Horská bytost

„Fousková mi řekla, že v horách je zbytečný vzhlížet, ať si koukám pod nohy“, napsal mi  literární historik Petr Šrámek 10. listopadu 2015 v odpovědi na zprávu, že Hana Fousková nad ránem zemřela. Ta věta má opravdu její styl. Takhle výrazně a příkře – horsky příkře – byla zvyklá posuzovat vše. Schopnost uzavřít cokoliv hned a jakoby jednou provždy do krátké, přesně ohraničené věty jsem Haně Fouskové vždycky záviděl. A to jsem ještě nic nevěděl o tom, že takhle dokáže mluvit i ve snu.

Petru Šrámkovi se totiž Hana Fousková zdála. Ne té poslední noci, ale nedlouho předtím. Sen znám jenom z té zprávy, kterou mi poslal: probudil se prý v barevných horách a byl básníkem, ovšem ne tak dobrým, jak by si asi přál. Sám cítil, že básně v próze, které píše, nesnesou srovnání s Klímou, s Máchou ani s Byronem. Sotva si tohle přiznal, ozvala se Fousková, aby ho upozornila, v čem dělá chybu. Není to snad nesmysl, vysoko v horách k někomu vzhlížet?

Jak vidět, literární historik se nezapře ani ve snu. Hana Fousková tu byla uvedena do nadmořských výšek, které jí opravdu odpovídají: jestli něco spojuje Ladislava Klímu s romantiky Máchou a Byronem, pak jsou to nebezpečné horské srázy a propasti. A Hana byla horská bytost celým svým založením. „Po horách chodí démoni / a lákají mě k sobě“, napsala v jedné z básní.

Když jsem si v duchu představoval film, který by se o Haně dal natočit, neukázala se v něm dřív, dokud se – v dlouhých záběrech a nejlépe za časné tmy podzimního večera – nevystoupalo po klikaté silnici uprostřed lesů a potom zase od návrší spoustou ostrých zatáček nesjelo až k té vsi, kde žila. Právě takové byly moje první cesty za ní do Hodek u Světlé pod Ještědem v listopadu 1997. A vzápětí náraz obrazů, kouře, pohozených knih a gramodesek, prasklin a větví, deníků, příběhů šílenství.

Vzpomínám si, že už při jedné z těch prvních návštěv se mi Hana zmínila o tom, jak osudově na její život působí místní hory. Znělo mi to téměř jako ozvěna nějakého dávného pohanského kultu. Sama to později popsala ve své próze Rony: „Bukovice je ženské božstvo tohoto kraje a ničí mě, kladu jí i za vinu, že mi vzala syna, zatím co Ranhoj je bůh mužský, uklidňuje a chrání mě.“

Ranhoj, to bylo její jméno pro Ještěd. Ženské božstvo, „milovaná hora“, které se zároveň tak obávala, zůstává pod jménem Bukovice zatím skryto – snad se dá tušit u hory Děvín. „Už od dětství jsem z půdy hledívala na předěl hor, který k ní vedl a uzavíral obzor jako konec světa, a cítila jsem tajemné volání a vábení.“ I ten krutý den, kdy Hana přišla o svého psa Ronyho, je ve zmíněné próze spojen s vyčerpávajícím výstupem na Bukovici. Tehdy dokonce jako v nějakém mystériu hora i promluví a nutí vypravěčku k volbě mezi vyléčením z rakoviny a životem Ronyho. Po synovi jí chce vzít i psa. „Bylo to ženské božstvo, neměla ráda muže.“

Připomněl jsem už dva verše ze sbírky Psice. Hana se ve své poezii mnohokrát pokoušela oslovit nebo pojmenovat smrt, zaklít ji do básnického obrazu, aby alespoň na chvíli bylo snesitelnější, co se nedá odvrátit. Ale cesta ke smíru nebyla jednoduchá: „Na věčnosti zápasí můj stín / s namodralou horou“. Rád bych věřil, že se Hana mýlila s po všech bolestných zápasech, které za života vedla, ji na věčnosti všechny hory už jenom opatrují jako Ranhoj.

(Psáno na jaře 2016 pro liberecký Kalmanach)

 

Dodatek: Posledním za života zveřejněným textem Hany Fouskové byl dopis redakci časopisu Analogon, ve kterém prudce odmítá to, abych byl vydavatelem a komentátorem jejích textů. Ve smyslu tohoto jejího – vskutku posledního – přání budu postupně přesouvat vše, co jsem od Hany Fouskové měl dosud na svých stránkách, na nějakou jinou internetovou adresu, která už nebude přímo spojena s mým jménem. Tady zůstanou pouze moje vlastní texty, které jsem jí věnoval.

.