Martin Smolka – Záře v hudbě

Rozhovor ze srpna 2014.

Martine, pro svou novou skladbu jsi zvolil název Annunciation – tedy Zvěstování. Znamená to, že v ní skutečně zpracováváš novozákonní příběh?
“Ano, celou dobu jsem měl před očima, jak téma Zvěstování na svých obrazech zpracovávali renesanční a barokní mistři. Proto také sbor na začátku vyjmenovává typické prvky jeho ikonografie: ejhle anděl, ejhle lilie… Pracoval jsem s textem, který jsem vybral částečně z Písma a částečně z tzv. Loretánské modlitby.”

Vím, že pokud píšeš skladby na základě literární předlohy, zacházíš s ní velmi svobodně a zaměřuješ se především na zvuk, ale třeba i na různé slovní hříčky. Daří se ti to i při práci s texty tak významově zatěžkanými, jako jsou pasáže z Písma a slova modliteb?
“Fascinace obsahem zůstává i tady v souhře s tím, jak jsem okouzlen literární formou, zvukovou krásou a ohebností. Zvuk, vokální zvuk, je totiž mimořádně důležitý. Často texty až nehorázně osekávám, abych se zbavil zbytečné rétoričnosti, a vytvářím spíše sestavy klíčových slov. Dále je ze zvukových důvodů všelijak přeskupuji a hromadím. Jsem posedlý eufonií, kumuluji oblé konsonanty jako b, l a m, nebo zase rozehrávám – sypu a drolím – sykavky či drnčivé zvuky. Pečlivě také volím, které vokály zazní vysoko a které hluboko, s oblibou volím barevnější souzvuk více vokálů. To vše často na úkor logičnosti a asi i piety ke svatým textům. Ale naslouchání sborovému zpěvu není čtení, jde o evokaci, kde ucho zachytí jen tu a tam slovo a toto – těžko plánovatelné – porozumění textu je jen přísadou, nadstavbou.”

Když se znovu vrátíme k základnímu poselství náboženských textů, podstatné je u nich vždy připomínání věčnosti, nepomíjivosti, hodnot nepodléhajících zkáze ani proměnám. Projevilo se tohle vědomí času nějak ve tvé nové skladbě?
“To zní tak krásně, že by se rádo trochu samolibě řeklo ano. Je pravda, že jednu linii v mé práci tvoří odedávna touha po úplném hudebním spočinutí, po nekonečném hudebním kontinuu, po totální monotónnosti, jež vtahuje dovnitř, do hloubi. Ale toto tíhnutí ke zpomalenému času, pro které nacházím potvrzení třeba u Mortona Feldmana a Salvatore Sciarrina, ale i u Steve Reicha, mám všude, i ve skladbách, které nějak míří do každodennosti, viz např. názvy For Woody Allen nebo Rent a Ricercar. A ani ze skladeb, ve kterých se pokouším o ono nekonečné hudební kontintuum, nemizí prvky připomínající nestálost a proměnlivost. Týká se to i Annunciation: nežilo se mi s tou úplnou zpomaleností a ztišeností a schouleností do sebe dobře, a tak jsem do skladby vnesl protitéma.”

Je toto protitéma spojeno i s nějakým konkrétním významem?
“Vždy váhám, jestli si mám svou představu nechat pro sebe, brát ji jen jako roznětku pro práci, nebo jestli ji mám nabídnout posluchači jako možné vodítko. Pro mě onen zpomalený klid v Annunciation představuje Pannu Marii, a to tak, jak ji známe z mistrovských obrazů Zvěstování: v klidu a samotě čtoucí. Jako bychom si dlouze prohlíželi její hladkou, půvabnou, svatou tvář. A hudební vzmachy, které tuto klidnou hladinu rozetnou, pak představují vtrhnutí anděla, zář paprsku z nebes, a také rozevlátost všech dalších postav v barokních zobrazeních. Celkové rozložení těchto vzmachů v oné stojatosti, jež tvoří osu a základ skladby, se pak už řídí spíše hudebními zákonitostmi.”

Když mluvíš o náhlém protnutí paprsku, dokonce o záři v hudbě, nemá to jistě znamenat, že by tu hudba napodobovala zrak. Jakými hudebními prostředky vlastně můžete navodit zážitek záře?
“Tu záři skládají různé komponenty. Vysoké zvuky, zvláště smyčcové, často flažolety, ale i trubky, klarinety a flétny. Prudký pohyb, často vyvolaný nějak nesamozřejmě – např. sérií těsně za sebou následujících “explozí” virtuozních akordů dvaceti čtyř houslistů. Tónina – k tomu slovu bych měl připojit vykřičník, protože v Annunciation jsem prvně v životě použil předznamenání! – lydická D dur, resp. různé souzvuky z tohoto modu. Celá skladba až na výjimky je posazena do diskantů, málokdy se jde pod malé e. Hluboké tóny jsem si šetřil až na úplný závěr, pro naznačení tajuplnosti, zázračnosti Mariina mateřství.”

A co lidské hlasy? Mají v Annunciation nějakou zvláštní úlohu?
“To je tak prosté, až se stydím to pojmenovat. Nemohu při tom nemyslet na román Egona Hostovského Cizinec hledá byt, ve kterém hlavní hrdina opakovaně telefonuje s nějakou zvláštní bytostí a čtenář je nucen z pozorování různých znepokojených svědků postupně se dovtípit či spíše docítit, o jakou bytost asi jde. Také nevím, jak to doopravdy zazní, sbor bavorského rozhlasu je mimořádně disponován a moje naivní tóny budou pro ně příliš snadné, jakoby civilní. Přitom by měly zaznít jako netušený objev – v této skladbě možná ještě více než v předchozích pracuji s dávno obehranými hudebními prvky, jako je třeba akord Dmaj7, úlomky diatonických nápěvů nebo sametový zvuk tichých hlubokých fléten, a to v bláhové snaze vdechnout jim nový život, setřít z nich lepkavou polituru popkultury. (Vida, podařil se mi příklad té zvukomalebné kumulace hlásek: p, k-l, o-u.)”

Se sborem a orchestrem bavorského rozhlasu každopádně nevstupuješ na neznámou půdu, v jejich provedení jste už slyšel několik svých skladeb.
“Ano, pěvecký sbor bavorského rozhlasu reprízoval už asi čtyři moje skladby a symfonický orchestr BR provedl dvě další dokonce v premiéře. V obou případech to byly objednávky pro koncertní řadu musica viva. Nahrávka z premiéry skladby Remix, Redream, Reflight byla po léta chloubou mého archivu. Zřejmě právě díky jejich interpretaci, stejně razantní jako precizní, se pak skladba dostala na program na dalších místech a patří mezi mé nejhranější. Obě skladby dirigoval Peter Rundel a mám velikou radost, že i Annunciation bude dirigovat on. Jako bývalý houslista Ensemblu Modern skvěle rozumí soudobé hudbě i souvisejícím hráčským problémům a nedrží si obvyklý dirigentský odstup od skladatele a hráčů. Zkoušky s ním jsou jako ve víru, musím se vždy maximálně zmobilizovat, protože on je neuvěřitelně rychlý. A co se týče sboru bavorského rozhlasu, tomu vděčím přímo za konkrétní pomoc při mé kompoziční práci.”

Ověřoval sis s nimi zvuk, se kterým jste chtěl pracovat?
“Měl jsem vzácnou možnost být na zkoušce, když sbormistr Peter Dijkstra chystal se sborem moje Agnus Dei,. Byli tak laskaví, že věnovali čas také mikrointervalovému pokusu, který jsem přinesl na kusu papíru. Byla to už jedna ze skic připravované skladby Annunciation. Čtvrttón je nakonec v partituře sboru jediný, ale zato nese bezmála funkci pointy.”

Ptal se Jaromír Typlt