„Jeden z ctitelů mých textů mi napsal, že jejich ojedinělost spočívá v tom, že když je čte, má dojem, že čte něco, co napsal desetiletý kluk obdařený stopadesátiletým rozumem,” zmínil se František Novák (1933) z Lomnice nad Popelkou v rámci svého rukopisného pojednání Ve službách pozemského Času (2002) a nijak neskrýval, že v onom postřehu cítí vrcholné uznání.
Jistě právem. Původ všech rozpaků i všeho úžasu, které vyvolává četba Novákových teoretických výkladů, opravdu tkví v nesrovnalosti: něco tu zároveň jakoby zaostává i předbíhá. To, co ve svém věku už dávno nebereme vážně, se prolíná s tím, co vážně ještě zdaleka nejsme schopni brát.
Jestli tu ale něco téměř nepřichází ke slovu, pak je to takzvaně zralý úsudek. Dospělý rozum. Ten je zcela přeskočen, ignorován jakoby z obou stran. Není divu, že to v něm vyvolává pocit uraženosti. Copak to není znechucující, že na sebe stopadesátiletý rozum bere podobu desetiletého kluka a tropí hloupé dětinské vylomeniny, které se neslučují s prostou soudností ani s dobrým vkusem, natož pak s vědou, za kterou by se rády vydávaly?
Jenže je tu něco, co se tu brání jednoduchému odmítnutí. Odstup stopadesátiletého rozumu, který má možná velmi dobré důvody pro to, aby se projevoval jako desetiletý kluk. Co když si rozum z našeho hlediska neuvěřitelně přezrálý tuhle nedozrálost vybral pro to, že je to jediný způsob, jak nás vůbec oslovit?
Co když je pocit uraženosti tou pravou cestou, jak aktivizovat naši pozornost?
Pokud by zralý rozum přijal Novákovy myšlenkové postupy, naprosto by se tím znemožnil.
A slovo „znemožnil” je potřeba vnímat doslova – ve smyslu zadrhnutí, vynechání chodu, selhání spojeného se ztrapněním a ponižujícím pocitem nedostatečnosti.
Výše citovaný rukopis Ve službách pozemského Času obsahuje i Novákovu vzpomínku, ze které lze vyčíst, proč by si rozum takové znemožnění zasluhoval:
„Ve svém dětském věku, v letech 1940-45, jsem prožíval velkou nenávist k lidským společenským konvencím, ve kterých jsem viděl hlavní příčinu druhé světové války. Svoji averzi k lidským zvyklostem jsem si vybíjel ve vymýšlení a organizování dětských her, v nichž jsem všem ostatním dětem přisuzoval role rozumných zvířátek, zatímco já hrál vždycky roli pitomého, nerozumně jednajícího člověka. Když jsem někdy vymyslel hru, v níž jsem k sobě potřeboval druhého lidského blbce, nikdy jsem ho nesehnal. Žádné dítě mi nechtělo dělat partnera (lidského partnera), i když mě všechny děti respektovaly a považovaly za oblíbeného autora, režiséra i nejoblíbenějšího herce těchto neobvyklých dětských her založených na zesměšňování lidského života.”
Dětská hra se tedy stala způsobem obžaloby. Pokud spojením veškeré světové zodpovědnosti pravidelně dochází k nejhorším nezodpovědnostem, pokud veškerá ukázněnost vede k naprostému rozvratu, pak už i malé dítě vidí, kudy cesta nevede. Rozum takzvaně soudného čtyřicátníka nebo padesátníka nejenže neobstojí před rozumem stopadesátiletým, ale ani před rozumem desetiletým.
Natož před rozumem, který nazírá věci z obou hledisek.
Před rozumem v „superstřízlivém stavu”, jak to nazvali psychicky nemocní pacienti v léčebně, kam byl František Novák na konci 90. let na krátký čas umístěn. Podle všeho bezpečně rozpoznali, že Novákovo myšlení není z jejich světa, ale není ani ze světa jejich lékařů.
Z jakého světa ale potom je?
„Tyhle poznatky (…) mohu nyní získávat jedině díky tomu, že jsem navázal uvědomělý styk s biologickými autoritami, z nichž PLEVEL má skutečně největší význam pro poznávání VELkých i MALých prostorových vjemů, SILVESSTR pro poznávání VYSokých i NÍZkých prostorových vjemů, ČAS pro poznání MOCných i NEMOCných časoprostorových vjemů.”
(z dopisu odeslaného na konci ledna 2011)
„Já vystupuji v roli pouhého překladatele z významově nejširší biologické češtiny do významově užší lidské češtiny. Autory informací jsou uvedené tři biologické autority, které mě naučily trochu ovládat LEDRP – čichověchuťový rozum, jenž pracuje s informacemi zvanými DRBy. LEDRP se vyznačuje tím, že vidí do nejodlehlejších zákoutí lidského metabolismu, v nichž je největší čichověchuťová TMA, tj. tma jako v PRDELi. LEDRP vidí do té čichověchuťové TMY, do níž lidský zrakový rozum vidět nemůže.”
(z dopisu psaného v prosinci 2010)
„Problém vzniká s tím autorstvím, ale to Vám asi nebude dělat velké potíže, když mě budete muset uvádět většinou pouze jenom jako pouhého překladatele textů, jejichž autory budou biologické autority. Tohle zcizování autorských práv biologickým autoritám je srozumitelně vyjádřené právě v tom křesťanském stromu poznání, jehož plody zvané zakázané ovoce si přisvojovaly lidské křesťanské autority. (…) Tohle zcizování autorských práv pak vede k tomu, že jak mi to řekli Silvesstr i Plevel, biologické autority se na lidského proroka nejenom pěkně vyserou, ale udělají mu navíc ještě pořádnou ostudu, když jiný člověk, v jehož metabolismu si vytvoří nadstavbové bydliště, jejich podvody a zneužívání biologických informací k manipulaci s jinými lidmi odhalí.”
(z dopisu odeslaného na začátku ledna 2011)
Není třeba mít obavu, že by František Novák chtěl svoje myšlenky odvozovat ze světa, jemuž jsme si zvykli říkat „onen svět”. Rozhodně žádná „pochybená víra” nebo „žalostný žert”, jak se vyjádřil André Breton, kterému se tolik příčila jakákoliv představa vnějšího diktujícího principu, „jinak řečeno, když už nás potřeba jasnosti nutí použít této odporné terminologie, existence „duchů”.” Stojí za zmínku, že svůj text Automatické poselství, ve kterém z tohoto důvodu odmítl většinu spiritistické literatury (viz Analogon č. 8, 1992), napsal Breton v roce Novákova narození: 1933.
Možná by se podivil, jak se dá „žalostný žert” otočit v žert skutečně nepředvídaný: František Novák přišel na způsob, jak se odvolat na vnější diktující princip, a přitom si nezadat s žádnými na duchy. Na pokyn svých přímluvců píše texty plné mystických motivů, které se vymykají všem obvyklým náboženským vysvětlením. Nenaslouchá přece spirituálním, ale biologickým autoritám. A na těch není nic zásvětního – se zásvětím mají naopak už odedávna nevyřízené účty:
„Já jsem ateista, který nevěří v křesťanského Boha, avšak žiji v křesťanském prostředí. Jelikož jsem celý svůj dosavadní život od roku 1933 prožil v křesťanském prostředí, do neuvědomělého biologického základu mé lidské bytosti proniklo nevědomky mnohé z toho, co slouží v křesťanském prostředí lidské představě zvané křesťanský Bůh. Poněvadž jsem si uvědomoval, že pozemský Čas se s křesťanským Bohem nesnáší, poznal jsem, že pokud si náležitě nevyčistím svoje čichovochuťové duševno od toho nadstavbového křesťanského zrakového znečištění, nemohu pokračovat v prohlubování svých poznatků o naší české pohanské kultuře založené na čichovochuťové duševní podstatě. Když se moje bádání dostalo do krize a já nemohl prohlubovat dále svoje poznatky, potřeboval jsem někoho, kdo by mi nahradil toho šamana, jenž by na mě uvalil svoji kletbu a vyloučil mě za hranice křesťanské kultury. Toho šamana jsem objevil ve stromě, jenž se nachází vyobrazený ve znaku města SEMILY a nazývá se SILVESSTR, což jest SILný VESelý STRom. Ten mi poradil, co mám udělat, abych si vysmejčil svoji pohanskou duši zaneřáděnou křesťanskými předsudky a pověrami.”
(O biologické podstatě pozemského Času, 2002)
Tady se volá po gruntování.
Po zásadním úklidu.
Dospělé myšlení, jedno jestli ve jménu víry nebo rozumu, totiž zanáší organismus.
Vyšlo v Analogonu č. 63, 2011 (Dětství).