„Dejte si tam svoje řeky!“ vyzval v roce 1930 James Joyce všechny překladatele svého nepřeložitelného díla Finnegans Wake, které tehdy ještě neslo pracovní název Work in progress. „Work in progress není psáno ani anglicky ani francouzsky ani česky ani irsky. Anna Livia nemluví žádnou z těchto řečí, mluví řečí řek. Myslím, že je třeba překladateli býti básníkem, rozumět řečem a rozumět řekám.“ Adolf Hoffmeister, když tehdy autora navštívil s prosbou o svolení k překladu části díla do češtiny (vyšlo pod názvem Anna Livia Plurabella v roce 1932), se zvláštním pocitem poslouchal, jak Joyce vzápětí po povzbuzení „Spoléhám na vás. U vás v zemi je hodně řek!“ vyslovuje několik českých jmen: „Vltava, Váh, Úslava, Nežárka… Lze je rozčísnout v živá slova, která byla na počátku, kdy bůh byl slovo. Stvořte si řeč pro svou zemi podle obrazu mého.“
Nedivil bych se, kdyby mezi těmi jmenovanými řekami byla Ořeška. Možná si ji Hoffmeister zapomněl zaznamenat. Bylo vícekrát řečeno – pro české prostředí to doložil například Daniel Samek –, že Finnegans Wake ve svých slovních spletích čerpajících bezmála ze čtyřiceti jazyků jako by skrývalo šifru všech životů, takže tam člověk může s údivem objevit jméno místa, kde se narodil, nebo ulice, kde chodil do školy. Joyce se při mnohaleté práci na svém textu posiloval Blakeovým výrokem, že bude-li blázen důsledný ve svém bláznovství, dosáhne nakonec moudrosti. Jména řek si vyhledával v mýtech, encyklopediích i v Petrarcových sonetech, a podobnou posedlost vyžadoval také po svých překladatelích.
Mám podezření, že ve skutečnosti možná na českém překladu Finnegans Wake dlouhodobě a nevědomky pracují „ze řetězu utržení“ meteorologové, jako je Zdeněk Košek z Ústí nad Labem (jeho obrazce a texty představila v roce 2001 monografie Jak se dělá počasí), nebo kartografové, jako František Novák z Lomnice nad Popelkou. Stačí nahlédnout do názvů jednotlivých kapitol a podkapitol Novákova textu O biologické podstatě pozemského Času – „Řeka to řekne“, „Zpovědníkem řeky Ořešky“, „Bezbřehá Řeheč“, „Nejžárlivější česká řeka“, „Řeka prostořeká“. A ani Joyce, pokud opravdu jmenoval Vltavu na prvním místě, by neměl brát na lehkou váhu „hádání“ Ořešky s Vltavou, ze kterého Vltava vyšla jako řeka až nestoudně nadutá a hltavá!
Přečtení Novákova textu mě poznamenalo jako málokterý jiný čtenářský zážitek. Přesně si vzpomínám na to odpoledne na jaře 2002, kdy jsem otevřel obálku odeslanou z Lomnice nad Popelkou. Až se mi tajil dech: od prvních řádek se děly nepředstavitelné věci, odvíjely se nemyslitelné úvahy, naplňovaly se zcela nepředpokládané možnosti! A tah toho strojopisem psaného textu s dalšími kapitolami nezeslaboval, naopak, bez zaváhání směřoval až k nutnému, a přece opět zcela neočekávanému vyvrcholení na hoře Ťululum. Před mýma očima se ze škobrtavého elaborátu na vědecky nepřijatelné téma stával ohromující iniciační román, jehož stavba mě svou přesností zaskočila. Musel jsem si přiznat, že nic takového mi literatura – přinejmenším ta současná – neposkytla už řadu let. Ve srovnání s tímhle textem byla najednou neživotná, nepůvodní, neschopná ani proniknout k „jádru věci“ ani opravdu pobavit. Ztracený čas a otrava, něco, co mě jen znechucuje a ubírá mi život, zatímco tohle mi život vracelo, dodávalo mi nadšení a energii, obnovovalo to šanci, že je možné psát „v napojení“ a neskončit přitom u dutých mystických velepravd. Že je možné dosáhnout moudrosti cestou, kudy by k ní nikdo nešel. Že „tao“ je opravdu spíš to, co je vysmívané, než to, čemu se hned každý začne klanět.
Zkrátka, slovy Františka Nováka: „…moje myšlenky mohou vyvolávat ve vědomí určitého okruhu čtenářů životaschopnou duševní odezvu, při níž budou v čichovochuťovém duševním základu lidského vědomí každého jednotlivého čtenáře vznikat imunologické reakce zvané duševní ŠOKy, které budou později – v opožděném ČASE zvaném PAK – vyvolávat KOŠatění (rozvětvování – posilování všesměrnosti) duševního pohybu…“ (Ve službách pozemského Času, rukopis, 2002)
Byla to ovšem i šťastná shoda náhod: Františka Nováka jsem zastihl v období, kdy se ho opravdu zmocnila nebývalá inspirace. Jeho příspěvek do literární soutěže Řehečská slepice sice nemění směr dosavadního Novákova díla, vytrvale „drží tón“, ale zároveň ho rozšiřuje o podivuhodné, dosud nezaznamenané rezonance.
Vladimír Borecký, který v rámci svého bádání o „mašíblech“ (magoři – šílenci – blbi) sepsal rozsáhlou rekapitulaci Novákových starších myšlenek s názvem Rozčechrané protovědomí aneb Mašíbl mašíblů, má v soupisu Novákových textů první odkaz na rukopis z roku 1983: Lomnice nad Popelkou, nejstarší české město. Neměl jsem možnost ho číst, ale téma jednoznačně předjímá ústřední myšlenku tiskoviny, kterou v roce 1992 vydal František Novák pod záštitou Městského muzea v Lomnici nad Popelkou: Lomnice nad Popelkou, zakladatelské sídlotvorné středisko českého života. Ne bez důvodu bylo její vydání připsáno 500. výročí objevení Ameriky. Od té chvíle by už František Novák mohl splňovat všechny podmínky nutné k tomu, aby na něj ředitel Chambernac poštval svého asistenta Purpulana – narážím samozřejmě na postavy románu Děti bahna (Les Enfants du limon, 1938, česky 2002), ve kterém Raymond Queneau zhodnotil svůj mnohaletý projekt Encyklopedie neexaktních věd. Pro zařazení do této encyklopedie „literárních šílenců“ bylo totiž nutné, aby autoři svoje dílo vydali tiskem a aby se nějakým způsobem pokusili o prosazení svých teorií. Naopak třetí podmínku, že díla těchto autorů musí zapadnout beze vší odezvy, František Novák postupně přestává splňovat. Odezvy se množí, což autora doufejme nevyruší z klidu a nepoznamená kvalitu jeho badatelské činnosti.
Přiznávám, že jsem si dlouho nebyl jistý. Jazyk brožury Lomnice nad Popelkou, zakladatelské sídlotvorné středisko českého života byl stejně neprůchodný jako její název. Skrze suchopárné, odbornické, všechny meze přerůstající řetězce desetislovních srostlin se Novákovy originální představy prosazovaly jen s obtížemi – rozhodně se to nedalo srovnat se zážitkem, který mi poskytla jediná návštěva muzea v Lomnici nad Popelkou v létě 1991. Žil jsem tehdy v nedaleké Nové Pace, v městě nad nepatrnou a navíc i důsledně zatrubněnou říčkou Rokytkou, a nic, co jsem zatím věděl, se nezdálo nasvědčovat tomu, že právě sem byli v devátém století našeho letopočtu posíláni muži, kteří zažili svého druhu porod. Díky prudkému kvalitativnímu skoku ve svém mozku totiž přivedli na svět lidský život v jeho nejvyspělejší čichové duševní podobě, krátce zvaný PAK, a ve Staré a Mladé Pace se potom soustředili jako ve svého druhu meditačním centru, aby tu nad plynoucími vodami Rokytky obcovali s pozemským Časem a vyzvídali od něj nesčetná důležitá tajemství (viz první dvě kapitoly Novákova textu): to ovšem kromě Františka Nováka netušil nikdo, a ani jemu samému o tom zatím nebylo mnoho odhaleno, protože podle jeho vlastního vyjádření došlo v jeho mozku k oné rozhodující kvalitativní proměně až 22. srpna 1992 a uvědomil si ji až s mnohaletým zpožděním – což je logické, protože to, co se v něm probudilo, byl opožděný mužský rozum, právě pro toto své opoždění vyjádřený slovem PAK – v den svých 66. narozenin, 2. prosince 1999. To ale hodně předbíháme.
Mezi přáteli, kteří se věnovali závodnímu šachu, jsem tehdy zaslechl zkazky o prazvláštním fenoménu lomnického družstva, jakémsi muzejníkovi, jemuž se na základě jeho filozofických teorií podařilo vytvořit zatím nepřekonaný rekord v korespondenčním šachu. To mě zaujalo a spolu s jedním z těch šachistů jsem lomnické muzeum navštívil. Strhl nás tam nezadržitelný proud odborného výkladu, který se ovšem pramálo podobal tomu, co říkali ostatní muzejníci. Byl to výklad světa. Je až nepochopitelné, že s tímto svým teoretickým „deliriem“ si František Novák uhájil místo ředitele v muzeu Lomnice nad Popelkou po celých dvacet pět let (1969–1994). Jeho nadřízení zřejmě slyšeli na to, že pro Nováka Lomnice nad Popelkou v žádném případě nebyla pouze jednou nevelkou a pramálo významnou obcí na severovýchodu Čech, a vděčně se občas nechali pohoupat jeho výkladem, jak velký historický význam mělo jejich rodiště v době prvopočátečního slovanského osídlení.
I já jsem byl vcelku důvěřivý posluchač. Měl jsem nedlouho po maturitě a „odborné proškolení“ na filozofické fakultě mě teprve čekalo, takže v mém mozku ještě neměl místo onen filtr, který prověřuje vstupující informace a už podle povrchních známek vyřazuje zjevné bludy, nebo přinejmenším nahlas varuje před vstupem na nejistou půdu. Neznal jsem zatím rozdíl mezi vědou „exaktní“ a „neexaktní“ a František Novák mluvil víc než přesvědčivě. Navíc opakovaně odkazoval ke své původní profesi kartografa (promoval v roce 1957 a dva roky dokonce působil jako odborný asistent na katedře geografie Palackého univerzity v Olomouci, odkud na pět let odešel těžit dřevo do lesů), odvolával se na biologii a další přírodní vědy a netajil se s tím, že už nemá daleko k přirozenému propojení všech těchto věd s historií, filozofií a jazykovědou. A ta pohotovost, s jakou rozkládal slova! Zkušeně vyhmátnul ústřední hlásku, trhal od sebe slabiky a znovu je na sebe vázal pozpátku i napříč, odvozoval tím další slova a okamžitě nacházel důkazy pro příbuznost určitých myšlenek, které bychom se předtím vůbec neodvažovali spojit. Čeština byla najednou nasycená významem – dávný praslovanský tvůrce slov jako pronikavý filozof dokázal vetknout do každého skladu hlásek svoje poznatky o přírodních silách i historických skutečnostech a my jsme tomu směli přihlížet.
„A spatřiv pak, že se jazyk nejvíce klouže při hlásce L, napodobením vytvořil jména leion (hladké) i samo olisthanein (klouzati se), liparon (lesklé), kollódes (lepkavé) a všechna ostatní taková jména. Kde se však ke klouzání jazyka přichycuje hláska G, tam vypodobnil lepkavé glischron, sladké glyky a klihovité gloiódes. Spatřiv však vnitřní složku zvuku při hlásce n, vytvořil jména endon (uvnitř) a ta entos (vnitřek), maje za to, že hláskami napodobuje věci.“
To je jen malý úryvek z postřehů Novákova předchůdce, který zase jako řeč původních významů vnímal řečtinu. A je to spíš imitace: Platón ji v dialogu Kratylos (427 b, c) vložil do úst Sókratovi, ale i ten si ji jakoby jen vkládá do úst, tak nějak zkusmo ji napodobuje, rozvádí ji až do krajních důsledků, přitom ale jako něco, čemu by se snad dalo věřit – co by snad mohlo být, kdyby totiž platila teorie filozofa Kratyla, že jména jsou „správná“, dávaná věcem podle přirozenosti. Sókratův protějšek Hermogenes se nakonec nedočká jednoznačného závěru, protože Sókratés proti svým argumentům s nemenší obratností postaví i pádné protiargumenty.
Už brzy, „pár semestrů“ po návštěvě lomnického muzea jsem měl zjistit, že moderní jazykověda věří spíš těm protiargumentům. Jazykový znak je arbitrétní. Mezi významem a zvukovou realizací není spojitost. A pokud je, pak to s úvahami Františka Nováka nemá co do činění: „Ne, o tomhle je zbytečné se bavit!“
A protože jsem si s řešením nevěděl rady a měl jsem koneckonců i spoustu jiných věcí na práci, na téměř deset let to skončilo dopisem z Paříže, který mi 30. června 1993 napsala Věra Linhartová na základě jednoho z Novákových dosud nevydaných rukopisů:
„Spis pana Františka Nováka mě upřímně rozveselil (podotýkám, že bez nejmenší příchuti posměchu). Je opravdu zcela přesně v linii geniálních autodidaktů, kteří sice objevují Ameriku, ale přitom, bezděčně a mimochodem, říkají věci naprosto podstatné a jinde neřečené. Sám jste upozornil na příbuznost s některými postavami z mých povídek. Ty vznikly z mých setkání se spisky podobného druhu (ovšem spíše z 19. století), na něž jsem narazila v zámeckých knihovnách, kde jsem kdysi působila. Je to stejný pocit: nejdřív si člověk řekne „Ano, tak to je, to je přesně ono“, pak přijde pochybnost, zda to není spíš „úplně vedle“, pak se to třídí na část, která patří tvůrčímu elánu, jenom špatně vyzbrojenému, a na část, která chce být exaktní vědou, i když je vlastně imaginací.“
To je definice, k níž jsem dlouho neměl co dodat. Přinejmenším tak dlouho ne, dokud zadání prvního ročníku literární soutěže Řehečská slepice nepohnulo Františka Nováka k tomu, aby současně s teoretickým traktátem rozepsal i svoji autobiografii, dal v ní prostor svým zážitkům, snům i přímluvcům z říše „vnějších biologických autorit“, a to všechno navíc obratně propletl s živelným bujením různých českých slov, která se chovají bezmála jako živé postavy. Novou kvalitu tím získal i jeho jazyk, který neustálým opakováním určitých obratů vyvolává efekt podobný násilně zadržovanému smíchu – nakonec vítězně propuká a není nic, co by nevzal s sebou.
Forma textu O biologické podstatě pozemského Času zkrátka Novákovu jedinečnost vystihla natolik přesně, že by se těžko dala doporučit lepší. Zároveň ale do jeho stylu proniklo i něco podivuhodně svrchovaného, čemu z nedostatku jiných slov říkám „nadhled“, i když bych mohl bych stejně dobře napsat třeba „neporazitelnost“, „pronikavost“ nebo, podle výroku pacientů z Kosmonos, kteří Františka Nováka okamžitě odmítli vzít mezi své, „superstřízlivý stav“. Povznesení nad všechno, co říkám, ačkoliv tomu doopravdy věřím. Schopnost oblbnout sám sebe a přitom do toho vidět. Osvobození díky urážejícímu nesmyslu. Jistota. Smích z druhé strany.
Jak se to stane, že člověk tak modelově a z hlubokého přesvědčení nemystický náhle píše iniciační román a v jeho průběhu dosahuje vhledů málem osvícených? Málem, bezmála, téměř – anebo doopravdy? „Jeden z ctitelů mých textů mi napsal, že jejich ojedinělost spočívá v tom, že když je čte, má dojem, že čte něco, co napsal desetiletý kluk obdařený stopadesátiletým rozumem.“
ŘEHEČ!
Novák přece jméno svého zasvětitele netají!
„Smát se všemu nejen lidskému, ale především božskému, Božímu! Smát se i Smíchu svému a Smíchu nad smíchem! Smát se Sobě, hrát si jen se Sebou, věčně se smát a hrát – toť věčnost, Bůh a Všetajemství obnažené,“ hlásal Odjinud Pulcovi ve třetím aktu Klímovy Lidské tragikomedie. Těžko ale věřit, že by to v tu chvíli mohlo Pulce rozesmát… Vzpomínám si, že dobách, kdy jsem zaujatě pročítal různou okultní literaturu a uvažoval jsem o různých stupních zasvěcení v tajných společnostech, pokoušel jsem se občas si představit, co tak asi může být na tom nejvyšším stupni. Jaké překvapení? Po dlouhých letech úmorných studií, luštěných šifer, tajných cvičení, rituálů, rozhovorů s démony a děsivých důkazů o získané magické moci – co je tím posledním Věděním, Znamením, Osvícením? Není to nakonec ochromující děs z nějaké naprosté pitomosti, která neochvějně a nadutě sedí nahoře na vrcholu a nikam už nelze uhnout před zjištěním, že se celou dobu vydávala za něco, co není? Trapný, ale opravdu trapný, nicotný vtip, kterému se nedá zasmát, protože odhaluje naprostou bezcennost všeho snažení? Drtivý výsměch tarotového Blázna?
Hora Ťululum je možná jediná opravdová hora zasvěcení a vyplatí se pamatovat si její jméno. Na jejím vrcholu se totiž řeší Bolest i Úleva. Opravdový smích, je-li opravdovým smíchem, to všechno protrhne.
(2005)
Různé citace a odkazy pocházejí z následujících publikací:
Vladimír Borecký: Rozčechrané protovědomí aneb Mašíbl mašíblů. Uni 2002, č. 6, str. 18–25. Předtím zveřejněno na internetové adrese Vulgo.net. ● Adolf Hoffmeister: Osobnost James Joyce. Souvislosti 2002, č. 2: „Jiný jazyk“, str. 86–95. ● James Joyce: Anna Livia Plurabella. Fragment Work in Progress. Do češtiny převedli M. Weatherallová, Vladimír Procházka a Adolf Hoffmeister, Liberec 1996. ● Ladislav Klíma: Lidská tragikomedie. Praha 1991, str. 131. ● Zdeněk Košek: Jak se dělá počasí. Liberec 2001. ● Jacques Mercanton: Hodiny s Jamesem Joycem. Světová literatura 1970, č. 2, str. 147–159. ● Platón: Kratylos. Přeložil František Novotný, Praha 1994, str. 71. ● Raymond Queneau: Děti bahna. Přeložil Ladislav Šerý, Praha 2002. ● Daniel Samek: Česká stráž u Finnegana. Kritická příloha Revolver Revue 2004, č. 28, str. 100–103.