V zapomínání je nějaký skrytý záměr. Jinak si nedovedu vysvětlit, že trvalo celého půl roku, než mi paměť dovolila, abych si uvědomil, že slovo „vzhůru“ jsem už v názvu básně jednou použil. Dávno před Ucukne vzhůru jsem přece našel jméno pro Kabinou vzhůru, a vědět to v těch rozhodujících dnech, určitě by se mi takové opakování příčilo. Dokonce jsem si nechal rukopis s několika dalšími názvy, o kterých jsem uvažoval: Nebo nikdy. Uprostřed. Mezitím. Roky. Roje. Kratší.
Ale nakonec mi připadlo nejlepší, aby název jenom zdůraznil okamžik změny. Onen neuvěřitelný pohyb, kdy se všechno to těkání a mihotání, jak ho můžeme pozorovat u rojících se mušek, najednou prudce utrhne a vyplašeně poskočí do výše, aniž přestane být těkáním a mihotáním.
Nejradši bych celou tu báseň napsal znova, aby to bylo jasnější a zřetelnější. Zdá se mi, že si slova nakonec tak trochu proti mé vůli prosadila, aby se to hlavní zašifrovalo spíš jen do náznaků, a chtěl bych to nějak vrátit přímému pohledu. Zaostřit do vzduchu na desítky rozpohybovaných světelných bodů, ale skrze ně zaostřit na to, co si průhledně pluje kdesi mezi nimi, obkružované a nadnášené, zároveň protínané i nezasažitelné. Text, který by to dokonale postihl, by byl asi něčím mezi kinetickou plastikou a fenomenologickým rozborem.
Ale báseň si ten obraz vyložila po svém, doslova se kolem něj sevřela a znovu se mi vepsala do tématu, se kterým léta nedokážu pohnout:
„Když píšu, dostávám se pořád k takové té divné hranici ne-živý, ne-mrtvý, teď-nikdy, zkoumám to pořád a je mi z toho samotnému divně, jako bych to ani neměl dělat – jako bych něco věděl, ale přitom o tom nesměl nic vědět.“
To jsem si zapsal, když jsem se proškrtal ke konečnému znění. A vzpomněl jsem si zase na Halase, který to měl nějak podobně. Místo abych si vzpomněl, že opakuji sám sebe a nechávám projít název, který za půl roku třeba už nepůjde škrtnout.
Komentář k básni Ucukne vzhůru pro antologii Nejlepší české básně 2015.
2 reakce na „Zaostřit do vzduchu“
[…] Ucukne vzhůru „Když píšu, dostávám se pořád k takové té divné hranici ne-živý, ne-mrtvý, teď-nikdy, zkoumám to pořád a je mi z toho samotnému divně, jako bych to ani neměl dělat – jako bych něco věděl, ale přitom o tom nesměl nic vědět.“ To jsem si zapsal, když jsem se proškrtal ke konečnému znění Ucukne vzhůru. A vzpomněl jsem si zase na Halase, který to měl nějak podobně. číst celý text […]
[…] dokonce i na to, že sám po sobě znovu opisuji slovo „vzhůru“ v názvu (viz Zaostřit do vzduchu). V každém případě, já můžu své „cuknutí“ datovat nejdále do podzimu 2013, […]