Kocourek 100

Zde hnije pastýř bez bílého stáda

Bylo mu pouhých dvacet tři a psal si báseň na náhrobní kámen. Potvrdilo se u něj podezření na tuberkulózu, síly ho rychle opouštěly a všechno, co k němu doléhalo z okolního světa, jen podtrhovalo tíhu skutečnosti: hospodářská krize už několikátý rok mrzačila lidské osudy a od hranic se ozýval čím dál útočnější povyk hitlerovců.

Velmi dobře cítil, že v české literatuře už ztrácela na prvotní síle „snová vlna“ z druhé poloviny 20. let, kterou lze zpětně zaznamenat dokonce i v radách Otokara Březiny Jakubu Demlovi, aby dál neodkládal souborné vydání svých oneirických próz, protože „jest nebezpečí z prodlení, tj. právě nyní prý všichni mladí básníci se pokoušejí něco takového napsati“.

Počítáno podle stránek, zápisy různých snů zabírají i v Kocourkově Srdci bezmála jednu desetinu textu. Nemají jistě onu zneklidňující těkavost, o jejíž slovní postižení se tehdy snažili Weiner, Nezval nebo Štyrský, a poctivě vzato jsou to vlastně snové „pohádky“, pojaté spíš v duchu Novalisova Jindřicha z Ofterdingenu. Přeludnou atmosférou, „kdy se člověk před tváří vesmíru cítí být nahý a krásný jako jediné souhvězdí smutku, lásky a smrti“, ovšem Kocourek s úspěchem vyvážil jinak naivně kalendářový půdorys svého vyprávění o venkovské dívce Františce, která vyrůstala pro jednoho muže, ale posléze se vdala za jiného a tomu pak zase utekla s tím prvním.

I když se autor mnohem častěji hlásil k Jaroslavu Durychovi, z jazyka jeho románu lze dobře rozpoznat ohlas určujícího zjevení v české próze 20. let, kterým byly knihy Vladislava Vančury Pekař Jan Marhoul a Pole orná a válečná. Za cenu téměř úplného vynechání přímé řeči a zpomalení rytmu vět až na pokraj neohrabanosti dosáhl Kocourek toho, že se z postav Srdce staly mlčenlivé monumenty, které by se daly přirovnat k rozpohybovanému sousoší. Lásky, zrady, útěky i snové vidiny tu od začátku neodvratně míří k hrůznému strnutí v posledním odstavci, v němž „Františka sedí vedle svého polámaného štítu, hlavu skloněnou k znakům republiky, na klíně Vilémovu mrtvolu“.

S horami na obzoru

Jak víme z dopisů a deníků, v roce 1932 už Josef Kocourek netoužil najít své místo v literatuře ani jako expresionistický vizionář, ani jako imaginativní básník snu a sexu, který by souběžně s poetistickou generací připravoval půdu pro surrealismus. Příkře zavrhl všechny metafory a byl by rozhodně dal přednost tomu, aby místo Srdce vyšel román Kalendář, ve kterém se obracejí listy (1931, knižně 1937), psaný už bez jakýchkoliv iluzí podle neoblomné rovnice „všechno je práce a mzda“.

Kocourek v něm otevřel bezútěšný průhled do vztahů v podkrkonošské vesnici Hinčina, pokřivených dennodenní dřinou a sociální nerovností. Jejím reálným předobrazem bylo Brdo u Nové Paky, kde se narodil 22. ledna 1909 a kde také zemřel 31. března 1933, o pouhé dva měsíce starší, než si předpověděl posledním veršem epitafu. Křiklavý rozpor rafinovaných kouzel moderní literatury s tísnivými podmínkami, za kterých vyrůstal, si byl nucen řešit už jako student: „Ve všem, co jsem dosud napsal, je slyšet rytmus dvou tkalcovských stavů; na jednom pracuje maminka, na druhém otec, výborný muzikant a člověk, který mi nikdy nedal facku (a je to škoda! Byl bych otužilejší proti hořkostem života),“ svěřil se v osmnácti letech v dopise pražskému spisovateli Jaroslavu Janu Paulíkovi.

Ale bída Podkrkonoší byla vždy bídou krajiny, kde „hory, modří psi ležící na horizontu, rytmicky se nadouvají a vlní“ (Srdce). Kocourek neunikal do umělých světů, když ve svých až zběsile chrlených mladistvých prózách překypoval halucinativními obrazy a vyšinutými postavami všeho druhu: vytvářel je totiž s mimořádnou vnímavostí k onomu rozměru iracionálna, jímž je Podkrkonoší v rámci české kultury proslulé. Stačí připomenout atmosféru nočních scén, ve kterých „medium s rukama ponořenýma do říše mrtvých napíná sítě, aby ulovilo duši a pohovořilo si s ní jako rybář s rybou na břehu moře“ (z povídky Krkonoše). Právě v období Kocourkova dětství a dospívání byla Nová Paka nejdůležitějším centrem spiritistického hnutí v Čechách, což je dobře známo například díky propracovaným medijním kresbám, které jsou dnes z místní Expozice podkrkonošského spiritismu často zapůjčovány i na velké zahraniční přehlídky art brut.

Srdce lecčíms vyzývá také ke srovnání s dílem jiného spisovatele z tohoto koutu Podkrkonoší, a sice Josefa Karla Šlejhara (1864–1914). Kocourek jeho prózy zřejmě nijak zvlášť nevyhledával, přesto se u něj nezřídka zcela po šlejharovsku mísí zloba se soucitem. Příkladem může být scéna, ve které podnapilý kočí srazí z vozu do příkopu malou žebračku a ujede jí se všemi jejími dlouho šetřenými penězi.

A zdá se, že se Šlejharem by Kocourek došel ke shodě i v pesimistickém náhledu na život, který lhostejně a krutě umořuje lidské bytosti už ze své podstaty: „Je to nezmarný a věčný slepýš na palouku věčnosti; táhne se vesmírem jako bronzový had, po jehož potrubí v rukou staletých mrtvol lidské osudy doutnají jako pochodně,“ čteme v úvodu kapitoly Přeludy. „Stejně nepoznatelný a klamavý, protože lidské jepice žijí jenom v jeho útrobách a je nemožné prokousat se svalstvem času a posadit se vítězně na jeho zelený hřbet.“

Tajná událost

Pokud je dnes jméno Josefa Kocourka vůbec ještě známo, pak s největší pravděpodobností díky knize Extáze, zahrnující autorovy deníky a korespondenci s přáteli a milenkami. K veřejnosti přitom pronikla jaksi na zapřenou až několik let po svém skutečném vydání v královéhradeckém nakladatelství Kruh (1971), a to se z hloubi skladů jako takzvaný studijní materiál dostala asi jen na základě faktu, že se komunisté ke Kocourkovi tu a tam hlásili jako k levicovému bojovníkovi za lepší zítřky.

Na čtenáře ovšem udělala Extáze úplně jiný dojem. V záznamech alkoholických tahů, erotických výbojů a vysilujících střetů s okolím našli nečekaně přiléhavý výraz svých vlastních pokusů o únik z tísnivé normalizační chandry. Prokletý básník Mikuláš Koukol, jehož jménem Kocourek v textu vystupoval, nejenže žil zničující život, ale navíc nic nezahlazoval. Jeho pocity se často i uprostřed jediného odstavce prudce lámaly z nadšení do stesku, z lásky do znechucení, z lyriky do cynismu – a zpět:

„Jakou cenu má vlastně zmrzačený život? Ale nesmím zapomenout, že to bylo před týdnem, kdy jsem se válel v ječmeni s polonahou Žofií Hykšovou, hltaje její černé pohlaví, a kdy se nad naši orgii naklonila hlava a chechtala se. A nikdy potom jsem ji už neviděl.“ (21. srpna 1931)

Přes všechnu svou autenticitu ale není Extáze tak docela autentickou Kocourkovou knihou: editor Miloslav Jirda (1895–1970) ji záměrně komponoval jako strhující román, ale také se v původním textu nezdráhal škrtat a přepisovat, když mu něčeho připadalo „příliš“. Řídil se pocitem, že jako Kocourkův první literární rádce, kterým byl už od doby, kdy se na reálce v Nové Pace potkali jako učitel a žák, dobře rozumí silným i slabým stránkám autorova stylu, a to tím spíš, že k jeho formování významně přispěl i svými vlastními překlady z francouzštiny (Delteil, Giradoux). V průběhu 60. let připravil vydání téměř všech nejdůležitějších Kocourkových próz, a tak asi není úplně spravedlivé, že dnes bývá vnímán víc jako cenzor než jako editor. Komplikovaného úkolu vydat deníky bez Jirdových zásahů se až po čtyřech desítkách let ujal Michal Jareš, který je pod názvem Marto Marto Marto vydal v roce 2009 v nakladatelství Dauphin.

Závěrečné kapitoly Extáze jsou úzce provázány s dějem románu Zapadlí vlastenci 1932 (knižně 1961 a 1982), který se mimochodem v roce 1983 stal i předlohou k dvoudílnému televiznímu filmu Horečka režiséra Jiřího Svobody. Kocourek ho psal už těsně před smrtí a zachytil v něm své vlastní přízračné zážitky z vyhnanství, jímž se pro něj stala učitelská dráha na severu Moravy (Mírov, Štíty, Řepová): „Nikdy jsem nemyslil, že budu tak nenáviděn. Chtěl jsem být malířem, ne učitelem v hladové zemi. Chtěl jsem spíš dávat než brát. Myslilo se, že jsem příliš chudý a že mám příliš prázdné kapsy na takové orgie.“

Krušné roky v německém pohraničí, kde vyprázdněné české školy byly jen zbytečně udržovaným přepychem a terčem útoků, znamenaly i zoufalou izolaci od kulturních center a mladému básníkovi nakonec osudně podlomily zdraví.

Ve vyměřeném čase

„SRDCE? Hnízdo podvodů, líbezných vidin, stín bílého ďábla, obletovaný měsícem a kulichy, vy řeknete SRDCE? Ta kaluž svinstva, lží, sentimentálních vzlykotů za skučení větrů, obluda mžourající na své vyzáblé pohlaví, běž do lesů a zeptej se vran, jak vysoko pod oblohu lze vynést srdce…“ 26. ledna 1930, zápis z deníku. Nepochybně velmi sebetrýznivý, neboť srdce pro Josefa Kocourka představovalo jeden z vůbec nejdůležitějších motivů.

V zajímavém doslovu k nynějšímu druhému vydání románu Srdce to ostatně na různých příkladech ukazuje i Vít Ondráček. Jelikož z prvního vydání dnes zbývá už možná jen několik naprosto nedostupných výtisků, je potřeba ocenit iniciativu tohoto kunštátského malíře, který z ryzího osobního nadšení zároveň připravil text k sazbě, opatřil ho ilustracemi a tisk knihy zčásti i sponzoroval.

Jistě: pokud už před 76 lety vnímal sám Josef Kocourek Srdce jako anachronismus, není asi důvod předstírat, že je to text pro dnešního čtenáře nejživější. Přepjatému výrazu místy citelně schází groteskní hrot předchozích próz Žena (1929, knižně až 1968) nebo Jensen a lilie (1926, knižně až 1998). Nezapomínejme ovšem, že onomu autorovi, který si tu možná vytkl až příliš vysoké cíle, bylo tehdy slabých dvacet let.

Krátkost času, který byl Josefu Kocourkovi vyměřen, vynikne zvlášť ostře ve srovnání s jeho stejně starými přáteli a spolužáky z Nové Paky, kteří vstoupili do dějin českého umění jako zakládající členové Skupiny 42: malířem Františkem Grossem (1909– 1985), sochařem Ladislavem Zívrem (1909–1980) a fotografem Miroslavem Hákem (1911–1978). Kocourek dopisoval poslední řádky svého překvapivě rozsáhlého díla ve věku, kdy si oni teprve osvojovali jazyk moderního umění. A stačí pozorněji sledovat způsob, jakým je v Srdci vykreslena postava tkalce Jana, který v záchvatech nočního šílenství tká na neviditelném stavu a v jedné z nočních můr zatkává do látky své vlastní tělo: nepodobá se to snad některému z oněch fantaskních srůstů člověka s mechanismem stroje, jaké obdivujeme právě na výstavách Skupiny 42?

Literární historie samozřejmě nezná žádná „kdyby“, v tom musí zůstat neúprosná. Ale v případě Josefa Kocourka se zdá, jako by jí pořád ještě mnohé unikalo.

Vyšlo v příloze Orientace Lidových novin 24. ledna 2009, na webu zde, aktualizováno k 1. 1. 2010.
Obrazový doprovod: Ladislav Zívr, Vít Ondráček a archivní fotografie.