Miroslav Petříček
Vymknuta z kloubů, stává se věda uměním či přinejmenším estetickým jevem. Nějak tak by si asi bylo lze vysvětlit tyto podivuhodné synoptické mapy, svého druhu sen vědy, která sice nikdy nebude vědou exaktní, ač právě ona mnohem přesněji než kterákoli jiná vystihuje skutečnost, v níž žijeme.
Jenže na těchto mapách není zachyceno nic, čeho bychom mohli mít jakoukoli zkušenost. Rozložení tlakových polí je neuvěřitelné, fronty jsou situovány způsobem, který vzápětí povede k jejich vzájemnému anulování. Z těchto map vyplývá nanejvýš to, že na jediném místě musí být horko i zima téměř ve stejném okamžiku, vítr jako tečna k izobarám tu povane hned několika směry naráz. Počasí, zdá se, ustoupilo do pozadí a otevřelo pole něčemu jinému. Nikoli hře přírodních sil, jakkoli jankovitých, nýbrž hře různých mohutností lidské mysli, která v meteorologii nehledá poučení o tom, kdy je vhodné obléknout zimník a kdy se spíše doporučuje deštník, nýbrž věnuje se počasí ve stavu čistého bezzájmového zalíbení. A přece je to zalíbení poučené: synoptické mapy jsou totiž vypracovány se svrchovanou meteorologickou akribií, prozrazují hluboký vhled do protichůdných meteorologických situací, vzduchových hmot, okluzí, hřbetů a brázd. Avšak posledním produktem této akribie není předpovědní mapa počasí, nýbrž je to vzdušná, bezmála imaginární krajina, možná ale možný svět, jehož jediným reliéfem jsou atmosférické poruchy.
Klima a ještě více jeho krátkodobý stav, který se nazývá počasím, totiž vskutku leží zcela mimo řád normálního a ne-normálního. Ideální černá homogenní koule, otáčející se ve vesmíru kolem Slunce, by žádné počasí neměla, vály by tu nanejvýš pasáty od rovníku k pólům a antipasáty od pólů k rovníku. To, co označujeme jako počasí, je výsledkem poruch zemského povrchu, nerovnoměrného rozložení pevnin a oceánů, které mají různou schopnost akumulovat teplo, a je výsledkem poruch pevninských, které laici i geologové nazývají horami, pohořími, údolími, nížinami či vrchovinami, velehorami či pouštěmi. Souhrou těchto poruch na zemi se rodí i poruchy těsně nad ní, pohyb atmosféry se jednou zakroutí směrem ke středu tlakové níže a vznikají mraky, jindy se vykrouží směrem ven od středu tlakové výše a mraky rozpouští, a když se to malebné kroužení někde nad oceánem přežene, vznikají dokonce hurikány či tajfuny. Již antika věděla, že sublunární sféra, v níž žijí lidé, je doménou neklidu a špíny. Neboť pohyb je fatální porucha klidu, ducha nehybně nazírajícího sebe sama a v sobě samém spočívajícího. Lidský svět je fatální chyba kosmu. A počasí jako říše poruch je potom viditelným (případně též čitelným) znakem této chyby.
Běžná meteorologická mapa je sestrou Aristotelovy fyziky i metafyziky. Je obrazem touhy nalézt řád v ne-řádném světě, vědoma si poslední nedosažitelnosti čistého aktu. Synoptické mapy Zdeňka Koška korigují Aristotela atomistickou fyzikou a Lukréciem: za neřádem světů není nic než nekonečné víření atomů, které je však látkou i toho světa, v němž žije bídné lidstvo. Namísto meditujícího Aristotela, jenž sedě v kruhu svých žáků klasifikuje přírodu a huhlá: cumulus, cumulonimbus, stratus, nimbostratus, altocumulus, altostratus, cirrus, cirrrocumulus a cirrostratus, přichází přesvědčený atomista a epikurejec a pozoruje mrákavy zvedající se z Acherontu, za nimiž se šklebí černá škraboška Děsu (De rerum natura, VI,247-251). Nikoli řád, nýbrž porucha: všechno, co vzniká, vzniká z vyšinutí atomů. Ale to je většinou hluboko pod prahem našeho smyslu.
Běžná synoptická mapa bere poruchu jako odchylku od řádu, třebaže dobře ví, že žádný řád na zemi není. Synoptické mapy Zdeňka Koška jsou jiné: porucha je stav, který předchází rozlišení normálního a ne-normálního, řádného a ne-řádného. To ale znamená, že se nezabývá fyzikou, nýbrž životem. A jeho mapy jsou tedy projekcí života do meteorologie. Nikoli však života individuálního, který je odchylkou z definice (kdyby nebylo odchylky, slovo „individuální” by nedávalo smysl), nýbrž života jako odchylky, života jako zvláštní kosmické nemoci, vzhledem k níž je teprve možné definovat zdraví a chorobu v podměsíčné sféře. Tyto synoptické mapy jsou jakoby imaginárním komentářem k dílu Georgese Canguilhema, jehož předmětem je právě problém normálního a patologického:
“V řecké medicíně, v hippokratovských spisech … choroba není někde v člověku, je v něm všude; choroba je celý člověk. Vnější okolnosti jsou příležitostí, nikoli příčinou. … Choroba není jednoduše nerovnováhou či nesouladem; je to, což je ale mnohem důležitější, snaha přírody nastolit v člověku novou rovnováhu. Choroba je obecná reakce, která slouží léčení; organismus rozvíjí nemoc, aby byl zdráv.” (G. Canguilhem, The Normal and the Pathological, Dordrecht 1978 [1. franc. vyd. 1966 P.U.F.], str.40-41.)
Koškovy synoptické mapy jsou ovšem nesmírně dvojznačné: hledíme do nich a nevíme, máme si obléci zimník, anebo raději vzít deštník? Hledíme do nich ještě déle a vidíme: vždyť je to spíše všeobecné spiknutí, z něhož není úniku. Nohy jsou v horku a ve vlasech se už tvoří námraza. Právě proto však tyto mapy vypovídají o našem světě právě tak přesně jako synoptické mapy, které se mění tak rychle, jak je stroje stačí kreslit, a žádná z nich se nepodobá žádné jiné. Posledním slovem řádu je všeobecné spiknutí: cokoli může způsobit cokoli. Bouřka může přijít odkudkoli v kterýkoli okamžik.
Že tomu tak statisticky není, že existuje cosi jako klima, které se mění jen velmi zvolna, není žádný argument proti. Představa stálého počasí například je představa, kterou plodí mysl, jež se určité odchylky prostě rozhodla nebrat na vědomí. Ale tato mapa naopak ukazuje, jak by to asi vypadalo, kdybychom si všímali všech. Počasí, které je na ní s takovou akribií vyznačené, již není počasím, není to popis pouze atmosférických poruch, nýbrž je to obraz světa, jehož základní látkou a stavebním prvkem je odchylka. Odchylky se odchylují zase jen od odchylek. Tady už není nic pevného: skály se roztékají jako ve zrychleném filmu, nemají tvar, protože jsou jen náhodným shlukem výškových gradientů. Meteorologický ústav se stává centrem úplně jiné metafyziky, je to teď spíše spiklenecké centrum, jež však nevládne podměsíční sféře, nýbrž bezustání vydává zcela klamné předpovědi: vezměte si raději zimník, abyste se mohli lépe v tom žáru opalovat. Bude pršet, až vám z toho bude pukat hlava. A všechny vás vezme blesk, pokud neuschnete na troud. Nestane se nic, co by se stát nemělo, nestane se nic, co by se stát nemohlo, stane se všechno, co se stát může. Všechno je možné, ale nic z toho není skutečné.
Vypadá-li synoptická mapa takto, je to čiré fascinosum. Náhoda je nutnost. Přírodní dějství připomíná vzpouru davů, je revolucí i restaurací a pouze tu a tam zuření živlů utichá, aby nabralo sílu k dalšímu pustošení. Fronta podle definice (a tak je tomu na běžných synoptických mapách) odděluje jednu vzuchovou hmotu od jiné. Tady ale už žádné fronty nejsou, tady jsou jen cáry: slitina vzduchových hmot, jejíž prvky jsou přesto stále odlišitelné. Porucha odděluje poruchu od poruchy.
Fascinující však není jen toto dokreslení a domyšlení principu synoptické mapy, a její zpětná projekce do geografie. Fascinující je sama oblast, která je tímto způsobem mapována: oblast, v níž nelze rozlišit — stejně jako v životě — zdraví od nemoci, normální od patologického, řád od chaosu, protože každá, sebemenší částečka obsahuje kus toho, kus onoho. Ale výsledkem není diskontinuita, přetržitost, nýbrž kontinuita, dokonala slitina.
Smluvené značky se stávají pouští, z oblohy se line proud symbolů a údolími se prohánější nejrůznější izočáry. Vezměte si raději deštník, brzy zrána budou padat milibary.
(2001, vyšlo jako úvodní text v publikaci Zdeněk Košek: Jak se dělá počasí.)