Ota Prouza

Nad nedohlednou spletí

Aby se svět dal dostatečně protáhnout, nesmí ztratit pružnost. Dokonce i městská zástavba musí být stlačitelná, musí se nechat propínat, zakřivovat a natěsnávat. Tak to alespoň platí na kresbách Oty Prouzy, kde se takovým zákonům podřizuje každý zobrazený tvar.

Koneckonců, čím jiným je art brut, než právě říší zákonů, které si našly bezvýhradně oddané vykonavatele? A Prouza patří mezi ty, v jejichž tvorbě můžeme vůbec nejpřesvědčivěji zaznamenat spoluúčast jakési těžko vysvětlitelné, ale přitom nezpochybnitelné, až nadosobní nutnosti, která „zadává“ zároveň téma i styl. Není to vlastně nic menšího než světonázor – základní tvůrčí nazření, prvotní vhled do uspořádání všeho, co je, a nezadržitelná potřeba vepsat se do všeho, co vzniká.

Ota Prouza (1959) v zásadě nedělá nic jiného, než že propracovává a obměňuje svoje oblíbené vzorce: na sebe napojené dopravní dráhy, křižovatky a kolejiště, šikmo naklopené výškové budovy, úzké obdélníky nákladních vozů a vagónů. Co je ale skutečně udivující,  je právě jeho styl, díky němuž je to všechno mezi sebou důmyslně seřízeno a od počátku nasměrováno.

Pružná poddajnost

Začíná to už tím, jak je u Prouzy každý tvar lehce protáhlý. Tím přirozeně vplývá do podélné protáhlosti celého svého okolí, až se všechny ty protažené délky navzájem uvádějí do pohybu – do dlouhého sevřeného proudu, který si vynucuje další a další nastavení papíru, jak se táhne za nedohledným cílem.

Pak už stačí jen sledovat, jak mimořádná pružnost se v tom všem projevuje.

Pružně působí už samy Prouzovy čáry, které různě mění svou tloušťku, jako by se někde napínaly a jinde zase povolovaly. Stlačeným pružinám se podobají i všechny ty svazky rovnoběžných tahů, myšlených snad jako přechody či kolejiště, ale především udržujících rytmus – odrazem pohánějích vpřed. Také nákladní vozy a tramvaje se musejí podle potřeby pružně ohýbat, zatáčkám se přizpůsobují bezmála jako nějaký tenký hmyz, uvyklý prodírat se úzkými průchody.

A co je snad nejpodivuhodnější, pružnost je patrná i u domů a mrakodrapů: vnitřně se sice rozlamují do plošek jako krystaly, ale přesto nehrozí puknutím, když jsou zatlačovány do prázdných proluk mezi cestami. Naopak se ve svém obrysu poddajně zaoblují, tvarují se podle potřeby, aby vyztužily celou tu tkáň klikatých cest.

Ani ta nejspletitější klikatost zároveň nikdy nezruší ústřední směr. Všechno je hnáno dál a dál dopředu, natahováno a městnáno skoro jako těsto pod válem.

A tak se ukazuje, čím je u Oty Prouzy vlastně pohled z „ptačí perspektivy“. To není pohled, který by jenom shora obhlížel. Ten pohled shora vyvíjí tlak.

Přijmout ho znamená zapojit se spolu s ním do neútočného náletu. Už letecké fotografie velkoměst, které Prouza vyhledává v časopisech, navozují určitý pocit ovládání: svět dole se musí podrobit, i kdyby jenom tím, že se naklápí a zešikmuje podle vnuceného úhlu. Prouza ovšem u fotografií nezůstal, bylo mu málo jenom si je vystřihovat a lepit do alba. Potřeboval v těch záběrech pokračovat po svém, sám se do nich vložit. Přisvojil si jejich nadhled a pak už všechno dění pod sebou mohl modelovat zcela bez omezení.

Formy života

Ve vzduchu opravdu nevisí útok, civilizace u Oty Prouzy nepůsobí nijak úzkostně ani ohroženě. Dojem z ní je naopak spíš uklidňující, přenáší se na nás až dětské potěšení z toho, jak si všechno žije svým životem.

Kde se pocit přímého, opravdu blízkého náletu vkrádá asi nejvíc, to je u jedné z Prouzových kreseb, na které ani není vidět město, ale jenom les. Kmeny stromů jsou tu zachyceny z úhlu zjevně přesahujícího výšku lidských očí, míří se na ně šikmo odshora, jakoby z pohledu ptáků, kteří už za okamžik mají vlétnout dovnitř.

U ostatních svých přírodních scenérií Prouza takový odstup nezaujal, otevírá v nich spíš bezprostřední průhledy do života v nějaké malé části lesního porostu, v koruně stromu nebo v houští. A jakkoliv tyto kresby nepředstavují nijak rozsáhlý soubor, přece vyvažují civilizační náměty jako jejich překvapivě ucelený, vnitřně sourodý protějšek.

Dokonce vyvolávají i nečekané otázky.

Proč ve svých městech Prouza nikdy ani nenaznačí živého obyvatele, zatímco lesy jimi dokáže zaplnit po okraj? A proč jsou lidskými obličeji obdařeni jen okřídlení tvorové? Vůbec nejčastěji se to týká ptáků, i když u nich jsou to obličeje s těžko proniknutelným, ustrnulým výrazem, vlastně spíš masky, jež ve zkratce propojují ostrý zobák s lidskýma očima a nosem. Nejblíž člověku tak jsou kupodivu sršně, ze kterých má autor kreseb sice hrůzu, ale dodal jim přátelský úsměv.

Samozřejmě tu nechybí spletitost lesních větví, a nabízí se tedy porovnat ji se spletitostí Prouzových silnic. Tvary jsou obdobné, rozrůstají se ovšem o poznání mírněji, větve se tolik nederou vpřed. Proti tomu pohled na Prouzovy silniční tahy nemá daleko k pohledu do cévních svazků rostliny, jejíž rozpínavost se rozhodně nezastaví ve výšce člověka. To už je jiný druh organismu, mnohem průraznější a závratnější.

Oběhové soustavy

Na přirovnávání moderního velkoměsta k organismu jsme si už zvykli, a to natolik, že s touto metaforou držíme svoje myšlení v zaběhlých kolejích. Těžko bychom se dopátrali, odkdy ji vlastně používáme, ale je celkem zřejmé, že k jejímu zrodu kdysi člověku významně napomohl pohled shora. Pohled toho, kdo mapuje. Vždyť větvení cest na mapách je očividně téhož druhu jako větvení řek, větvení rostlin, větvení krevního oběhu.

Právě když potřeboval popsat hlavní městské komunikace z vysokého nadhledu, vypomohl si Victor Hugo v románu Chrám Matky Boží v Paříži obrazem „tepen“, „cév“, „svazků ulic“. A když staletí před ním Seneca v Otázkách přírodní filosofie věnoval krátkou zmínku tomu, že už dávní předkové se o řekách vyjadřovali jako vodních „žilách“, podal tím mimo jiné důkaz jejich schopnosti převést si v duchu vodní toky do nákresu, přizpůsobeného dokonce měřítku lidského těla.

Právě nákres nejlíp ukazuje, že příroda ani člověk nemají na vybranou, když chtějí mezi sebou něco propojit a přenést. Zúžením, uzavřením a prodloužením se vytvoří dráha, bez které se neobejde nic, co má zrychleně proudit, rozrůstat se a zároveň držet vcelku. A protože si to ani nelze představit jinak, naše myšlení se tím obvykle vůbec nezabývá.

Nezřídka pak býváme přistiženi při tom, že ani nevíme, co jsme to tak samozřejmě předpokládali. A upozornění přicházívá ze strany lidí, kteří se s našimi předpoklady z nějakého důvodu úplně minuli.

Ota Prouza není intelektuálně uzpůsoben k tomu, aby dokázal sledovat abstraktní úvahy, a těžko bychom mu vysvětlovali, proč se běžně mluví třeba o „pulzování“ velkoměsta. A přece i on, když si prohlíží letecké snímky, dokáže po svém porozumět tomu, že civilizace je životně závislá na drahách, které ji protínají. Dobře cítí, jak je důležitá jejich průchodnost a nepřetržitost. A je mu jasné i to, že bez pohybu to celé odumře.

Ztělesnit dráhy

Představuji si, jak by Prouzovy práce vyzněly třeba v sousedství kreseb rodilého Mexičana Martina Ramíreze (1895–1963), jednoho z nejuznávanějších tvůrců art brut, který mimo jiné zobrazoval vlaky projíždějící podivně zasmyčkovanými tunely a kolejišti. Oba autoři by se navzájem doplňovali také proměnlivými rytmy rovnoběžně semknutých čar.

Prouza jako zaujatý „kartograf“ nikdy neviděných dopravních sítí potvrzuje postřeh teoretika Vincenta Gilla, že na rozdíl od běžné umělecké tvorby se díla art brut otevírají našemu chápání především „jako mapy, jako soubor kreslených znaků zachycujících ve větším či menším měřítku celek či část daného území“ (Terra incognita, text v pražském katalogu Art brut, sbírka abcd, 2006). Zvláštní je přitom okolnost, že sám Prouza svoje „mapy“ dlouho znal spíš jen z jednotlivých úseků – rozvinuté do celé délky, která v několika případech dosahuje až dvanácti metrů, je pravděpodobně poprvé uviděl až při zahájení první výstavy v Praze (Crossroads, 2015).

Při instalacích Prouzových pásů v prostoru vystoupuje do popředí ještě jeden rys: i když jeho papírové pásy mnohonásobně přesahují lidskou výšku, Prouza je zároveň kreslí přesně v tom měřítku, že se pocitově promítají přímo na tělo. Najednou není těžké zahlédnout, jak by všechny ty výrazné čáry a klikatiny brázdily lidskou kůži v podobě rituálního kmenového maskování, určeného třeba k rozproudění a zesílení vnitřní energie.

Civilizaci tak vlastně zrcadlí něco „necivilizovaného“, pohled divočiny. Pradávná lidská potřeba napodobit a navléknout na sebe to, co je nepochopitelně obrovské a mocné. Nabrat do vlastních žil proudění, které proniká světem.

Mírně upravené znění textu, který poprvé zveřeněnila Revolver Revue č. 105 (zima 2016).