Kurklietyte)
2. 2. 2008, 21.28 K jednomu špatnému vtipu
Když jsem ještě studoval českou literaturu na pražské filozofické fakultě a potřeboval jsem se vypovídat z nějakých svých teoretických zmatků, šel jsem s tím obvykle za Jiřím Brabcem. Rozvrh jsem si mnoho let organizoval tak, abych nepřišel o žádnou z jeho přednášek. Dodnes si je připomínám, vracejí se mi některé poznámky na okraj, ale i výstupy, které bych neváhal označit za herecké. Neměl jsem také nejmenší pochybnost, když jsem si měl zvolit odborného vedoucího pro svou diplomovou práci o českém surrealismu – Jiří Brabec jako někdejší přítel a spolupracovník Vratislava Effenbergera, editor básní Zbyňka Havlíčka, člen redakční rady Analogonu a snad jediný historik české literatury, kterého je ochotná respektovat i současná Surrealistická skupina, mi zaručoval tu nejbezpečnější kontrolu nad všemi úlety, kterých bych se při psaní mohl dopustit.
Proto nedokážu jenom tak přejít žvásty, s nimiž tu a tam vyleze někdo, kdo se očividně potřebuje Jiřímu Brabcovi za něco pomstít. Prý za sebou nemá odborné dílo, ale hlavně prý nemá v současné literární kritice a historii žádné žáky ani následovníky, dočetl jsem se o svém učiteli v posledních dnech roku 2007. Autor tohoto tvrzení a internetová stránka, která mu dovolila něco takového pustit do světa, si rozhodně nezaslouží popularizaci, proto o nich budu mlčet, ale věc sama si zaslouží uvedení na pravou míru. Chci poděkovat Jiřímu Flajšmanovi, že se už 9. ledna 2008 na stránkách kulturního týdeníku A2 skvěle formulovaným textem postavil na obranu Jiřího Brabce a uvedl více než výmluvný seznam jeho žáků z FF UK i odjinud, s nimiž se lze setkat na současné literární scéně. Těší mě, že jsem jmenován mezi nimi, protože sám bych si asi netroufal veřejně se označit za Brabcova žáka: vnímám to totiž jako čestný titul, který si nelze osobovat jen tak.
(V novém čísle A2 přibyla ještě poznámka od Petra A. Bílka, který Jiřího Flajšmana podpořil a správně připomněl, že "podnět, vliv a dopad někoho se v myšlení o literatuře neprojevuje jen deklarativním souhlasným citováním, ale i volbou jiných cest či řešení, než které volil dotyčný badatel".)
Když už někdo přijde s ubohým pokusem o vtip „kde ti všichni žáci jsou“, pak zkrátka nezbývá než se ozvat: TADY!
(jiný text o Jiřím Brabcovi – Příklad jednoho inkvizitora)
3. 12. 2007, 16.59 Umíráme s Tescem
Slovní hříčka ze zápisků básníka D. Ž. Bora dostává teď v Liberci nový rozměr. Firma Tesco velkými nápisy ubezpečuje, že provoz supermarketu zůstane nepřerušen, a z fasády zatím stavební firmy rychlým tempem servávají ty ohromné, temně prorezlé ocelové pláty, díky kterým budova obchodního domu dokázala působit tak uzavřeně a neproniknutelně. Tak zvláštně neobchodně, netržně, jako by ve skutečnosti měla zcela jiný, tajný účel, než jaký jí byl navenek přisouzen. Hodlám absurdně chválit právě to, co bývá Masákovu a Hubáčkovu projektu obvykle vytýkáno: stojí v centru města jako kosmická stanice opevněná proti nepřízni okolního prostředí, místo výkladů a oken má jen pozorovatelny, ne-li střílny, neprojevuje nejmenší ochotu někomu se zalíbit, odrazuje svou hmotou a mate nepřehledností.
To všechno budu muset co nevidět přepsat do minulého času. Liberec se bez zdráhání vzdává stavby, která nemá nikde přímou obdobu. Firma Tesco se zjevně těší na nové prostory, kde se jí bude líp vydělávat. Občané se zjevně těší na doširoka rozevřenou náruč nového obchodně-zábavního centra. A ocelové plochy se den ze dne zmenšují.
Nejradši bych poslední dny této architektury podtrhl nějakým velkým koncertem industriálních kapel nebo pohybovou performancí, ale se svými silami se tady zmůžu už nanejvýš na smutný pohled z okna tramvaje, literární povzdech na webových stránkách… a památeční snímky. Když za mnou do Liberce přijela fotografka Renata Štěpařová, vzal jsem ji právě sem. Uplynul zhruba měsíc a už by tu mnohé ze svých záběrů nemohla pořídit. Zkáza postupuje.
10. 11. 2007, 11.54 Co bych přál české literatuře do roku 2008
Jistý Kopáč napsal v jistém literárním portálu, na který se ani nesluší odkazovat přímým přepojením, komentář k letošní Ortenově ceně. Tón je už sám o sobě nehorázný. Jak jinak.
Ale k tomu si ještě mnozí velmi dobře vzpomínáme, jak jistý Kopáč celá léta seděl skoro ve všech komisích grantů i soutěží a jak tam nepokrytě prosazoval knihy, které zrovna vydali jeho kamarádi, obvykle i s nezbytným "doslovem" od onoho sebe-jistého Kopáče, nebo alespoň s doložkou, že knihu připravil jako "editor".
Byla to pro českou literaturu léta, která bych se nebál přirovnat k morové ráně.
Teď, když už v tolika komisích (a redakcích) nesedí, protože ho už kdekdo prokoukl, píše články, ve kterých vztekle vyjmenovává jednoho po druhém, kdo v které komisi zrovna sedí, a snaží se prokázat buď jeho nekompetentnost, nebo podujatost.
"Argumenty" nechci vyvracet. Za povšimnutí totiž stojí právě jen ta drzost, že někdo, kdo proslul lobbováním doslova za každou cenu, chce teď letošní Ceně Jiřího Ortena něco vyčítat.
A tak se musím vrátit ke své předloňské odpovědi na anketu Literárních novin a celou ji tady přetisknout, protože v plné míře platí i na rok 2008.
CETERUM AUTEM CENSEO KOPÁČEM DELENDAM ESSE!
Co byste přáli české literatuře v roce 2006?
Jaromír Typlt: Původně jsem chtěl české literatuře popřát, aby v příštím roce zanikly alespoň tři nebo čtyři literární časopisy, a tím se už konečně prolomil stav přesycenosti a nekomunikace, který je v ní zakonzervován už od konce devadesátých let. Menší počet periodik by v každém případě nutil k většímu soustředění – u autorů, redaktorů i u čtenářů. Teď pravá ruka neví, co dělá levá, marnotratně se plýtvá energií, volná plocha stránek se často plní za každou cenu a čtenář, který se v tom nedokáže vyznat, si nakonec radši koupí záživnější čtivo. Kolik let to ještě může takhle trvat? Ale hned jsem si uvědomil, že bych měl české literatuře přát ještě jinou zásadní úlevu: aby z ní nenávratně zmizel Radim Kopáč, a to s celou tou podivnou partou, která se kolem něj spřáhla. A aby to s ním po zásluze skončilo tak, že už by od něj pes kůrku nevzal, protože málokomu se podařilo zavést do tuzemského literárního provozu tolik nesoudnosti a nestoudnosti zároveň! Nebo by ho přinejmenším mohla osvítit myšlenka, že existuje lecjaký byznys, kde by mu jeho protřelost vynášela mnohem víc. To by mu ovšem nejdřív museli úředníci z Ministerstva kultury přestat dělat skvělou živnost z literárních komisí, propagačních tiskovin a internetových stránek. Zklame nás v tomhle i další rok?
Literární noviny 30. 12. 2005 online
20. 10. 2007, 15.18 Kšeft s Klímou: Nekupujte!!!
Nečekal bych, že se mi někdy zasteskne po těch časech, kdy se z vyšší moci dalo zasáhnout proti nějaké knížce, stáhnout ji ze všech knihkupectví, zabavit celý náklad a poslat ho do stoupy, aby nenávratně zmizel ze světa. Ale těžko si představit jiný způsob nápravy u takové ediční nehoráznosti, jakou je letošní vydání Velkého románu Ladislava Klímy v nakladatelství KMa-Levné knihy. A zároveň s důslednou likvidací knihy by měl také být pěkně postaru nějakým tím okamžitým vyhazovem a zákazem činnosti postižen její odpovědný redaktor – v tiráži čteme jméno Jana Furthimwalda –, padnout by měly hlavy jeho přímých nadřízených a nejspíš i šéfa celého nakladatelství. A po klímovsku, se vzpomínkou na „příšerný konec Fabiův“, bych je snad nechal ještě v příštích životech prožít ta nejtrapnější myslitelná ponížení, protože jsou odpovědní za to, že vědomě znehodnotili literární pověst Ladislava Klímy vydáním paskvilu, který by v žádném případě neměl být podepsán jeho jménem.
číst celý text
poslechnout si MP3 v Mozaice ČRo3 Vltava (i ke stažení)
Autorem kresby je Boris Jirků, 1993.
14. 4. 2007, 12.23 Výtka
Krátce po uveřejnění několika řádků o "unuděné a ufňukané poezii" mi napsal básník Milan Děžinský do vzkazů:
"To je dost snadné říci, že se píše unuděná a ufňukaná poezie. Dělá to kdekdo, já radši, když se hledá ta, která tuto definici – aspoň podle mého vkusu – nenaplňuje." (www.dezinsky.bloguje.cz)
S tím samozřejmě souhlasím, a budu se napříště brzdit, abych dával takový průchod svému mrzoutství. Pokud bych ho měl splatit uvedením aspoň jediného jména, které mi přináší opakovanou čtenářskou radost, pak je to Božena Správcová. Její knížky (včetně těch obecně spíš pomlouvaných, jako je Výmluva) energii neberou, ale dávají, a tím se pro mě výrazně odlišují od toho, co se dnes tiskne a velebí.
12. 4. 2007, 14.32 Zemřel Egon Bondy
Zůstává mi záhadou
jak mohou mladí básníci v roce 1989
psát pseudosymbolistickou pseudosurrealistickou
v každém případě ale unuděnou ufňukanou lyriku
Zmizel v téhle zemi všechen talent?
Je to skoro přesně deset let, co jsem si tyhle verše Egona Bondyho vypsal z jeho sbírky Dvě léta. Teď, když zemřel (9. dubna 2007 v Bratislavě), se k nim znovu vracím. Ta pseudosymbolistická pseudosurrealistická poezie, která ho v roce 1989 tak otrávila, mohla být docela klidně i moje. Ale kdo ví, co se mu to tenkrát doopravdy dostalo do ruky. Pocit otrávenosti s ním ale dnes naprosto sdílím. Nevím, jestli je současná česká lyrika pořád ještě pseudosymbolistická a pseudosurrealistická, ale unuděná a ufňukaná je určitě víc než ta v roce 1989.
Bondy s Vodseďálkem na přelomu čtyřicátých a padesátých let prošli zdí. Už jsem se to jednou pokusil pojmenovat v rozhovoru s Petrem Šrámkem (Souvislosti 3/2003): „ze surrealismu je totální realismus, obraznost je osekána až na pokraj toho, kam to vůbec osekat lze. Zdá se mi, že se tam zhodnotilo něco, o co se už v roce 1937 pokusil Nezval ve sbírce Absolutní hrobař. Myslím, že tenkrát ho samotnýho zděsilo to sebezapření a z poetiky Absolutního hrobaře rychle vycouval, takže pokračování, přitvrzené stalinskou vizí, pak přinesli až Bondy a Vodseďálek a Medek. Je to velmi zvláštní příběh imaginace – právě o ni tenkrát podle mého názoru šlo. O její zachování, i když v jakémsi záporném stavu. (…)
To mě fascinuje, když se něco promění k nepoznání. Když se to zachrání naprosto nepravděpodobnou proměnou. Česká poezie by už dnes nějakej průchod zdí zase potřebovala, je na tom příšerně – ale jak by to mělo vypadat, to nevím. Třeba bych ani nerozpoznal, kdyby se to stalo. Totální realismus je řešení starý padesát let, dnešní doba nás vystavuje úplně jinejm druhům přízraků.“
Váhám, jestli to celé zakončit poznámkou, která se týká způsobu smrti. Nechci si s ním jen literátsky (pseudosymbolisticky a pseudosurrealisticky) zahrávat, ale na druhou stranu asi existuje hlubinný důvod, proč si ty příběhy nikdy nezapomeneme vyprávět – jak zemřel Boudník, jak Hrabal… Bondyho totální realismus se zrodil pod výrazným vlivem Salvadora Dalího. Jeho paranoicko-kritická metoda pomohla proměnit stalinismus v přelud. A Dalí, který zemřel v lednu 1989, se poslední tři léta svého života se léčil z popálenin, které utrpěl při požáru ve své ložnici. Egona Bondyho zasaženého popáleninami zachraňovali v Bratislavě tři týdny. Nevím, jestli to něco znamená. Ale byla to první souvislost, která mi při té smutné zprávě bleskla hlavou.
17. 3. 2007, 11.45 Kopáč jako výzva k dramatizaci
V Týdeníku Rozhlas č. 12/2007 vyšel rozhovor se spisovatelem Pavlem Kosatíkem, který se zabývá kulturními dějinami 20. století, a právě z tohoto pohledu velmi ocenil dobu, v níž teď žijeme, za to, že je „konečně relativně klidná, bez dramat“. Bez politických převratů, poprav, okupací, pracovních táborů, výslechů na policii a všudypřítomných udavačů – takhle asi pochopí Kosatíka čtenář, který do české kotliny nespadl z Marsu.
Jenže rozhovor vedl Radim Kopáč, a tomu Kosatíkova představa, že lidé u nás mají konečně klid na sobě pracovat a věci mohou nazrávat svým vlastním tempem, přišla zjevně příliš bukolická, takže se hned nechal slyšet, že on naopak dramata ke svému životu potřebuje: „Já se bez dramat nudím.“
Myslím, že by to stálo za prověření. Buďto zde promluvil otrlý muž, kterého nezlomí ani nějakých těch pár let v uranových dolech, nebo jelimánek, který toho v životě ještě moc nezažil. Nudí se bez dramat, protože si ještě nedokáže domyslet, že jedno jediné takové drama může vmžiku zničit lidský život. Nenávratně. A proč hned přivolávat dramata dějinná: člověk může vyhořet, tragicky se mu rozpadne životní vztah, ochromí ho následky těžké nemoci. Dokud se mu něco takového nestane, může se třeba i nudit, nedokáže-li si pro svůj „obyčejný život“ najít lepší náplň.
Rozhodně ale nepřeji Radimu Kopáčovi větší drama, než jaké si skutečně zaslouží. Vzpomínám si, jak před pár lety v rádiu ublíženě kňoural, že ho zlý Igor Fic v literární polemice nazval „sviní“. Přitom sám tiskl kritiky, ve kterých zcela běžně volal po tom, aby byl ten či onen nakopán do prdele. Ve chvíli, kdy se mu to po zásluze vrátilo, zažíval najednou nevídané drama. Právě tak jako před rokem, kdy hodlal obohatit svou bibliografii sestavením reprezentativní antologie z české poezie 90. let, ale musel od toho záměru odstoupit, protože část autorů, a ne právě zanedbatelná, výslovně odmítla spolupracovat na čemkoliv, co má s Radimem Kopáčem něco společného. Bylo to takové drobné zúčtování za bezostyšnost, se kterou se během několika let hodlal stát nejzasloužilejším editorem, nejvlivnějším kritikem, nejhorlivějším propagátorem a nejpronikavějším myslitelem současné české literatury.
Pokud se nám Radim Kopáč znovu začíná nudit, mohlo by se mu od toho neblahého stavu odpomoci třeba tím, že by někdo konečně prověřil, jakou cestou se tak „samozřejmě“ dostal k teplému místu šéfredaktora internetového portálu, zřizovaného za peníze Ministerstva kultury. Nutnost obhájit toto místo ve veřejně vypsaném konkursu by totiž poutavě zdramatizovala dosavadní vleklé bezčasí kamarádské protekce, kdy ruka ruku myje a úřad všechno přikryje. Alespoň fraška by mohla být předvedena! Jenže tohle u nás kdekdo píše a nahlas říká už několik let a odpovědná místa stejně nic neslyší.
Potom není divu, že se Radimu Kopáčovi nedostává náležitého vzrušení a mimoděk se dovolává oněch dobrodružných časů, kdy se sice odehrávaly velké příběhy, ovšem za cenu hrůzně zpustošených lidských osudů.
8. 3. 2007, 11.40 Něco romantického
Napsal mi 7. března 2007 v 17:42:51 Petr Kofroň:
ty vole ty asi nemáš moc času, co?
sedni a piš
a něco romantického
ne ty tvoje modernistické hračičky
něco od srdce
nejlépe s dechovkou
a ne nějakýho švitrse!
vytři se!
A já mu 8. března 2007 v 11:34:02 odpovídám:
víš, ty kidy romantický,
to se dá nacancat vždycky
ale modernistický hračičky
furt lákaj moje ručičky
i mozkový uzlíčky
19. 2. 2007, 16.07 Co se mnou dělá soudobá hudba?
Co s vámi dělá soudobá hudba?
(na podzim roku 2005 jsem odpovídal na anketu ostravského časopisu Protimluv, a protože na odpovědi prozatím není co měnit, nechávám ji tady tak, jak vyšla)
Nepřestávám si připomínat, nad čím se nepřestával podivovat John Cage: že totiž většina lidí odchází z koncertu stejně zabedněná, jako na něj přišla. „Skoro nikdo si neuvědomuje, co by pro něj hudba mohla udělat.“
Jestli Cageovi dobře rozumím, může člověk během těch obvykle několika desítek minut, kdy hudba zaznívá, znenadání ztratit půdu pod nohama, anebo ji znenadání najít: pokud už ji pod nohama má, znenadání ji najde, a pokud ji nemá, ještě o ni znenadání přijde. Znenadání jako zničehonic. Zničehonic jako teď-nebo-nikdy. Příště už neopakovatelná příležitost ke skoku tam, odkud jsem se právě odrazil… Nevím, plácám, počítám se pořád mezi zabedněné. Ale vím, že hudba pro mě i tak už hodně udělala. A ta soudobá zvlášť.
Hodně znalců mě asi polituje, když se přiznám, že pro mě evropská hudební tradice začíná být opravdu živá až od okamžiku, kdy poprvé zaznělo Svěcení jara. Je to další moje zabedněnost, protože dobrá hudba samozřejmě nemá datum vzniku – vždycky je nečekaně nová a neuvěřitelná. Uznávám. V soudobé hudbě ale dokážu líp rozpoznat, kde ještě pořád nejsem: uvnitř tónu (Scelsi), uvnitř rytmů (Reich), uvnitř zkratek (Xenakis), uvnitř šumění (Cage)… Anebo konečně venku z toho všeho?
Připadám si se svými jednoslovnými hesly protivně povrchní, a proto se ani nebudu pokoušet vymýšlet je pro Kofroně, Smolku, Adamíka, Rileyho Cactus Rosary, Stockhausenovo Stimmung nebo Are You Experienced? Davida Langa, nemluvě třeba o Hendrixovi, Fenneszovi nebo Goebbelsovi. Nebo o Einstürzende Neubauten, kteří mi několikrát asi zachránili život.
Kdybych neměl možnost slyšet hudbu všech zmíněných – za ty další, neprávem opomenuté, musím určitě rychle jmenovat ještě Janáčka –, nevím, jestli bych vůbec začal tolik vnímat vnitřní pnutí uvnitř svého vlastního „materiálu“: uvnitř slova. Skoro nikdo si totiž neuvědomuje, co by pro něj slovo mohlo udělat. Svým tónem, rytmem, zkratkou, šuměním… Když si ho nechávám drhnout v ústech, zní mi opravdu jako soudobá hudba. Pradávně soudobá.
Mým snem je niněra.
12. 2. 2007, 12.04 Okradení o symbol
Vladimír Kokolia zveřejnil na svém blogu trefnou úvahu o posledním možném skandálu v naší kultuře – neváhejte se do ní hned začíst.
Mimo jiné tam píše:
"Zakazování nacistických symbolů je jejich propagací, jen s opačným znaménkem. A stejně jako mě u komunistů mrzelo, že nám ukradli tu nejhezčí barvu a taky velice pěkný obrazec pěticípé hvězdy, tak i tady je škody toho silného loga. Svastika je nejen starý tibetský symbol, ale najdeme ji všude možně. Před chvílí, když jsem snad poprvé v životě spustil systém Windows, tak jsem ji viděl i v tom znaku vlajícího okna."
Nedalo mi to, musel jsem k tomu připojit pár slov.
Přiznat se taky:
"Vojta Jirásko mi před několika lety vytepal krásný měděný svícen se svastikou, protože jsem se mu svěřil s tím, jak úžasný mi ten symbol připadá. Byl jsem nadšený a nějakou dobu jsem se pak snažil uhájit přítomnost toho svícnu proti všem přímo ve středu našeho bytu, na mém pracovním stole. Nakonec jsem to vzdal. Nebylo návštěvy, aby se nezeptali, jestli to má něco společného s fašismem, nebo se aspoň nedívali divně. Jak to vidím, budou potřeba asi tak dvě století, než lidi v našich končinách pochopí, že byli okradeni o jeden z možná největších výdobytků lidské kultury – protože ten, kdo první nakreslil svastiku, byl génius. "
9. 11. 2006, 16.46 Co s Máchou
Literární časopis Tvar se v čísle 19/2006, které vyšlo ve čtvrtek 16. listopadu, vrací ke Karlu Hynku Máchovi. Sto sedmdesát let od smrti básníka vybídlo redaktory k anketní otázce, co je z Máchy ještě dnes pro koho živé. Zde je přetisk mé odpovědi:
Sochař Ladislav Zívr v roce 1942 vytvořil z pálené hlíny Portrét Karla Hynka Máchy a do jejího podstavce vepsal větu-znamení: „Zagme – promění a w postawě giné“. Je to citát z Márinky: „ve své mě lůno zas země přivine, / zajme, promění a v postavě jiné / matka má, země, zas mě vydá“. Ve třech verších hned dvakrát slovo „země“, které ale sochař zamlčel. Každá taková zámlka mě přitahuje. Kam až vede? V tomhle případě do žáru hrnčířské pece, kde se Máchovo slovo na hliněném střepu rozžhavilo do běla. Vepsaný a vypálený pohyb významů, které už byly předznamenány v textu. To je to, co mě zajímá. Má-li Karel Hynek Mácha tajemství, pak se děje v textu. Jenom a právě v textu. Divím se těm, kteří básníka potřebují pořád někde stopovat, odposlouchávat jeho soukromí, vidět jeho tvář. Jako by chtěli mermomocí najít nějaký ztracený rukopis, který je přitom dávno po ruce, neuvěřitelně nasycený barvami, významy, tvary a hlasy. Vlastně jediná životopisná okolnost, která mě udivuje, je ta, že už sedm let je Mácha mladší než já.
(A na konec přidávám ještě odkaz na svůj text o Pouti krkonošské na portálu Okultura.)
4. 11. 2006, 14.07 O energii, která se vytratila
Ve druhé půlce října mi jeden známý z literárního světa napsal, že je mu docela líto, jak se energie mého někdejšího psaní kamsi vytratila.
Slýchávám to takhle docela často, a tak mi nedalo, abych na to neodpověděl:
Těžko nechat bez komentáře tu Vaši poznámku o energii: nejsem si jistý, jestli se opravdu "vytratila", jak píšete. Já sám dnes ze svých starých textů cítím spíš rétorické přesvědčování o energii, než projevenou energii samu.
Energie přece nemusí být okázale pouštěná dveřmi a oknem, aby bylo vidět, že na to máme. Už mě nebaví za každou cenu dělat ohňostroje. S energií se dají dělat úplně jiné věci, zajímavější: dá se proměňovat, někudy někam vést, obohacovat, využívat ke zcela přesnému (někdy až neskutečně přesnému) účinku…
Je to věc na delší diskusi. Dává se mi najevo docela často, že to moje psaní už není, co bývalo ve zlatých devadesátých atd. Zřejmě je to můj osud, beru to tak. Ale psát tak, jako jsem psal v sedmnácti, bych už dneska prostě nechtěl.