Kryštofovo Údolí
Na vysoké škole v Pardubicích, kde jsem studoval chemii, se mi dostala do ruky vynikající knížka – katalog z výstavy staré čínské keramiky, která proběhla myslím v Lausanne, to už přesně nevím. Potom jsem měl tu knížku dva roky půjčenou z liberecké knihovny a neustále se k ní vracel. Jmenovala se jednoduše – Farb und Form. Ta dvě slova přesně vystihovala nejen obsah katalogu, ale i můj vlastní pocit, jak bych chtěl jednou sám keramiku dělat. Dodnes z toho vycházím. Když točím nádobu, jde mi o jednoduchý, co nejjednodušší tvar, krásnou čistou linii. K tvaru musí sedět i barva. Nic křiklavého, spíš decentní odstíny, pokud možno teplé. Všechno by mělo být přirozeně sladěno.
Jestli pro mě ale nějaká knížka byla opravdu určující, pak to bylo Lidové hrnčířství a džbánkařství od Heřmana Landsfelda. Půjčil mi ji kamarád, spolubydlící na koleji v Pardubicích. Po jejím přečtení jsem se rozhodl, že se stanu hrnčířem. Od tohoto okamžiku, samozřejmě s přestávkami na ženitbu, vybudování střechy nad hlavou, zplození tří synů, zasazení stromů atd., jsem systematicky postupoval k cíli a svůj sen nakonec uskutečnil. Tato kniha obsahovala zásady přístupu k řemeslu, se kterými jsem se ztotožňoval. Svým způsobem jsem je znal už od svého táty, který byl krejčí a svoje řemeslo bral poctivě. Když kamarád brzy na to přinesl od Labe plastickou hlínu, on začal modelovat své „Plivníky“ a já točil na šasí od gramofonu své první malé mističky. Své „zboží“ jsme pak vypalovali ve škole v laboratorní peci. Učitelem mi byla jak knížka Heřmana Landsfelda, tak příručka od Pravoslava Rady Kniha o technikách keramiky, kde bylo několik málo fotografií o točení na kruhu.
Vysokoškolské vzdělání mi bylo k užitku, byl jsem schopen nastudovat konstrukci a stavbu pecí, pece si sám postavit, vybarvit glazury, pálit… Když se to tak vezme, hrnčířské řemeslo jsem vlastně nastudoval. V té době to ani jinak nešlo, dílen bylo málo a skoro nikde už neuměli točit, keramika se dělala převážně do forem. Snažil jsem se dostat do jakékoliv keramické dílny, dokonce svatební cestu s mojí ženou Blankou jsme naplánovali jako třítýdenní exkurzi za hrnčíři a džbánkaři na Moravu a Slovensko. Vidět hrnčíře při práci se mi do té doby nepovedlo. Při této cestě nás z muzea v Trnavě poslali do Siladic, tradiční džbánkařské vesnice na Váhu. Tam jsme mohli několik dní přihlížet práci v dílně a ptát se na řemeslo. Pan Polakovič, který mi ukazoval točení, mě vybídl, abych si to zkusil. Když se mi hned napoprvé podařilo vytočit decový pohárek, řekl mně: no, vám by to asi šlo! A na základě tohoto dobrozdání jsem se definitivně rozhodl, že budu hrnčířem.
Během let jsem navštívil i další dílny. Vzpomínám, jak mě v Tupesích u Uherského Hradiště vyhodil vedoucí, prý kvůli bezpečnosti práce, že tam nemám co dělat. Ale přes jeho zákaz se mi tam věnoval mistr kruhař, který měl vlastně dozor nad celou výrobou. Když viděl můj zájem, strávil se mnou několik hodin. Mohl jsem si přinést i vlastní hlínu, vyzkoušel ji, vytočil z ní velký talíř a pochválil mi ji, že je dobrá, drží tvar. Pak jsem asi v roce 1980 byl týden v Dubčanech u Hodonína, ve džbánkařské dílně, kterou nakonec v devadesátých letech zrušili. Míst, kde by se daly získat zkušenosti s točením, bylo opravdu velmi málo. Když se pak po letech pro keramiku rozhodl náš nejstarší syn Petr a přihlásil se na výtvarný obor do průmyslovky v Bechyni, zjistili jsme, že ani na oborové škole studenti nemají dostatek praxe. Jenom díky tomu, že měl doma dílnu a práce ho ohromně bavila, získal Petr jako točíř vynikající úroveň. Sám jsem se od něho leccos přiučil.
Teď už si vytočím vlastně všechno, co chci. To jsem ze začátku samozřejmě neuměl a učil jsem se vlastními chybami. Stálo mě to desetkrát tolik času, než kdyby mě býval nějaký mistr učil jako učedníka. Přes den jsem chodil do práce – když mě vyhodili ze studií, rok jsem pracoval v lomu, potom jsem opravoval kostelní věže a nakonec se mi podařilo získat místo venkovského učitele – a po nocích jsem točil, vypaloval, dělal si zkoušky glazur… Desítky, stovky zkoušek! Nakonec jsem získal zkušenost a glazury, s nimiž pracuji dodnes. Jednou, když jsem koncem osmdesátých let asi měsíc pobýval v Ženevě a v muzeu starého čínského umění narazil na misku s glazurou tmavě hnědého odstínu, má radost byla bezmezná. „Vždyť tuhle glazuru já dělám!“ Sám jsem si ji namíchal. Bylo to „temoku“, které Číňané dělali už v šestém století. Snad se mi takhle jednou podaří vyvinout i svůj vlastní seladon, nádhernou glazuru, kterou Číňané používali před více jak tisíci lety.
Nikdy bych nepracoval s kupovanou hotovou hlínou. Dokonce i děti ve škole, které jsem v rámci výtvarné výchovy několik let učil keramiku, musely si umět hlínu vyrobit ze surového jílu, zpracovat ji ve kbelíku ručním měchadlem, přesít přes síto na mouku, uhníst… Učil jsem je to jako v každé tradiční řemeslné hlíně. Teprve potom, co si samy připravily svůj materiál, mohly začít s modelováním.
Mám štěstí, že můžu pracovat s kvalitní hlínou, kterou už není potřeba míchat s žádnou další. Má všechny vlastnosti, které potřebuji. Snese výpal až na dvanáct set padesát stupňů, dá se z ní tedy dělat kameninové zboží, což jsme objevili až posléze, když jednou žena zapomněla vypnout pec: delší doba vypalování totiž odpovídá výpalu na vyšší teplotu. Tuto zkoušku jsem měl sice také v plánu, ale opomenutím se vše urychlilo. K té hlíně jsme přišli určitě ne náhodou, když už jsme žili na faře v Kryštofově Údolí. Za první republiky byla v kraji fabrika, kde vyráběli střešní krytinu včetně ozdobných prvků, glazované tašky a tak podobně. Soudruzi už zde vyráběli jen v malém množství šamotovou vyzdívku do kotlů pro domácnosti. Za velké peníze odkryli nové hliniště a následně se rozhodli výrobu zrušit. Já jsem tam zrovna v té době kupoval šamotové plátky do kachlových kamen, a najednou jsem dostal dá se říct životní nabídku: do dvou měsíců se to tady zavírá, rozhodněte se, tu hlínu vám můžeme prodat. Nabral jsem tedy vzorky a vyzkoušel je. Spolu se mnou je vyzkoušel i přítel Mojmír Preclík, který před Vysokou školou uměleckoprůmyslovou studoval na keramické škole v Teplicích a v této nabídce najednou viděl dobrou příležitost, jak se vrátit ke své sochařské tvorbě: hlína mu byla blízká, on sám ji nazýval blátem. Zkoušky v křižanské cihelně dopadly dobře, okamžitě jsme spolu koupili čtyři tatrovky hlíny a já pak za dva měsíce další čtyři. Byla to ohromná akce, jenom to převézt a uložit. Dosti hlíny je už zpracováno, mému následovníku však zbude ještě hodně slušná zásoba.
Zpočátku jsem nejvíc času strávil stavbou elektrických pecí. Nastudovat jejich konstrukci, vymyslet si je, všechno propočítat, potom sehnat nedostatkový materiál, nakonec pece postavit, to zabralo dva roky práce. Za kruh jsem se téměř nedostal. Svou první elektrickou pícku jsem postavil jen podle svojí fantazie a vlastních výpočtů, ve skutečnosti jsem ji v té době neměl možnost nikde vidět. První elektrickou pec alespoň na obrázku jsem viděl v americkém časopise Ceramics. Naštěstí v roce 1983 vyšla u nás knížka, ze které se dalo nastudovat, jak vypočítat prostupy tepla – tedy vyzdívku pece. Při jejím výpočtu jsem tenkrát obrátil Ohmův zákon a špatně určil počet závitů spirály – první výpal byl ohrožen! Ale už druhý den byla chyba napravena a od té doby už k žádné nedošlo. Všechny další a mnohem větší pece se mi povedly. Postavil jsem celkem čtyři elektrické a čtyři na výpal dřevem, chystám pátou.
Dvanáct let jsem odebíral americký časopis Ceramics, který byl pro mne velkou inspirací. Byly v něm fotografie japonských a čínských pecí na výpal dřevem a keramiky s nádhernými popelovými nálety. Bylo mi jasné, že toto je cesta pro mě, podobnou pec musím postavit! Popelový nálet je efekt, k němuž dochází při vysokých teplotách: popel se roztaví a vytvoří na povrchu nádoby něco jako glazuru, chemicky je to velmi podobné, ale jak a jakou! Nádoba je pak živým organismem, který má duši. I kámen má duši, což jsem poznal za svého ročního pobytu v kamenolomu, natož kamenina, kterou vytvořily ruce hrnčíře! Již staří Číňané a později Japonci stavěli a staví k tomuto účelu pece zvané „anagama“ (pekelná tlama) s pozvolna stoupajícím plamenem, nebo „noborigama“ (dračí tlama) s vratným plamenem. Noborigama se mi zdála vhodnější pro lepší hospodaření s teplem. Když se mi dostala do rukou německá literatura, kde popisoval Hans Ulrich Gess, jak s pomocí Japonce Kozo Ikemota stavěl jednokomorovou noborigamu, rozhodl jsem se podobnou pec postavit v Kryštofově Údolí. Plánek v knize byl nedokonalý, a já se navíc rozhodl pec udělat dvakrát větší. Vše jsem musel přepočítat – tahy, výšku komína apod. – a leccos si musel domyslet. První výpal se uskutečnil na podzim 1993, pec šlapala jako hodinky a naše nadšení neznalo mezí.
Při prvním pálení jsme ještě neměli jiné dřevo než smrkové, narychlo usušené. Vypálili jsme, ale bylo mi jasné, že lepší by byla alespoň dva roky vyschlá borovice, kterou jsme si nakonec opatřili. Před několika lety u nás v Kryštofově Údolí opravovali zvonici a já dostal několik trámů, které byly možná dvě stě padesát let staré. Ale to pak byl hukot! Ta pec úplně hrála a zpívala! A i na zboží to bylo vidět, mělo daleko krásnější nálet.
Popelový nálet vytvoří tak krásné věci na povrchu nádob, že vždy zůstáváme v úžasu. Ty věci umí jenom živý oheň. Je ale potřeba trochu pomoci: vytočit vhodný tvar nádoby, vědět přesně, jak a kam ji v peci postavit, a v neposlední řadě umět v peci topit. Při výpalu musíš pec opravdu vnímat jako živý organismus, pozorně poslouchat, co se v ní děje, neztratit rytmus přikládání, prostě dát peci, co potřebuje. Když zaváháš, může se výpal protáhnout i o několik hodin.
Snad mám trochu šťastnou povahu v tom, že si o sobě moc nemyslím. Na druhé straně se ale zbytečně nepodceňuji. Vím, že dokážu cítit krásný tvar, ladnou křivku a k tomu všemu barvu. Vycházím z toho, na co mám schopnosti. Neuměl bych, krom jednoduchého dekoru, na keramiku malovat, proto dekoruji glazurami, jejich kombinací, přeléváním apod. Pec pak nechávám, aby dílo dotvořila. I když vím, jak některé věci udělat, nikdy nemá člověk jistotu, jak to skutečně dopadne. Výsledek se nikdy nedá úplně předvídat. To platí především pro výpal dřevem – ale i elektrická pec se někdy zachová záhadně. Teprve tím, že člověk udělá desítky, stovky, ba tisíce kusů, získá zkušenost a ověří si, co může sám ovlivnit.
Je třeba mít pokoru a poctivě udělat i jednoduchý hrnek, aby se z něj dobře pilo, aby měl hezký tvar a barvu. Poctivé řemeslo toto ctí. Vždyť je to úžasná věc, udělat hrnek, ze kterého se někdo může napít! Mám zásadu, že moje věci musí být i užitkové a současně krásné. Nesmí být pouze na ozdobu. Nádoba musí být normálně použitelná v kuchyni a přitom tam vnášet krásno.
I když to není zrovna výpal živým ohněm a otevírám jenom obyčejnou elektrickou pec s obyčejným nádobím, vždycky je to překvapení a vždycky je to radost. Je to vlastně dvojí radost: poprvé v tom okamžiku, když se ti na kruhu podaří hezký tvar. A podruhé, když to taháš z pece.
Přátelství a oboustranná spolupráce se sochařem Mojmírem Preclíkem, který pracoval se stejnou hlínou a nechával si sochy v peci vypalovat také spolu s naším nádobím, mi pomáhalo ujasňovat si vlastní názor. Jeho přístup k věcem byl vždy kritický. Nepřetržitě jsme byli ve styku, viděl každé mé nové zboží. Byl jsem si jistý, že kdybych udělal špatný hrnek, hned by mi to řekl.
Na začátku devadesátých let jsem navštívil jednoho z nejlepších německých keramiků, který má doma anagamu a přednost dává keramice s popelovým náletem. Sám má sedmiletou praxi v Japonsku. Jeho otec byl v naší první republice laborantem v továrně na glazury – v Roudnici nad Labem. Protože má keramické řemeslo dokonale zvládnuté a má výjimečný cit pro tvar, barvu i hmotu, ovládá to, čemu se říká „dokonalá nedokonalost“. Tři návštěvy u tohoto mistra mi hodně napověděly, jak dělat keramické řemeslo a kterou cestou se ubírat. Otec mi pak poradil, ať první pec na dřevo nedělám větší než dva metry krychlové, poslechl jsem a ta rada byla velmi dobrá.
I jednoduchý pohárek – na milimetru prohnutí, na odpovídající šířce okraje záleží. Když se mi poprvé podařilo vypálit hlínu na kameninu a glazura na hranách, ale i povrchu nádoby zahrála, zreagovala dohromady s hlínou, jako by celá věc obživla! Každá, i tvarově stejná nádoba se stala originálem, a v ten okamžik jsem skákal štěstím a radostí, že moje hrnce budou patřit k těm živým. Najednou jsem měl to, co jsem předtím viděl jen na výstavách nebo obrázcích. Ale takový výsledek opravdu závisí na všech předchozích krocích: už jen to vytočit, aby všechny tvary korespondovaly a hrana byla na správném místě, s ničím se nekřížila, nerušila se třeba s uchem… Už při točení musím předvídat, kde mi to tam zahraje. Potom namíchat glazuru, aby nebyla ani hustá, ani řídká – aby nezalila tvar. Potom výpal, správně to umístit v peci. Myslíš si, že ti něco vyjde, ale ono se to zrovna tak moc nevydaří, a naopak ti krásně vyjde něco úplně jiného, cos ani nečekal. To je prostě dobrodružství, jak to u kterého zboží nakonec dopadne!
Ale musíš si třeba i v zimě jít udělat hlínu, dřít se s tím a vymrznout u toho, a brát to tak, že to všechno patří k věci. Setřít si v dílně podlahu, vyčistit regály… Vzpírat sádrové desky, které se používají při zpracování hlíny. Pokrývat střechy nad složeným dřevem, aby správně vyschlo. Je potřeba dělat poctivě i všechny tyhle pomocné práce a neopovrhovat jimi. I na tom závisí moje řemeslo.
Už jsem se vyznal z toho, co pro moje začátky znamenala knížka Heřmana Landsfelda. Později jsem měl to štěstí navštívit ho u něj doma, kde měl ohromnou sbírku keramiky všeho druhu. Sám se mi ale svěřil, že nejradši má jednoduchou, prostou hrnčinu. A já na to mám taky ten názor.
Listopad 2005.
Zaznamenal a k vydání připravil Jaromír Typlt.
Vyšlo v antologii Poezie režná i glazovaná v řemesle hrnčířů (ed. Josef Kroutvor), Praha: BB art 2006.
Foto Šimon Pikous.