…A tak jsem si nakonec vybral knihu velmi útlou: sbírku, která se jmenuje A co? a jejím autorem je František Halas, pro mě asi nejdůležitější český básník. Kniha nevyšla za jeho života, vydal ji až v roce 1957 Ludvík Kundera. Halas ji stihl pouze uspořádat jako poslední ucelené dílo před svou smrtí. A je to kniha opravdu útlá, obsahuje pouhých čtrnáct básní. Přesto si myslím, že je pro porozumění Halasovi naprosto zásadní. K jeho básním se vracím velmi často, ale nejčastěji právě k této sbírce. Přitom jsem se s ní setkal poměrně pozdě, alespoň ve srovnání s ostatními knihami, které tady uvádím. Jenom s jednou básní, díky k tomu, že byla zhudebněna skupinou C&K Vocal a nahrána na gramofonové desce, kterou jsem často poslouchal, jsem se také setkal v tom určujícím čtenářském věku, v době studií na gymnáziu. Byla to báseň A co básník, v podstatě Halasův epitaf.
Z ní tu nebudu citovat, je myslím dostatečně známá. Pro mě jsou ve sbírce další zaklínadla, na která stojí za to upozornit. Třeba ten vždy znovu a znovu fascinující verš „Jsem paměť vody / mráz“: je zajímavý nejenom díky souznění s určitými dnešními teoriemi, že voda má skutečně paměť a v její molekulární struktuře jsou patrně zapsány proměny, kterými prošla. Samo spojení „paměť vody“ se objevuje u řady českých básníků, dokonce mých vrstevníků, s některými jsem o tom i mluvil – a přitom si třeba ani nejsou vědomi, že ten verš je zapsán v Halasově knížce.
Sbírku A co? napsal František Halas ke konci poměrně složitého období svého života, kdy se snažil svou poezií sloužit tomu, co považoval za dobrou věc. Nejprve se snažil posloužit národnímu sebevědomí poničenému v době německé okupace, potom se zase snažil sloužit komunistické revoluci, což je kapitola, která je nám dnes méně srozumitelná, ale on jí každopádně obětoval velkou část své inspirace. Teprve ve sbírce A co? se vrátil k tomu, s čím kdysi do české literatury vstupoval, tedy v době, kdy zveřejnil sbírku Kohout plaší smrt. K poezii, která nechtěla ani ničemu sloužit, ani být příjemná, líbivá, nebo dokonce lidová či populární. V tom návratu asi sehrálo určitou roli i to, že ve čtyřicátých letech už vydali své sbírky nechci říkat Halasovi žáci, ale každopádně básníci, kterým Halas otevřel cestu a které ovlivnil: Jiří Kolář, Josef Kainar, básníci Skupiny 42. A Halas jako by si uvědomil, že za nimi nechce pokulhávat a nechce také, aby některé jeho básnické objevy byly přičítány spíš jim než jemu.
Pro představu krátký úryvek z básně Dolores:
„Slova / Souloživá Těkavá / Samolibá Stonavá / Paličatá Sirotčí / Zárodečná Kočičí / Nedomrlá Troufalá / Jsou // Verš Mezi prsty plamen svíčky / cosi z nití pro sudičky / pro myšlenku horlivec / rozkmotřený s krasocity / žilka prudce vyvstalá / Apollónu na čele // Takový bych chtěl // Strhnout slovem lavinu“.
A na závěr jen drobné postesknutí, že František Halas, vzhledem k tomu, jak úzce byl svázán s češtinou, dodnes zůstává ve stínu svých slavnějších vrstevníků a souputníků, Holana, Nezvala nebo Seiferta. Vždycky, když vyjíždím mezi básníky v zahraničí, snažím se tam jeho jméno připomínat a upozornit na to, že právě tohoto českého básníka by měla cizina ještě poznat.
Přepis z pořadu Knižní pól na stanici Vltava, tiskem v revui Souvislosti 2019/2.