Obavy

Vyvolává to až obavy. A zároveň obavy z těch obav, protože tam, kde začíná opatrnost, hrozí poezii, že ztratí svoje ostří. Jenže právě tím ostřím možná poezie hrozí životu… Má člověk vůbec na výběr?

Zatím naposledy jsem tomu byl vystaven letos na konci července, kdy jsem měl promluvit o básnickém cyklu Cvičení mučení od Jiřího Gruši. Po celou dobu příprav se mi vracelo několik jeho veršů o vosách, které jako by naplňovaly nějakou neblahou věštbu: „chtěl bych abys mi věřila / že jsem byl také živ / vosa se zvedla z koláče / a mně tak rychle puchne patro“. I když dokážu žít s vosami celkem v míru, přece jenom se během těch dnů slétávaly v takovém množství, že jsem se musel ptát, jestli mi to čtení Gruši doopravdy projde jenom tak. Tím spíš, že jsem měl promluvit o básníkovi, který napsal „umřu v pátek“ a v pátek pak po letech doopravdy zemřel. Jak to nakonec dopadlo, je asi celkem zřejmé. O Grušovi jsem mluvil, a i když to byl pátek, ten den jsem přežil. Ale žihadlo přišlo, žihadlo do jazyka, kvůli kterému se okamžitě muselo vyjet do nemocnice, zatímco já, protože mi to raději zatajili, jsem nic zlého netuše pokračoval ve své rozpravě…

Podle známé básně Františka Halase je poezie právě „tím s čím si zahrávám / až to tam jednou dolehne“. S přibývajícími lety cítím, že bych nechtěl napsat verše, ve kterých bych si předpovídal osud nebo způsob smrti, ale nic, co dokážu nazvat básní, se stejně neobejde bez určitých znepokojivých ozvěn v onom „tam“. Zůstává to „zahráváním“.

A na pozoru dnes už jsem i v mnohem méně tragických záležitostech. Přestal jsem básně dedikovat, protože věnování zatím skoro vždy předznamenávalo konec přátelství, nebo přinejmenším zásadní přelom v něm. Už nikdy nenapíšu žádné ženě, že mě jednou opustí. Žiju s tisíckrát potvrzenou zkušeností, že cokoliv je pojmenováváno, chystá se hned v příštím okamžiku změnit, aby slova vystihovala vždy jenom to, co už není.

Jedna věc je ale povzbuzující. Kupodivu právě ty obavy. Díky nim snad poezie ještě něco znamená.

 

 

2015

Psáno pro Analogon jako odpověď na anketní výzvu Petra Krále “Poezie a realita” (Analogon 77, III/2015).