Odpovědi na otázky redakce Revolver Revuek osobnosti a dílu F. X. Šaldy (1867–1937).
Jaký je Váš vztah k F. X. Šaldovi a vyvozujete z něj něco ve svém vlastním působení?
Tiše s ním trpím, jak si všichni zvykli si ho přivlastňovat. Každý tak nějak samozřejmě počítá s tím, že Šalda by teď byl určitě na jeho straně. V povinném postesknutí „jak nám tady chybí kritik formátu FXŠ“ se obvykle tají nadpozemská naděje „jen ten by přece uměl doopravdy rozpoznat moji hodnotu“. Ale já myslím, že je to právě naopak. Šaldu, pokud by to byl Šalda v plné síle, si je spíš třeba představit jako někoho, kdo právě dnes velmi nepříjemně vystupuje proti mně. Kdo mě rozmetává, cupuje, podceňuje, vysmívá se mi, možná se mi i sem tam za něco mstí – protože mstít se přece taky dokázal. Při jeho vyhraněnosti se dá předpokládat, že by mi možná vůbec neporozuměl, míjel se se mnou. Úplně slyším ty jeho věty, jak se proti mně ženou jako vichřice, která ze mě chce strhat všechno nastrojené, přežilé, zkostnatělé, úmorné, podvodné, nepravé a neživé. Mám si věřit, že by pak vůbec něco zbylo? Že by něco odolalo těm náporům? Šalda, vyučený Nietzschem, spoléhal na to, že pokud je v autorovi něco skutečně „od přírody“, bude to mít i dost síly na to, aby se to udrželo. Občas se uměl projevit i ochranitelsky, ale mnohem častěji odíral až na dřeň. A to muselo bolet. Jako dnešní Šaldovi čtenáři už jenom pohodlně spoléháme na svou výhodu, že z cizího krev neteče.
Máte oblíbený citát z jeho díla, případně jakou z jeho myšlenek byste dnes vyzdvihli?
Často se mi vrací na mysl, jak Šalda zaváhal, než se vymezil proti Josefu K. Šlejharovi: „proti temperamentu a jednolité duševní intonaci se mi tak nerado píše“. Asi i proto mu věnoval jen jedinou větší úvahu po vydání sbírky povídek Zátiší (1898). Šlejhar rozhodně nepatřil k těm prostředním, nedůsledným, neurčitým charakterům, proti kterým Šalda nejčastěji vystupoval. „Neběží mi zde o negaci jeho bytosti a talentu – naopak samozřejmě a mlčky je předpokládám jako skutečnou realitu,“ musel kritik uznat, že už tady dostal skoro vše, čeho se jinde jen marně dožadoval. Ve Šlejharových prózách se ovšem střetl s něčím, co už vnímal jako posedlost. To, co tu působilo tak přesvědčivě i prožitě, bylo veskrze pesimistické nazírání světa, které se svou tíživou severskou pochmurností zcela příčilo „světlu, rytmu, plastice, členěné a lehce a slunně do vzduchu rozkvetlé architektuře“. Není třeba dál rozvádět, proč právě tenhle nedostatek nedokázal románsky, až „středomořsky“ založený Šalda unést. Ale byl to z jeho strany plně přiznaný střet jednoho temperamentu s temperamentem od základu jiným. Nechybělo mu náležité uznání. Nechyběla mu velikost.
Celá anketa byla zveřejněna v listopadu 2017 ve zvláštním vydání RR novin, vybrané odpovědi také redakce zpřístupnila 16. 11. 2017 v Bubínku Revolver Revue.