František Novák
Když jsem se 1. března 1969 stal ředitelem a zároveň i prvním profesionálním pracovníkem Městského muzea v Lomnici nad Popelkou, dospěl jsem ve svých úvahách k názoru, že zrovna tak jak v zemědělství došlo už dávno předtím k rozorání mezí a sjednocení polností ve větší celky, ta samá myšlenka pronikne v opožděném čase i do sféry zaostalejší a méně pokrokové kultury. Z této příčiny jsem se začal rychle obeznamovat s dějinami Lomnice nad Popelkou a jejího blízkého okolí. Když jsem po roce získal ucelenější obrázek o dějinách města, podařilo se mi v nich nalézt kulturní hodnotu, která později vskutku několikráte zachránila lomnické muzeum před zrušením. Ta kulturní hodnota se nazývala Komunistický manifest, což jest komunistická analogie křesťanské Bible. Ten Komunistický manifest sepsali a vydali někdy v roce 1848 Karel Marx a Bedřich Engels a v českých zemích ho poprvé vydal 1893 Augustin Radimský, jenž se narodil 24. března 1862 právě v Lomnici nad Popelkou.
Abych z Radimského učinil bůžka, který by spolehlivě chránil lomnické muzeum před zrušením, navštívil jsem někdy v roce 1971 Zdeňka Dvořáčka, jenž byl tehdy redaktorem, který se staral o vydávání Marxova a Engelsova díla. Zdeněk Dvořáček byl bývalý mauthausenský vězeň a velice skromný a pracovitý člověk. Poděvadž to nebyl žádný novodobý namyšlený kariérista, lidově řečeno náfuka, náš první rozhovor měl přirozenou povahu a trval téměř tři hodiny. Vlastivědný malíř Antonín Chmelík, který mě tehdy doprovázel a čekal na mě před vrátnicí té redakce, mi po šťastném shledání řekl, že po dvouhodinovém čekání se čím dál tím více začal domnívat i obávat, že mě tam asi kvůli něčemu zatkli. Jenomže mě tam nejenom nezatkli, ale Zdeněk Dvořáček mně asi po dvouhodinové rozmluvě řekl, že v dohledné době půjde do důchodu a já bych byl podle jeho mínění člověk, který by tu jeho funkci redaktora Spisů Marxe a Engelse mohl po něm převzít. Když jsem namítl, že nejsem ani člen KSČ, řekl, že to by se zařídilo obratem, a dokonce i bez dvouleté kandidátské čekací lhůty. Po těch slovech jsem trochu – lidově řečeno – „zalapal po dechu” a rozhostilo se delší ticho. Potom jsem Zdeňku Dvořáčkovi poděkoval za jeho důvěru a obeznámil ho s mým libomudrctvím, které mi nedovolovalo nabízenou poctu přijmout. Dvořáček to pochopil a byl to on, kdo ode mě přijal funkci hlavního duchovního patrona, který se nejvíce zasloužil o odhalení pamětní desky Augustinu Radimskému na budově muzea i o zpřístupnění expozice věnované prvnímu vydání Komunistického manifestu v českých zemích v roce 1893.
Poněvadž jsem předpokládal, že tu expozici bude vyhledávat málo návštěvníků, umístil jsem ji do muzejní knihovny. Tam se nacházelo i velké množství nejrůznější náboženské literatury, Biblí, nebeklíčů, mravoučných knih apod., které jsme z větší části zakryli, aby to nebudilo dojem politické provokace. Když jsem asi po tříleté existenci této expozice zjistil, že do ní za celý rok nevkročil ani jediný návštěvník, začal jsem do ní odkládat všelijaký nepotřebný materiál. Poněvadž s jídlem roste chuť, po nějakém čase se expozice oficiálně prezentovaná dokonce ve dvou názvech – „Památník Augustina Radimského neboli expozice Komunistického manifestu” – proměnila v nepřehledné skladiště, v němž se vršil většinou momentálně nepotřebný instalační materiál až téměř do stropu.
Jenomže právě tehdy, kdy to bylo nejvíce znepřístupněné, navštívil mě starší člověk, který mi řekl, že přijel až z dalekého Rousínova na Moravě právě kvůli tomu, aby navštívil expozici Komunistického manifestu, o níž se dočetl v jakémsi komunistickém tisku. Když jsem se začal vytáčet a říkat, že expozice se momentálně nachází v rekonstrukci, dorazil mě tvrzením, že byl ve svých mladých letech blízkým spolupracovníkem Klementa Gottwalda a že sem přijel z takové dálky jen proto, aby tu expozici viděl. Po těch slovech jsem rezignoval, přivedl návštěvníka ke dveřím knihovny a po jejich otevření očekával to nejhorší.
Když ten osudný okamžik nastal a já si připadal jako nějaký vězeň před popravou, překvapilo mě, že můj návštěvník se na celou tu spoušť dívá s údivem, v němž jsem však žádné rozhořčení nezpozoroval. V prvních okamžicích, které pro mne dopadly neočekávaně příznivě, jsem nemohl pochopit, proč se mě ten návštěvník klidným hlasem ptá, zda se v té hromadě harampádí, před kterou jsem bezradně stál, nacházejí také nějaké dokumenty o Klementu Gottwaldovi. Odpověděl jsem mu, že je tam pouze jeho busta, resp. sádrový odlitek jeho hlavy, jenž se nachází v centrální části expozice. Po mých slovech mě požádal, abych mu ukázal směr, v němž se ta Gottwaldova busta nachází. Pak jsem si připadal jako v Jiříkově vidění: můj návštěvník si začal vyhrnovat rukávy a požádal mě, abych mu ještě jednou pokud možno nejpřesněji ukázal onen směr ke Gottwaldově bustě. V těch okamžicích jsem uslyšel úvodní slova písně (kterou jsem neměl v oblibě) „vy-hrnem si ru-kávy!” zaznít v jejich nejnesmazatelnější a nejlibozvučnější podobě – zrakové vjemy se mi nějakým záhadným způsobem proměňovaly ve sluchové vjemy.
Po této slavnostní předehře můj návštěvník začal s neobyčejnou zručností a zároveň i ohleduplností odstraňovat všechno, co mu překáželo v jeho cestě k vytčenému cíli. Já šel pomalu za ním a nestačil se divit, jak se můj návštěvník vyzná v mém nepořádku, v němž bych nedokázal vytvořit žádný průchod, ani kdybych na to měl mnohem více času než on. Když jsme došli k místu, kde se nacházela Gottwaldova busta, návštěvník vytvořil pro mě i pro sebe malý prostor, do něhož se mu podařilo zasunout dvě židle, a vybídl mě, abych se posadil a obeznámil ho s naším památníkem Augustina Radimského. Avšak mně se v té chvíli mluvit zrovna moc nechtělo; domníval jsem se, že jsem toho člověka, který se ke mně chová tak neuvěřitelně ohleduplně, nepochybně musel hluboce citově zranit, když mu ukazuji expozici Komunistického manifestu v podobě, v níž by se mu ji styděl ukázat i ten největší nepřítel komunismu. Z této příčiny jsem se mu svěřil se svými pocity a začal se mu omlouvat.
Než jsem však stačil říci několik málo omluvných slov, jeho radostná tvář se ještě více rozjasnila a on mi s neskrývaným nadšením řekl, že právě v tom prostředí, do kterého jsem ho přivedl, neočekávatelným způsobem duševně omládl. Podle jeho slov Klement Gottwald míval ve zvyku obklopovat se podobným harampádím, aby ho nenašli četníci, kteří po něm často pátrali. On ve svých mladých letech za Gottwaldem do jeho úkrytů pravidelně docházel a dělal mu spojku. Z toho vyplývá, že když mi z expozice Komunistického manifestu vzniklo proti mé vůli, pod tlakem vnějších okolností (z nedostatku místa a hlavně z mého trvalého nezájmu o materiální věcnost) nepřehledné skladiště harampádí, vytvořil jsem tím nevědomky prostředí, ve kterém Gottwald za svých mladých let politicky pracoval ve svém rodném Rousínově.
Na konci našeho rozhovoru, v němž si můj návštěvník zavzpomínal na svoje mladá léta prožitá se soudruhem Gottwaldem, mě poctil tvrzením, že právě já mu připomínám onoho nového člověka, o kterém mu Gottwald často vyprávěl. Na moji otázku, v čem bych mu zrovna já mohl připomínat Gottwaldova vysněného nového člověka, když si nevím rady ani s harampádím, kterým si nechám proti své vůli znepřístupnit veřejně přístupnou expozici, mi Gottwaldův spolupracovník řekl, že jsem mu dokázal odpovědět na několik otázek, které ho zajímaly a na které nenašel v žádné literatuře ani v žádné politické nebo kulturní instituci odpověď, která by ho uspokojila.
Přesně totéž, co mi řekl bývalý Gottwaldův spolupracovník, řekla tentokráte pro změnu veřejně a poněkud jinými slovy paní Kučerová, která spolu se svým manželem, dlouholetým ministrem Bohuslavem Kučerou, navštívila lomnické muzeum někdy v srpnu 1982. Po ukončení prohlídky si přála, aby se kolem ní shromáždili představitelé města v čele s Josefem Rubešem a Josefem Plichtou. Pak k nim pronesla řeč, v níž jim řekla, že ona není žádná hloupá ženská, jak by si někteří mohli o ní třebas myslet, ale bývalá profesorka dějepisu. Poněvadž já jsem jí dokázal objasnit více otázek, které si kladla a po jejichž objasnění marně pátrala nejenom v literatuře, ale i v různých vědeckých institucích a mnohem větších muzeích, považovala za nutné důrazně upozornit představitele města, aby mě neobtěžovali žádnými svými malichernostmi a projevovali největší porozumění pro moji duševně namáhavou vědeckou práci. Podotýkám pouze, že já jsem si paní Kučerové na nic nestěžoval. Projev paní Kučerové nejvíce účinkoval na Josefa Plichtu, dlouholetého generálního ředitele lnářského průmyslu, jenž mě začal od té doby krýt před útoky všelijakých snaživců a šplhounů, kteří si na mých údajných nedostatcích chtěli vybudovat svoji politickou a služební kariéru. Ti mi kupř. neustále vytýkali, že nejsem členem žádné organizace Národní fronty, že nechodím na žádné schůze ROH apod. Když mě chtěli kvůli tomu z ROH vyloučit, v důsledku čehož bych nemohl působit v muzeu a cestu zpátky do lesa, kde jsem v letech 1965–1969 pracoval jako lesní dělník, bych měl rovněž značně ztíženou, Plichta mi řekl, abych si těch výhrůžek nevšímal a v klidu se věnoval svému libomudrctví, on že to všechno smete ze stolu.
I když už nevím, v kterém se to stalo roce, pamatuji si, že Gottwaldův spolupracovník mě navštívil v neděli a hned v úterý mě navštívili dva mladí inspektoři z nadřízených okresních institucí, kteří si kromě jiného chtěli prohlédnout také expozici Komunistického manifestu. Když ji uviděli, nevěříli mi, že tu expozici navštívil před dvěma dny spolupracovník Klementa Gottwalda, který v ní spolu se mnou prožil velký duševní zážitek. Když jsem jim řekl, že se jmenoval Šperling a že Rousínov není tak velké město, aby se nedala zjistit pravdivost mých slov, zděsili se ještě více a řekli mi, že teď už se ten můj bordel nedá nijak ututlat, protože ten člověk mě určitě udá. Když mi říkal, že se mu ta expozice líbí, říkal to prý jenom kvůli tomu, abych to nechal být a aby ta kontrola, která ke mně po tom jeho udání přijde, mohla uvidět tu hroznou spoušť. Na moje námitky, že jsem téměř o dvacet let starší než oni a vyznám se proto v lidech podstatně lépe, mi odpověděli, že já nevím o lidech vůbec nic, protože žiji jako poustevník, který nenavštěvuje žádné schůze; oni jako zkušení schůzovní matadoři vědí lépe než já, jak lidé jednají.
Poněvadž mi nejenomže z moci úřední nařídili okamžitě tu expozici dát do původního stavu, ale sami se hned činorodě vrhli do úvodní části té práce, expozice, v níž jsem byl poctěný titulem „Gottwaldův nový člověk”, vzala za své. Podotýkám ještě, že když jsem ji tehdy srdnatě hájil jako místo, kde jsem před dvěma dny prožil se soudruhem Šperlingem krásné chvíle, připadal jsem těm dvěma inspektorům jako nějaký nenormální člověk, což mi dávali dosti zřetelně najevo. Moje logické argumenty na ně vůbec neplatily.
Já jsem totiž žádal, aby se celá záležitost s tím Gottwaldovým bordelem stala předmětem seriózního vědeckého – nejenom filozofického, ale i historického – výzkumu. Uváděl jsem, že Šperling to prostředí, v němž kdysi prožíval pěkné chvíle s Gottwaldem, nazýval azylem opravdového lidského soudružství. Že to byla lidská emigrace, která měla nejopravdovější nejenom materiální, ale zároveň i duševní povahu. Já jsem se lišil od Šperlinga i Gottwalda nejpodstatněji tím, že se mi v těch chvílích, které jsem prožíval s rousínovským Šperlingem, podařilo do jejich komunistické emigrace nejhlouběji proniknout zvnějšku. Zatímco Šperling s Gottwaldem žili kdysi v Rousínově ve společenském vyhnanství, které mělo významově užší komunistickou politickou povahu, moje vyhnanství, v němž se starý Šperling rozpomínal na svoje mladá léta, už mělo úplně jinou, významově mnohem širší, nekomunistickou všelidskou kulturní povahu. V mém zážitku s rousínovským Šperlingem měly totiž svoje východisko i moje představy o slovansko-genetickém medvědovi, o nichž pojednám v dalším článku.
Z delšího rukopisu Řehečská slepice ve 22. století (2003). Tiskem vyšlo ve Výčepním listu 5, 2005, č. 10, 25. 12., příloha Litera, str. II-III.