Helena Skalická je autorka výtvarného “art brut”. Narodila se 1951 v Liberci, od mládí je v invalidním důchodu. Často utíkala od rodiny, jako bezdomovkyně přechodně žila i v Praze. Četné pobyty v psychiatrických léčebnách ustaly až ve chvíli, kdy byl Heleně Skalické z iniciativy libereckého Fokusu přidělen sociální byt.
Účastnila se řady výstav výtvarných prací klientů Fokusu a tzv. Arteterapeutických dílen (Hejnice 1998, Bílý Potok 1999 a 2000 ad.). V roce 2000 jí Fokus v Liberci vydal samostatný katalog obrazů a kreseb, nazvaný Láska ve vodě a doplněný fotografiemi Bohdana Holomíčka z autorčina bytu. Na začátku roku 2008 měla pod názvem Šílenci samostatnou výstavu kreseb v kavárně Malé výstavní síně v Liberci. V roce 2010 byly její kresby zařazeny na výstavu Umělci čistého srdce (art brut a naivní umění ze sbírky Pavla Konečného) v Galerii U Rytíře v Liberci.
Z vyprávění o jejím životě připravil Pavel Novotný knihu A to si pak můžeš říkat co chceš, která vyšla v roce 2013 v nakladatelství dybbuk.
Helena na snímcích Pavla Konečného (2017) zde.
Helena neotvírá
Jaromír Typlt
Helena neotvírá.
Díváš se do okna, jestli se náhodou nepohne záclona, ale Helena je zkušená, neprozradí se. Dokáže pro nikoho nebýt doma třeba celé týdny.
Jedním rázným rozmáchnutím hned odmítne celý svět. „Ne, já už vás nechci ani vidět… Nasrali ste mě!” Kdo ji nezná, toho její nekonečné nadávání zřejmě vyplaší. Věty chrlené prudkým spádem, slova často k nepoznání zkomolená a historky většinou úplně překroucené, rozumíš tak asi polovině toho, co ti říká. Když ale nadává takhle s gustem, nejspíš je všechno, jak má být. Žije a nedá se.
Lítá po městě. Pokřikuje. Kšeftuje. Vypomáhá, kde je potřeba. A čmárá si.
Sesbírá po ulicích pohozené staré šminky a pokreslí jimi stránku po stránce celý sešit. Jak by se asi cítily ony neznámé ženy, kdyby jim někdo najednou ukázal tváře strachu, sklíčenosti, samoty a touhy, vykreslené týmiž šminkami, kterými si předtím krášlily vlastní tvář?
Nejspíš by se utekly k pokusům o soucit. To aby se nepoznaly.
Jenže o soucit ani politování tu nikdo nestojí. Tohle není uslzený příběh. Asi není zrovna nejradostnější, ale pozor na to, o čem opravdu vypovídá! Aby nás třeba nezaskočilo, kudy všudy se život dokáže probít, jaká odolnost, zchytralost, vynalézavost se objeví tam, kde bychom čekali už jen beznaděj.
Chceš si zatopit a nemáš čím? Potřebuješ židle a nemáš na ně? Chce se ti malovat, ale nemáš čím a na co? A jsme u toho, co všechno se najde na ulicích, u popelnic a skládek, večer na tržištích a za obchodními domy… Tenhle příběh tak mimochodem prozrazuje leccos o skrytém běhu velkoměsta. O světě lidí, pro kteří si zvykli žít právě z toho, co ostatním už za nic nestojí, co se vyprodává a zahazuje.
Pochopitelně, že je to i příběh na hraně takzvaného podsvětí.
„Alkoholička”, „Zmlácený feťák”, „Dva teplouši”, „Bezdomovec”.
Helena nepřestává kreslit tyhle zjevy, protože je poznala opravdu zblízka. Než ve svých čtyřiceti šesti letech (narozena 1951) konečně získala v rodném Liberci vlastní byt, přežívala všelijak. Ví svoje o útěcích z domova, nocích bez přístřeší, o podivných partách a známostech, o charitách i o psychiatrických léčebnách. A co teprve když se rozvypráví o životě bezdomovce přespávajícího ve větráku pražského Hlavního nádraží v sousedství narkomanů, alkoholiků a prostitutů…
Něco jiného je ale o takovém životě vyprávět a něco jiného je ho unést.
„Člověk v depresi”, „Strach”, „Zlomené srdce”, „Utopená žena”.
Kresby vyryté tužkou do kartónu, čmáranice na útržcích papíru, často jen velmi jednoduché záznamy nálad a pocitů. Vždycky se asi najde dost lidí, kteří se budou bránit tomu, aby se u podobných výtvarných projevů mluvilo o umění. Vždyť je to tak neumělé! Co na tom, že i ono vysoké umění se za posledních několik desítek let naučilo využívat očividné neumělosti a odkazovat ke kresbám dětí, psychiatrických pacientů nebo třeba vězňů (art brut) — rozdíl mezi vysoce ceněným umělcem a člověkem „pouze” vyjadřujícím své pocity bude zřejmě střežen, i kdyby jejich díla byla k nerozeznání.
Helena ale nebojuje o své místo v umění. Občas dokáže s udivující jistotou sladit naprosto neuvěřitelné barvy nebo udržet vyváženost i u té nejzběsilejší kompozice, ale není to nic, co by zvlášť sledovala. V desítkách divoce vychrlených obrázků na to dokonce i úplně zapomene, takže na nich pak mnoho není. Někdy jen ten námět, který zamrazí.
Nebo rozesměje.
„Havěť a mimozemšťani”, „Člověk se dvěma bradami”, „Feťák, který zezelenal”.
A pak je tu „Láska ve vodě”. Námět, ve kterém je tajemství. Pořád se vrací v různých obměnách a ani sama autorka neví, odkud se vzal a proč se jí tak drží.
Vykládejme si o umění, co chceme. Dokud ale něco nepřijde tak naléhavě a nevysvětlitelně, jako tahle „Láska ve vodě”, je to jen křeč ryb plácajících se na suchu.
A přijde si to, ke komu samo chce.
V tom je ten vtip.
Úvodní text ke katalogu Láska ve vodě (2000).
Umění je vždycky tam, kde ho nečekáte
Helena Skalická pro mě není zajímavá jako nějaká kuriózní neškolená výtvarnice – co s tím? Když to na ni přijde, nosí mi štusy obrázků, ve kterejch nic nevidím. Ale mezi tím se najednou objeví něco, co z ní asi nemilosrdně vytřískali její běsi, a to má potom sílu, za kterou by se podle mě nestyděli ani mistři. Ti to dokonce těmhle lidem bez skrupulí občas ukradnou, obšlehnou jejich model a prodají to ve velkém. Právě abych na tuhle nespravedlnost upozornil, pustil jsem se do reprezentativního Helenina katalogu Láska ve vodě. Vždyť už ta forma je zjevně nepatřičná – velké barevné reprodukce, křídový papír, v popiskách přesné katalogové údaje… Když jsme v libereckém Fokusu probírali, co by se dalo udělat za publikace, a padlo jméno Heleny Skalické, všechny nás to rozesmálo. Absurdní představa! Jenže já jsem už nějakou dobu její kresby sbíral, a věděl jsem, že při výběrovém klíči řekněme jedna ku padesáti by ten katalog mohl opravdu překvapit. U ní přesně platí, co hlásal Dubuffet: „umění je vždycky tam, kde ho nečekáte“. Když si něco jako umění definuješ, tiše se ti odtamtud vytratí, protože mu začne bejt těsno. Navzájem jsme se varovali, že hlavně nesmíme Helenu naočkovat, že dělá nějaký „art brut“. Nezničit jí to, nechat ji, aby dál nedotčeně běhala po ulicích a sbírala dřevěný bedýnky na zátop, protože právě při tom vždycky našla spoustu zahozenejch šminek a starejch sešitů na pokreslení.
Z rozhovoru s Jaromírem Typltem, připravil Petr Šrámek, Souvislosti 3/2003.