Kateřina Jirásková: Voda a vzduch, 2002, olej na plátně, 120 x 100 cm
Nakonec už asi nebudu chtít nic jiného než vrátit se do krajiny, po které bych se mohl svobodně toulat. A tak jednu takovou vkládám hned na začátek.
Kateřina Jirásková kdysi unikla z velkoměsta do Nové Paky a během několika prvních let tam v domě na návrší za klášterním kostelem namalovala soubor obrazů, jako by to byl její způsob, jak nejpřirozeněji prorůst do nového prostředí. Většina těch maleb vznikala dlouho, ve vrstvách, a bylo to trochu jako pozorovat vývoj nějaké tkáně, která se opatrně a zkoumavě, ale zároveň i nezadržitelně přibližuje k tomu, s čím má záhy splynout v jedno.
Tak nějak si tělo za života a asi i po smrti rozumí s hlínou: přitakává jí vším, čím je vlhké, přilnavé a prolínavé, zákrutnaté, žláznaté… Ani se to nedá dokončit žádným posledním slovem, jak se to chce zavíjet dál a hloub. A skoro by to mělo navozovat i pocity stísněnosti a temnoty. Ale krajiny, do kterých uvádí Kateřina Jirásková, jsou naopak prozářené zklidňujícím, bohatým, chtělo by se říct minerálním světlem. Připomíná to naše sny o podzemních palácích a skrytých pokladech. Nezáří snad drahokamy i v těch nejtemnějších jeskyních?
Tuto krajinu navíc prosvětlil bělostný vodní opar, který jako by se učil plynout po obraze podle pravidel čínské krajinomalby. Jenom místo strmých skalnatých vrcholků odevšad prosvítají dutiny a štoly. Prostor se kupodivu dá otevřít i naruby.
Jaromír Typlt, psáno pro Revolver Revui, rubrika Sedm (2017, číslo 108).
Související stránky: Revolver Revue 108.