Josef K. Šlejhar
A vší touto schvácenou jednotou pronikal zvuk veliký, zvučení jakési neoznačitelné harmonie, v níž vzdáleně prales sténá a moře žene v nesmírnost své vlny. Bylo to ono vyznění, v němž všechny hmoty, zvířené zde neodolatelně silami a mocnostmi, pojily hlasy a ozevy rozevírajících se a oživených mrtvých podstat svých, jako když země jme se volati ze svých základů…
Bylo v tento souzvuk vpojeno všechno to vření a hučení kotlů, všechen lomoz bagrů, všechno to hnaní se strojů kamsi do nekonečna, a řinčení a třískot mílového potrubí, o jehož stěny narážely v těžkém tlakovém naléhání toky tekutin a par jakoby z bezdna vyplývavé, a všechno supání ventilů a skřipot jeřábů a pák a šroubů jakoby neviditelných cenících se zubů. Svůj ohromný lomoz pojila v tento souzvuk kovová, obrovská tělesa, zmítající se až v samé své molekulárné podstatě od těch varů, jež burácely v nich jako v nitru sopečném. Plynul jako mystickým vichrem hukot větrníků, ženoucích v celých spoustách ledový vzduch na svá stanoviště. Byly třeskuté nárazy kovů, a zase jako by zvony zněly a rozduněl se východní tamtam. Bylo někdy, jako by nový příboj přidával se k hukotu mořských spoust vrhaje se na skály pobřeží, bylo někdy, jako by rozkvílela se meluzína, prolinujíc kdes úkryty a přístřeším svými nejúpěnlivějšími tóny, a zase jako by se někdy přihnal pustý vichr z hor a jejich těžkých lesních srázů. To byl fičivý let centrifug, jež šílely ve svém víření v tisících obratech za minutu. Pak význačné hlasy lidské zahlaholily v nejrůznějších ozvěnách a výzvucích, a jako by to byla odezva života lidského onomu životu hmoty. A co vše se zde dálo a uváděno bylo v otřesy a rozluky svých nejvnitřnějších podstat, vše, co se ozývalo – a jako by ozývalo se vše -, přidávalo se k témuž nesmírnému souzvuku…
Souzvuk ten někdy harmonicky se uspořádal, jako by tanulo znění obrovských zladěných kovových desk, znění širé, táhlé a záludné, v takovém zalehání jako dalekých obzorů, které vyrovnaly si všechny příkré, vybočující zvuky. Znění vytrvávající bez pozměny a jen o málo se zvyšující nebo snižující, jako u vyplývání mohutných půltónů, jimiž jako by se výmluvně vyznačovaly změny u výrazu a náladě jakéhosi nesmírného nitra. A zas jako by se v souzvuk dosavadní naléhavě přidával či s něho sjímal nějaký suverénní, osobitý, významný hlas z jiného zdroje nevyčerpatelného. Tak za vznícené letní doby vynikají a zanikají z nesmírné harmonie tóny vždy jiné, jako by vše spělo u vyvrcholující chvat života.
Ohromivě harmonicky, jako démonický chór zapjal se někdy souzvuk onen u vyzařování prostor těchto, v tuto oblast světelnou. Vynášet se tu zdálo cosi neoznačitelného, mohutně fantastického na perutích jeho neumdlévajících závanů. A bylo to, jako by oblast zvuková zpodobila se v oblast světla. Vše vespol se zpodobilo, v témž projevu, v témž závratném unášení k cílům neznámým…
Načež náhle vše se změnilo. Ta vypjatá harmonie jako by stržena byla v pouhý neurčitý povyk, v šílený chaos jakýs, v němž zanikalo jako divokým a zmateným srázem vše, co dosud tak pělo, co v takovém souzvuku se vynášelo… Přešlo vše na tu chvíli v jakousi anarchii zvuků, v níž každý ryk, každý řev a ohlas uplatňoval se sám pro sebe. Řvaly kotly, supěly stroje, sténaly pumpy, těžce oddychovaly vývěvy. Jako řinčení řetězů nastávalo a bagry lomozily, jako by se jim bylo s čímsi zuřivě bít. Neoznačitelný hukot zapadal jako vodopád. Byl skřek ženských hlasů a pronikavé výkřiky. Basové mužské hlasy hlaholily a takové jiné ozevy, jež ale lidským hlasům zcela se nepodobaly. Zalehalo tu vše v takovém pustě prorývavém výzvuku, tak sveřepém a surovém, jako kdes u vřavě návsi, na níž sběhly se zdivočelé davy opilé chátry.
Z románu Peklo, vydaného roku 1905 (nákladem F. Šimáčka), str. 79-82.