Sbírky par a mlh

Pár exotů produkuje jednou za pár let sbírku par a mlh

Setkání se studenty FF UK v rámci cyklu Básníci 90. let
24. dubna 2007
(vyšlo v knize Pod cizím nebem bloudili jsme spolu, ed. Petr Šrámek, Praha 2009)
Foto ze setkání: Michael Čtveráček

 

Uvítací text napsaný studenty:

Zvracení v celek
Lev české obory – tažení za jazyk – uchvácen zachvacující
kdo je – kdo není – krky slov lasující – lasující přehni – Rýžuj!

Nahlížet cedníkem – co díra průvod vod – zazvonit o kosti – dovnitř ven.

Někde kde ne – na mostě do tří stran – těžko kruh nevidět – setřást se splynout
moci vytéci.

Obraznost – jazyk – přes jazyk do krku – chtít tísnit slova – být slinty lisován
ponožky do úst – duch zpětně tamější – chaosem osnován.

Zvláštně se drmolí od pasu z kopce
pěchovat levou – míza pravou.

Méně je přes míru – roh praroh – kolena v předklonu

jen nic – Typlt – sousoší sebe

– že extrém – Ne zas až…

 

Typlt sousoší sebe? Typlt extrém?

No děkuju za přivítání! Myšlení extrému už mi ale moc vlastní není. Aspoň myslím.

Kdy se datuje jeho konec?

Někdy do druhé půlky devadesátých let, ale přesné datum to nemá.

Když jste teď v Hostu připustil, že se možná znova ukryjete někam do ústraní, znělo to jako poplašná zpráva. Nebo přímo jako výhružka?

„Ústraní? Neříkejte dvakrát“ – to jsem chtěl spíš lehce pošťouchnout redaktora Martina Stöhra, který mě tím slovem začal tak trochu zaklínat. Ale rozhodně nebyl první, stejně rádi ho užívali mnozí před ním. To mi připomíná, jak jsme před lety tady v těchto učebnách na semináři Jiřího Brabce přetřásali Karáska ze Lvovic a Brabec tehdy poznamenal: „V téhle zemi, která má jediné literární centrum, vždycky jako autor moc dobře cítíte, kdy v tom centru jste a kdy už nejste.“ Ústraní se takhle člověku spíš přišije. Akcie klesnou a jste bankrotář. Já jsem ani v té druhé polovině devadesátých let nebyl v žádném vědomém ústraní. Míval jsem poměrně pravidelné příspěvky třeba zrovna v Hostu – jenže ten tehdy nepatřil k celostátně sledovaným literárním časopisům. Tím pádem moje eseje a texty zůstaly stranou pozornosti, ztratily se v onom „ústraní“, aniž v tom byl nějaký záměr. A zvažovat, jestli jsem do Podkrkonoší nebo do Liberce odešel kvůli „ústraní“, to už mi přijde úplně komické.

Ale když jste v roce 1994 ohlásil, že končíte s poezií a přestáváte se zdržovat s kritikou, naznačil jste, že se radši budete věnovat studiu věcí, které jsou skryté a nevystavují se na odiv. Jaké to byly věci a začal jste je studovat?

V tu dobu mě pohlcoval hermetismus, okultní tradice, astrologie a tarot. Postupem času mě pak začaly zajímat texty východní tradice, o kterých jsem předtím – ještě jako student této filozofické fakulty – s nezvratným přesvědčením hlásal, že je nesmysl pokoušet se jim rozumět, protože jsme odkázáni na překlady a každý překlad, z východních jazyků zvlášť, je přece zkreslením. A vida, jak mi dnes už nevadí porovnávat mezi sebou tři nebo čtyři překlady Tao-te ťingu… Jinak ale výrok, že končím s poezií, byl samozřejmě neuvážený, protože s něčím takovým se dá skončit jen po dlouhodobé tvrdé léčbě. To není jenom tak.

Vnímáte poezii jako nemoc?

Samozřejmě je to nemoc, co jiného? Jazyk vás pořád nutí k tomu, abyste v něm něco stopovali. Jste dobrovolně v zajetí, přestože tušíte, že vás v něm drží nějaký blud, ze kterého se nedá doopravdy vymotat. Jak napsal literární kritik Bohumil Doležal: „Řeč si slouží básníkem.“

Ještě máte bohemistické sny?

Od doby, co jsem tady ukončil studia, tak ne. Ale já měl tenkrát i další, než jenom ten, na který narážíte – jak studenti museli při zkoušce povinně skákat z oken. Třeba se mi jednou zdálo o tom, že bloumám po chodbách a zničehonic jsem přítomen podivnému divadelnímu představení: aniž se kdokoli obtěžoval poslat mi pozvánku, vstoupil jsem do velmi dobrodružné studentské inscenace své hry Dříve než vzápětí! Představení skončilo velkolepě, trochu ajvazovským smykem se přestěhovalo z chodby fakulty někam do opuštěné tovární haly. A musím dodat, že ta hra se vlastně nikde jinde než v tomhle mém snu nehrála. Byla to jediná premiéra. Takže pozor na to: na chodbách filozofické fakulty se dějou divné věci.

Jste autorem řady esejistických a interpretačních textů, ale zároveň se kdysi poměrně ostře vymezil vůči akademickému způsobu psaní. V čem jsou vaše texty odlišné?

Podle mě by psaní o literatuře nemělo přestat být literaturou. Stylizování se do vědy je v podstatě jenom takovou hrou, protože takzvaná literární věda – a humanitní vědy obecně – si o exaktnosti může nechat jenom zdát. I kdyby se stavěla na hlavu, tak jí prostě nedosáhne. Tím pádem je nekontrolovatelná, nikdo po vás literárněvědný soud nepřepočítá. Maximálně lze zkontrolovat historická fakta, jestli kniha vyšla tam nebo tam nebo jestli určité slovo poprvé použil ten a ten… Akademické texty se proto bohužel uchylují k podivným hrám neprůstřelné terminologie, citací a poznámkových číslíček. Toto rádoby objektivní podání považuju za umělou záležitost produkovanou umělým prostředím. Nic proti zasvěceneckým textům, které skutečně ověřují nové možnosti uvažování o literárním díle a musejí proto používat i nové pojmy a modely, ale většina akademické produkce tohle jenom předstírá. Je předem mrtvá. Literatury se totiž nakonec dotkne zase jenom literatura.

Kdo v tuzemsku vaše nároky naplňuje?

Přemýšlím o někom, kdo píše o literatuře se snahou, aby jeho psaní mělo konkrétní účinek. Aby vedlo k nějaké změně, aktivně zasáhlo do děje. Jako první mě tedy napadají kritiky a eseje Jana Štolby. Štolba je nejenom básník, ale i hudebník, a projevuje proto neobvyklou vnímavost k různým rovinám slova. Ale zase ne všem. Recenzované knihy poměřuje svou vlastní zkušeností, nesnaží se hrát si na to, že má dokonalou metodologii, díky které by si se vším předem věděl rady. Přitom nezastírám, že jeho psaní má mnoho rizik a že jsou i věci, ve kterých s ním nemůžu souhlasit.

Třeba ve čtení Typlta?

Co se dá dělat, mám u něj smůlu.

Zdaleka nejste první, kdo tu vyvolává Jana Štolbu jménem, skoro se zdá, že bychom rozpravy mohly přejmenovat na štolbovské. Shodou okolností zítra převezme Cenu F. X. Šaldy za knižní soubor svých kritik Nedopadající džbán.

Tu knihu mám, ale jednotlivé texty jsem sledoval průběžně, jak vycházely v časopisech. Štolbovy námitky proti svému Ztracenému peklu jsem do jisté míry už tehdy pociťoval jako oprávněné, člověk jenom musí překousnout formulace jako „typltovský výlev“. Štolba je pro mě typem kritika, který jde do čtení skutečně vášnivě, s knížkou se snaží poprat a najít v ní, co považuje za živé, a naopak osekat oschlé větve. Kdyby tady bylo pět takových lidí, už si můžete vybrat, kdo by vám seděl víc, ale ono jich tady pět není. Třeba Martin Pokorný píše skvěle o Joyceovi nebo o klasické tradici, ale současnou českou literaturou se nezabývá. Proč by s ní ztrácel čas? Výborné kritiky psával Petr Hruška, ale nakonec se vyprofiloval jako básník, a také je pracovně vtažen do projektu dějin české literatury, takže na nic dalšího mu nezbývá prostor. Potom je těžké na Štolbu na každém kroku nenarážet. Kde brát a nekrást?

A naopak kdo vám v současné době zcela nevyhovuje?

Není to příliš návodná otázka? Radim Kopáč, samozřejmě. Bude-li dál pokračovat tempem z posledních let, doroste bezpochyby v jednoho z největších škůdců literatury. A tím myslím opravdu formát takového Ladislava Štolla. Jen s ním už bude moci být hrdě poměřován.

Dá se to nějak verbalizovat?

Dá, stačí jen poukázat na to, jak zneužívá slov. Jak si vystačí s nálepkami – skoro v každém textu je něco označeno za „teigovské“, „nezvalovské“ nebo „heislerovské“. Přičemž je zajímavé, že se zásadně jedná o nálepky převzaté z avantgardní tradice. S nálepkou typu „zahradníčkovský“ nebo „reynkovský“ se u něj nesetkáte. Kopáč zůstává u zkratovitých formulací, protože mu to vyhovuje při různém třídění a škatulkování, určování směrů a přepisování dějin. Nepotřebuje textu doopravdy rozumět. Skutečným cílem celého jeho angažmá jsou totiž jenom manipulace a získávání výhodných pozic, ať to stojí, co to stojí. Je s podivem, že ještě nikdo všechny ty Kopáčovy doslovy a recenze nedal studentům k systematické analýze na nějakém semináři, vždyť jde o ukázkový materiál projevu defektního myšlení v defektních textech!

Jak si představujete ideální literární časopis – tedy krom toho, že byste do něj nepustil Radima Kopáče? Redigoval jste někdy nějaký?

Byl jsem členem redakčního okruhu v Iniciálách, jinak jsem nikdy časopis neredigoval. Iniciály měly ve své době privilegované postavení, protože to byl první povolený časopis pro mladou literaturu. Záhy se začalo říkat „pro nezavedenou“, ale pro komunisty, kteří časopis ještě schvalovali, to byla literatura mladá. Do Iniciál se soustředila i energie autorů, kteří do té doby neměli moc kde publikovat. Undergroundové časopisy jako Vokno nebo Revolver Revue byly skvělé, ale pořád se držely okruhu autorů, který se na ně vázal už před revolucí. Kdežto Iniciály byly otevřeným prostorem pro všechny a jako prostor pro všechny byly také sledovány. Když se v nich něco objevilo, tak o tom víceméně všichni věděli. Problém současných literárních periodik je, že tuto funkci „hlavního dějiště“ neplní žádný z nich. Pozor, nevolám po tom, jenom to pojmenovávám! Připusťme, že se tomu blíží nebo chce blížit Host… Ve skutečnosti však vychází tolik časopisů, že to člověk nestíhá učíst. Ani autoři už dávno nejsou schopni sledovat se navzájem. Časopisy jedou jenom na sebe, bez nějaké větší interakce. A tak i přes obrovské úsilí a nadšení, které – předpokládejme – ve všech redakcích vládne, se nakonec jenom prohlubuje informační šum. Příliš mnoho zdrojů informací, které nepřetržitě ztrácejí informační hodnotu.

Ideální časopis by tedy mohl vzniknout jenom fúzí anebo zánikem ostatních? Jaké postavení a jakou pozici může mít v takovém prostředí autor?

Buď se stane součástí nějakého ohniska, a de facto zůstane uvězněn v okruhu jednoho časopisu, třeba Pandory, Welesu, nebo serveru, jako je Totem… Anebo půjde napříč a bude působit ve třech pěti časopisech zároveň, ale samozřejmě ani tak nedokáže zvrátit zmar: stejně nebude mít zaručeno, že nevystřílí všechny svoje texty naslepo někam do prázdna.

Vaše cesta jde napříč? Paradoxně nepřispíváte k rozkolu tím spíš? Migrujícího autora si, čtenáři, hledej kdekoli.

Cítím to tak, že si pro každý text vybírám nějaké prostředí. Tím myslím grafickou úpravu, obrazový doprovod, témata okolních příspěvků, určitý typ čtenáře. Každý časopis, se kterým navážu spolupráci, je pro mě přitažlivý něčím jiným, a proto se opravdu nenutím do žádné věrnosti. Stejně to nakonec, ať už je to Analogon, Souvislosti, Tvar nebo třeba Výčepní list z Přibylavi, končí na skle jedné kopírky. Moje dlouhodobá osobní zkušenost je totiž taková, že kdykoli mi něco vyšlo, vzápětí už jsem to pro někoho kopíroval. Kdykoli jsem chtěl, aby si to přečetl konkrétní člověk, tak jsem mu to zkrátka musel poslat. Nemělo smysl říkat: najdi si to v tom a tom časopise. Na to už nikdo nemá náladu. Pravda, dneska už nemusím stát u kopírky, jenom po e-mailu přepošlu internetový odkaz, kam jsem věc umístil – ale to už je jen technologická obměna toho kopírování.

A nedopadne to tak, že časopis se stane jakousi schránkou se vzkazy pro čtenáře příštích generací? Teď zapečetěn, v budoucnu do něj třeba někdo nahlédne?

To přece nemůže fungovat! Časopisy mají působit tady a teď, nevznikají pro budoucího badatele nebo studenta. Ten bude mít svých starostí nad hlavu a rychle ho zmůže únava. Když si v knihovně listujete štosem starých Sešitů pro mladou literaturu, Listů nebo Kvartů, které jsou přece plné zapomenutých pokladů, víte sami, kolik času jim stihnete věnovat. Čte se to po úhlopříčkách, kolikrát jen jméno a nadpis, nebo už jen obsah ročníku. Kdo věří v péči budoucích historiků, ten si opravdu vybral.

V jednom rozhovoru jste kdysi uvedl, že v nevšímavosti a roztříštěnosti literárního prostředí by mohla být i netušená šance. V čem spatřujete záchranu?

To jsem tehdy asi musel být nějak optimistický, protože teď mě nenapadá jediná možnost. Ale možná to bylo skutečně jen takové mé apokalyptické blouznění à la Bondy. Všechno se sice viditelně hroutí, ale pořád zůstává šance, že mozky se propojí, vytvoří předem nepředvídatelnou superstrukturu a ekologická krize nedostoupí až ke katastrofě… Taková nějaká představa se mi za tím tenkrát mohla rýsovat – ale teď nevím.

Tedy šance stále netušená?

Ano, šance je netušená. Situace, kdy Halas otiskl báseň a všichni jeho generační kolegové ji okamžitě znali a básník starší generace vzápětí napsal báseň otevřeně polemickou, je prostě v nenávratnu. Literatura se dnes neodehrává jako rozhovor. Autoři a redaktoři se „domluví“ jen v rámci svého okruhu, někteří se zakonzervují tam a někteří jinde a je vymalováno. Konzervy leží na svých místech. Když jsem ale loni tuto obavu vyslovil v novoroční anketě Literárních novin „Co bych přál české literatuře“, dostal jsem řadu nesouhlasných reakcí. Příznačně po e-mailu, nikoli veřejně…

Řekl byste o literatuře po roce 1989 „zlatá devadesátá“?

Slyším to teď poprvé a přiznávám překvapení. Člověku se to samozřejmě chce nejdřív odmítnout jako nesmysl. Ale když mi dáte chvíli čas, začne to asi hlodat. Já bych mluvil spíš o první polovině 90. let. To byla zvláštní doba, protože ji většina lidí vnímala jen jako přípravu na nějaké příští „zlaté časy“, které teprve přijdou, až si odbudeme ten přechod. Bylo to přesměrování, očekávání něčeho, co je teprve v zárodku. Místo toho jsme ale padali do rovnou marastu. Měl jsem tenkrát oči jen pro iluze a nad realitou jsem povzneseně mával rukou, takže jsem tak trochu přehlíd, jak se kolem rozdávají karty. Ne, nebudu ta léta zpětně pozlacovat. Ale ten nádech, který v nich byl, bych ještě někdy rád zažil.

Jaká významná literární setkání jste v poslední době zažil?

Každá dobrá kniha je setkání. Nové věci se snažím sledovat, čerstvý zážitek mám teď z debutu Jakuby Katalpy Je hlína k snědku?. Skvělý dar postřehu, přesně zacílené věty. Ale nějaké významné setkání? Současnou poezii si musím dost dávkovat, protože po hodině čtení nevím, co s ní: Hezky to zní, ale nikam to nevede… Dlouhodobě se mi z toho vymykají texty Boženy Správcové. Nabíjejí mě energií, nebo přinejmenším zbavují té literární omrzelosti. Božena má odvahu řešit v poezii věci, které do ní jakoby nepatří, a používat slova, která v ní nejsou doma. Její odvahu bych přirovnal snad jen k odvaze surrealistů – ač k nim nikdy sympatie neměla, a když jsem jí to řekl, nepřijala to. Znáte to, některé situace a věci mají a priori básnický přídech: Otočila ses ke mně, dotkla ses mě, řeklas. Rozsvícené světlo v pokoji. A keř, kterým pohnul vítr, tajemství. Kdykoli a kdekoli když jdou dva po poli. Jistěže, všechny tyto věci nás nějak podvědomě oslovují, ale byly tolikrát přemlety, že už je to záležitost spíše kombinatorická. Jako instantní polívka: rozpustíte, zamícháte a je z toho báseň. Ale jsou přece i situace a věci ne tak předpokládatelně poetické: ve sbírce Večeře se součástí básnické hry stává v různých významech slovo kofila.

Nám tu přečetla báseň na téma transformátor.

Trasformátor, ano, to je přece jedno z jmen přímo stvořených pro „hlavní roli“! Kdo je za tím vším? Transformátor… Ale není to jen volba slov, co mě u Správcové upoutává, ale i celková stylizace nebo dikce. Odvaha vykašlat se na poetické hezkno a dostat tam surovost. Přitom její způsob je pokaždé jiný: Výmluva je napsána zdánlivě zcela přímočaře, ve vzrušeném tónu, Večeře je velmi racionální a v dobrém slova smyslu kombinatorická, Požární kniha je zase záludná maškaráda na způsob alchymistických báchorek.

Vaše hledání čtenáře se ubírá mnoha paralelními cestami, ať už jsou to autorské knihy vzniklé ze spolupráce s grafikem Janem Měřičkou či fotografem Viktorem Kopaszem, nebo například autorská čtení, kterým říkáte zmutovaná. A dokonce jste si vyzkoušel i slam poetry. V poslední době však patří k těmto vašim ne zcela „tradičním“ spisovatelským způsobům radiofonická realizace. V čem spatřujete její možnosti a jak se vám spolupracuje se skladatelem a zvukovým režisérem Michalem Ratajem?

Radiofonické kompozice souvisejí s literaturou, ale zároveň už to nejsou pouze slovesná díla. Souvisejí s divadlem, ale mají svůj vlastní druh prostoru. Souvisejí s hudbou, ale hudební skladbu v mnoha ohledech přesahují. V radiofonickém útvaru se rozehrávají všechny tyto složky dohromady. V Německu tomu říkají Hörspiel, „poslechová hra“: někdy je literární text i dost brutálně zpracován hudebníkem, dochází k různému samplování, rozsekávání, přeskupování, v podstatě k vytváření nového útvaru. Vzorovým příkladem budiž, jak hudební skladatel Heiner Goebbels „zpracovává“ texty dramatika Heinera Müllera… A Michal Rataj je jedním z mála lidí, kteří se snaží tradici Hörspielu zavést u nás. Byl jsem nadšený, když si vybral si můj text že ne zas až. Spojil se s divadelním režisérem Lukášem Jiřičkou a nahrané herecké party pak několik měsíců mixoval se svými zvuky, aniž jsem do toho zasahoval. Výsledek přijímám jako jejich interpretaci svého textu, opravdu velmi zajímavou. Dodávám, že když si občas zkouším svoje texty sestříhávat sám, jdu zase trochu jinou cestou.

A co přijde teď? Máte vizi něčeho nového, třeba vizuálního?

Ale pozor, mým záměrem není vymýšlet si nová a nová média, kde bych se ještě mohl realizovat! Já bych byl v podstatě velmi rád, kdybych došel k tomu, že by mému textu stačila klasická kniha. Nehledám způsob, jak slovo opustit. Snad se snažím o rozšíření hranic jeho vnímání. Ovšem přiznávám, že ve chvílích malomyslnosti mi útvar básnické sbírky přijde úplně absurdní. Nějakých padesát básní sebraných dohromady a je tu „nejnovější žeň“. Básník se posouvá od sbírky ke sbírce jako šnek od salátu k salátu a každého opravdu strašně zajímá, čím se jeho nová sbírka liší od sbírky předchozí… Není to jen dekor do knihovny? Mně prošly rukama stovky básnických knížek. Jenže už třeba po několika měsících v nich s překvapením čtu neznámé básně, jako bych je viděl poprvé! Pokud vím, Josef Hiršal měl geniální paměť na verše, prý jich znal z hlavy tisíce, ale to já nemám. Pro mě je báseň taková mlha, která se přese mě převalí a zanechá matný dojem, že jsem něčím prošel. Takže nás pár exotů produkuje jednou za pár let sbírku par a mlh. Ty se rychle rozplynou a v hlavě nezůstane nic. Proti tomu třeba text zpívaný, text nějaké písně, vám tady zarecituju celý. Jakmile je slovo spojeno s hudbou, vryje se mi do hlavy tak, že se ho leckdy nemůžu zbavit, ani když chci. Ale báseň, byť je sebekrásnější, neudržím ani jako stopu. Proto mě zajímá spolupráce s grafiky. Proto občas třeba stříhám radiofonické kompozice. Jsou to pokusy, aby se slovo zarylo víc pod kůži. Čili mým záměrem není nějaké vymýšlení pro vymýšlení, že bych si třeba pozval symfonický orchestr, připravil laserovou show a s výsledným Gesamtkunstwerkem skončil ve sportovní hale.

Ne?!

Naopak bych byl vlastně hrozně rád, kdyby stačil ten text. Kdyby se mi podařilo napsat něco takového jako I obešel já polí pět Ladislava Klímy. Přestože se jedná o větu z prózy, má takovou sílu, že se to do vás i tak zaryje. Nikdy nezapomenete, co ta slova znamenají. Jak jdou po sobě. Jak se před nimi neuteče.

Petr Hruška popsal kdysi „Typltův typ“, jedním z jeho rysů byla ochota k následnictví. Není tato ochota motivací pro vaše četné spolupráce s výtvarníky, fotografy, hudebníky, rozhlasáky?

Jako že se vždycky na někoho navěsím? Je pravda, že když Petr v mým věcech vycítil potřebu nějaké autority, musel jsem se nad tím zamyslet. Mě samotného by to asi nenapadlo. Já jsem totiž nikdy neměl nikoho, koho bych nazval přímým učitelem. Autoři, kteří mě oslovili, byli vždy daleko: buď mrtví, nebo třeba v Paříži jako Věra Linhartová. Jednu dobu byl pro mě dost určující Michal Ajvaz, ale ani tehdy jsem neměl odvahu vejít s ním do bližšího kontaktu. Takže to by možná mohl být jeden z důvodů, proč si v textech vytvářet nějakou fiktivní osobu, kterou se nechávám vést. Vlastně i že ne zas až je rozhovor dvou osob, které si vztah následnictví a předávání zkušeností mezi sebou řeší. Jeden je učedníkem druhého, ale samozřejmě se ho zároveň snaží překonat. Konflikt jejich vztahu zůstává otevřen… Před několika lety se mi stalo, že jsem byl bezradný ohledně jednoho rukopisu. Trápil mě, děsil. Nedokázal jsem ho ani dokončit, ani zničit, ani nic mezi tím. Mít tak tehdy někoho, ke komu bych si mohl přijít pro posilu! Jenže takový člověk prostě nebyl. Podobně říkával malíř Vladimír Kokolia, že by měl rád nějakého mistra, za kterým by mohl přijít s důvěrou, že ten člověk je dál a že mu může poradit. Co se dá dělat, zůstáváme sami.