Inkognito
„Školník ať se těší!“
z rozhovoru s tajemníkem Stínem, časopis Araukarit, květen 1991)
Hovory se studenty rozhodně neměl v popisu práce. Dost často mu bylo dáváno najevo, že by si měl raději hledět svého, vždyť kolem školní budovy se nějakých těch oprav nebo úklidů najde vždycky víc než dost. Ale tento školník, kterému se neřeklo jinak než Dráža, byl školníkem víceméně z nedopatření. Mnohem spíš působil jako nějaký spiklenec, kterého sem nasadili, aby šířil podvratné myšlenky, nebo jako šotek, který je jen pro zlost, ale zbavit se ho nejde. A čím víc se snažil tvářit „jako že nic“, tím méně se mu to dalo věřit. Myslím, že slabším povahám z učitelského sboru tenkrát dokázal zakládat na velmi slušnou paranoiu.
V každém případě stálo za to ho vyhledávat. Hodně naznačoval, málo prozrazoval. Kterákoli informace od něj vyznívala jako něco pokoutního, co by se vlastně nemělo nikde říkat. A tím Dráža přirozeně probouzel zájem o dobrou rockovou muziku a o knížky, o spiritismus a paranormální jevy, o náboženství dogmatické i všech dogmat zbavené. Nepopírám, že vedle toho všeho jsme nemálo času utratili i pustým klábosením o studentkách střední pedagogické školy a o různém politikaření ve sborovnách, ale hlavní témata našich hovorů opravdu mířila k věcem mezi nebem a zemí, což v té době – těsně okolo roku 1989 – byla ideologicky nežádoucí zóna. „Vědecký světový názor“ neznal bratra.
Anarchistické vyučování gymnaziálního školníka se ovšem řídilo jinými osnovami. Snad už nikdy potom jsem neměl tak živý pocit, že psaní poezie úzce souvisí s jasnozřivostí a že existuje jedno společné tajemné jádro, které spojuje inspiraci uměleckou i vědeckou, náboženskou meditaci i soustředění šachových mistrů. To poslední nezmiňuji náhodou, vždyť i dnes se na internetu většina odkazů na Drážovo jméno váže k jeho účasti na šachových turnajích. Své přesvědčení, že to není jen hra, ale zvláštní filozofická disciplína, dokázal obhajovat s mimořádným zápalem.
Všeobecné vzdělání mi ale Dráža doplňoval i v jiných směrech. Právě od něj jsem se dozvěděl, že nad demokracií v naší socialistické vlasti bdí pánové z StB a že obvykle přijíždějí ve dvou. A také to, že se nevyplatí jim cokoliv podepisovat. Jednou jsem je tajně fotil z okna učebny ve třetím patře. Něco vytušili a ohlédli se, ale stačil jsem včas zmizet.
Nevím, jestli školníci, které gymnázium přijalo po Drážovi, byli lidmi na svém místě. Já sám se už těžko zbavím představy, že školník je na škole hlavně od toho, aby tam byl úplně od něčeho jiného, než kvůli čemu ho oficiálně zaměstnali. Možná až jistým druhem přepychu. Proč ne? Dráža se v 90. letech ještě stačil vepsat do povědomí jako zpěvák a maskot novopacké undergroundové kapely Dráža band, po níž zůstalo překvapivě kvalitní CD. Odchod z Nové Paky pak už jen dokončil jeho proměnu v bájný úkaz, o kterém budou časem podávána svědectví čím dál nepravděpodobnější.
Psáno na jaře 2010 pro almanach ke 100. výročí založení gymnázia v Nové Pace.