Pronikání k harmonickým tónům
(2005)
Související stránky: Jan Staněk – Bohemia cantat.
Zatím se o tom příliš neví, ale možná už v několika málo příštích letech bude Liberec pro určitý okruh zpěváků a hudebníků jedním z hlavních měst Evropy. Již podvakrát se na konci srpna sjeli do Liberce nadšenci nejen z Čech, Moravy a Slovenska, ale i z Německa, Švýcarska, Rakouska, dokonce i z Anglie a Švédska, a dá se očekávat, že příští rok v srpnu přijedou zase. A s nimi další. Mají totiž jedinečnou příležitost podílet se tu na vzniku něčeho, co zatím nemá jinde obdoby. Sledovat novou, neprozkoumanou cestu, jak společně zpívat a vytvářet nový sborový zvuk pomocí tzv. alikvotních tónů. Taková je alespoň vize libereckého sbormistra Jana Staňka, který je sem všechny přilákal. Ta vize nese jméno Alikvotní ateliér festivalu Bohemia cantat.
Zvláštní přitom je, že jako nadšený praktik a propagátor zpěvu alikvotních tónů jde Jan Staněk vlastně proti proudu. Nemluví o uzdravování, tajemných silách a kosmické harmonii, netváří se ani jako šaman, ani jako zvěstovatel převratných vnitřních prožitků. Nečaruje, jen diriguje. Právě tím se Alikvotní ateliér v Liberci dost výrazně liší od všech ostatních festivalů a setkání zasvěcených alikvotnímu zpěvu, jakým je například Pražské znění nebo obdobný festival v Berlíně. „Alikvotnímu zpívání se většinou věnují lidé z jogínských kruhů a podobných meditačních skupin. Zpravidla jim nejde o sborový zvuk ani o hudbu. Spokojují se s tím, že si broukají nějaké tóny k meditaci. Proč ne? Rozumím tomu, ale není to moje cesta.“
Jan Staněk to neříká nijak stroze. Jak už jsme napsali: nečaruje, jen diriguje. Ale když diriguje, tak nikdy ne bez úvodního ztišení, uvolnění, společného naladění. Alikvotní zpěv přece jenom není pouhá technika, jak používat hlas ke zvláštním zvukům. Úzce souvisí s vnímáním sebe sama i ostatních, s okamžitým psychickým stavem a vnitřním prožitkem. Asi tak jako každá skutečná hudba, chce se dodat.
Z pohledu hudebníka i vědce
Už je asi čas konečně vysvětlit, co to alikvotní zpěv vlastně je. Většina lidí si ho okamžitě spojí se zvukem z tibetských klášterů, monotónními a přitom podivně zabarvenými modlitbami, jak je známe z cestopisných filmů a dokumentů. Zavřené oči, meditace a zpěv posvátné slabiky „óm“. Hlas prohloubený a rozšířený tak, jako by přestával patřit jednomu člověku. A skutečně se dá říci, že alikvotní zpěv v lidském hlasu jakoby otevírá další vnitřní hlas – nebo přesněji: zesiluje ho. Protože tento další hlas už byl ve zpěvu přítomen, jenom nerozlišitelně splýval s celkovým zvukem.
Když zazní jeden jediný tón – čím se od sebe vlastně liší zvuky různých hudebních nástrojů nebo mužského a ženského hlasu, dokonce i mého a tvého osobního, vždycky něčím nezaměnitelného hlasu? Řekne se, že je to barva zvuku. Ale kde se ta barva bere, co to ve skutečnosti je? Tady už je třeba poprosit o přesnější vysvětlení nějakého fyzika. Například Jana Staňka, který – ačkoliv se dnes představuje hlavně jako sbormistr – původně teoretickou fyziku vystudoval a dodnes vede matematická cvičení na Technické univerzitě v Liberci. Je to překvapení?
Možná, ale rozhodně v tom není nic nelogického: „Pro mě je to vlastně nádherné AHA! To mimochodem říkám i svým studentům, že nejkrásnější slovo v matematice je právě AHA! Pro matematika není většího štěstí než „AHA“. Díky tomu, že mám zázemí v matematice a fyzice, umím si vysvětlit spoustu věcí, kterých přirozeně využívám, když sám zpívám nebo vedu sbor. Takže, abychom se vrátili k tématu, barva jakéhokoliv přirozeně tvořeného tónu, ať už ho zpívá člověk nebo hraje hudební nástroj, je dána tím, že do základního tónu se jedinečným způsobem míchají ještě další tóny. Těm se právě říká tóny alikvotní, někdy také částkové nebo vyšší harmonické tóny. Ženský hlas je má namíchány jinak než housle, například. Obvykle tyto tóny vůbec nevnímáme, ale při alikvotním zpěvu se dají zesílit, a to až do té míry, že to vypadá, jako by zpěvák zpíval dvojhlasně. Nebo že zpívá a zároveň píská… Nejdůležitější ale je, že co se intonace týká, zní vysoký alikvotní tón ve vztahu k základnímu naprosto čistě. Falešně ho ani zazpívat nelze. Fyzika to nedovoluje.“
Účastníci Alikvotního ateliéru v Liberci měli nejenom příležitost slyšet další odborné výklady toho, jaké zákonitosti má tvorba alikvotní tónů, ale mohli i vidět, jak vypadá jejich vlastní zpěv zobrazený na monitoru počítače. Hlas měl podobu plynoucího proudu, který byl tím širší, čím více alikvot v něm zaznívalo. Různé tóny byly barevně odlišeny, takže se dalo přesně sledovat, čím je třeba dáno, že vnímáme ten který hlas jako jasný nebo temný. Duchovním otcem počítačového programu, který to celé umožňoval, byl Wolfgang Saus z města Cáchy (Aachen), přizvaný Janem Staňkem i k vedení Alikvotního ateliéru. Zpěvák, sbormistr, autor odborné knihy o alikvotním zpěvu – a původně i velmi úspěšný chemik.
To už nevypadá jako náhoda. Jde tady o zpěv, nebo o vědeckou disciplínu?
„Ale v tomhle jsme s Wolfgangem opravdu výjimkou!“ ohrazuje se Jan Staněk. „Většina lidí si opravdu myslí, že v alikvotním zpěvu jde především o meditaci. Nebo o formu terapie. My k tomu sice jdeme z jiné strany, umíme to racionálně popsat, ale zajímá nás to kvůli hudbě. Chceme v Liberci je postavit alikvotní zpívání do služeb hudby a sborového zpěvu. Já osobně jsem věděl, že půjdu touhle cestou už při svém prvním setkání se zvukem alikvotního sboru.“
Desetiletá cesta
„Bylo to v roce 1995 na sympóziu sbormistrů v Lublani. Tam jsem poprvé viděl vystoupení Obertonchoru z Düsseldorfu se sbormistrem Christianem Bollmannem a byl jsem skoro šokován! Po patnáctiletém sbormistrování jsem si totiž myslel, že už mě nemůže nic moc překvapit. Postupně jsem slyšel nejlepší sbory na světě a už jsem si nedovedl představit, že bych ještě mohl narazit na něco zásadně nového. Alikvotní zvuk sboru z Düsseldorfu mě ale okamžitě uchvátil a hned jsem věděl, že to chci také umět. Už v té Lublani jsem také u Christiana Bollmanna absolvoval svůj první alikvotní seminář.“
Pak následovalo několik let hledání, dalších seminářů a dalších téměř náhodných, ale přitom důležitých setkání. Alikvotní zpěv začal v Evropě vzbuzovat zájem poměrně nedávno, jeho první propagátoři ze 60. a 70. let (skladatel Karlheinz Stockhausen, zpěvák David Hykes aj.) ho dokonce objevovali bezmála nedopatřením, a tak ještě před deseti lety rozhodně nebylo snadnou záležitostí vyhledat někoho, kdo by uměl poradit, jak na to. Alikvotní zpěv je totiž třeba se učit, někdy to trvá pár měsíců, ale někdy i dlouhé roky, protože si to vyžaduje pozornost k vlastnímu hlasu, na jakou nejsme příliš zvyklí. Stává se dokonce, že lidé už zpívají zřetelné alikvotní tóny, ale ještě to sami neslyší. Dnes už je možné zkrátit si dobu hledání cestou do Liberce, ale před deseti lety bylo třeba jet za zkušeností do Düsseldorfu nebo do Sydney. Jan Staněk ovšem zdůrazňuje hlavně svoje setkání se Švýcarem Christianem Zehnderem v roce 1996.
„Zehnder patří k naprosté špičce, je to bytostný umělec a jeho projev je virtuózní. Nejdřív jsem vypátral jeho desku a potom i kontakt přímo na něj, zavolal jsem mu a okamžitě jsme si porozuměli. Od té doby jsem za ním do Basileje pravidelně zajížděl a on mne ochotně vyučoval.“
Staňkovi se podařilo Christiana Zehndera přivézt i do Čech, na letní soustředění se sborem Kvintus. Vypadalo to totiž jako nejpřirozenější řešení: Kvintus byl tehdy už zaběhlý sbor (v Liberci působí od roku 1981) a vypracoval se do výborné formy, takže ve spojení s nadšením svého sbormistra by se mohl pozvolna proměnit ve sbor, který umí i alikvotně zpívat. Nakonec to ale nedopadlo. „Zdaleka ne všichni zpěváci Kvintu mé nadšení z alikvotních tónů sdíleli. Náš alikvotní zvuk byl krásný a písnička Silence my soul byla vždy vrcholem koncertu, ale přece jenom se řada zpěváků chtěla věnovat spíš tradičnímu repertoáru, spirituálům a jazzovým písničkám. Ačkoliv jsem investoval nesmírné množství energie v individuálních hodinách i na společných zkouškách, někteří se jen vezli a alikvotní zpěv sami doma vůbec necvičili. V únoru 2000 jsem toho už měl dost a alikvotní program Kvintu jsem zastavil.“
S tím, že to byl osobní neúspěch, se Jan Staněk nijak netají: „Dokonce si myslím, že to byla největší chyba, které jsem se ve své sbormistrovské historii dopustil. Měl jsem nespokojence poslat do jiných libereckých sborů a s příznivci zpívat alikvotně dál. Byl bych si ušetřil roky hledání.“
Až se ovšem o těch několik let později v Liberci poprvé sejde mezinárodní Alikvotní ateliér, budou tomu i členové sboru Kvintus napomáhat alespoň jako organizátoři, protože se nechají přesvědčit, že Liberec je tím pravým městem, kde by se mělo pokračovat v tradici festivalu sborového zpěvu Bohemia cantat. „Festival se po dvanáct let pravidelně konal v Havlíčkově Brodě, ale v roce 2000 proběhl poslední ročník, po kterém několik let nebylo nic. Všichni jsme cítili, že je to ohromná škoda, festival nám chyběl, ale nebylo lehké sebrat odvahu k tomu, uvázat si takový balvan na krk. Když jsme nakonec se členy Kvintu skutečně uspořádali první ročník v Liberci, přál jsem si, aby to proběhlo pokud možno přesně v tom duchu, v jakém to probíhalo v Havlíčkově Brodě. V podstatě jsem chtěl, aby lidé, kteří jezdili do Havlíčkova Brodu, skoro nepoznali, že nejsou tam, ale v Liberci. Aby to poznali nanejvýš podle Ještědu. Takže jsem sice na společném zpívání alikvotní tóny občas přezpívával a snažil se jejich zvuk dostat lidem do povědomí, ale s otevřením samostatného Alikvotního ateliéru jsem si počkal až na druhý ročník, do srpna 2004.“
Mezitím stačil Jan Staněk podstoupit druhý – a opět neúspěšný – pokus o vytvoření stálého alikvotního sboru. To už bylo v Praze, kde se sešel dostatečný počet zájemců. Kámen v úrazu byl ovšem přesně v tom, co už jsme naznačili v úvodu – většinu z nich k alikvotním tónům nepřivedl zájem o hudbu, ale zájem o maditační zpívání. „Dopustil jsem se druhé zásadní chyby. V mém nadšení pro alikvotní zvuk jsem nechtěl vidět, že pokud sbor nebude umět hezky normálně sborově zpívat, tak se v hudbě – i přes krásný alikvotní zvuk – stejně příliš daleko nedostane. A členové sboru mého alikvotního sboru byli sice nadšení „alikvoťáci“, ale v normálním sborovém zpěvu jsme byli velmi slabí. Přesně opačná situace než předtím u Kvintu!“
Na přelomu let 2002/2003 už byl rozpad tehdejšího alikvotního sboru nevyhnutelný, část jeho členů se ovšem scházela dál a vytvořila alikvotní skupinu s názvem Tashi deley, která se i nadále zabývá především improvizacemi a esotericky laděnou hudbou. Z těch zpěváků, kterým jde o propojování alikvotního i normálního sborového zpívání, utvořil Jan Staněk na podzim 2003 základ nového Alikvotního sboru Spektrum, s nímž pracuje doposud. S většinou z nich bylo také možné se setkat v Liberci v rámci obou posledních ročníků festivalu Bohemia cantat.
Vize evropského sboru
Poměr domácích a zahraničních účastníků Alikvotního ateliéru je poměrně vyrovnaný. Celé setkání trvá jen několik dnů a úkoly, před které jsou zpěváci postaveni, nejsou právě jednoduché – letos v srpnu to bylo mimo jiné nastudování skladby amerického alikvotního zpěváka a skladatele Stuarta Hindse Awakening ve světové premiéře. „Hinds je jeden z mála skladatelů, kteří píšou partitury s přímo vyznačenými alikvotními tóny. Tvoří ovšem víceméně do šuplíku, protože je skoro nikdo neumí zazpívat. Ale tím větší výzva to pro nás je!“
Když v Liberci při závěrečném koncertu festivalu Bohemia cantat skladba poprvé zazněla, sbor při ní vedli zároveň dva dirigenti – vedle Staňka, který řídil sbor běžným způsobem, i Wolfgang Saus, který dirigoval alikvotní hlasy. Provedení přitom bylo spíš experimentem, ukázkou rozpracovaného díla. Je dobře možné, že v příštím roce se zpěváci obohacení o další zkušenosti s alikvotním zpěvem dokážou s těžkou partiturou vyrovnat o stupeň lépe. Alikvotní ateliér je především tvůrčí dílna, která se bude rok od roku vyvíjet, zdokonalovat, získávat vlastní zvuk a pracovat na osobitých skladbách, jež by dokonce mohly vznikat přímo pro ni. Alespoň taková je vize Jana Staňka a Wolfganga Sause.
„Zatím jen velmi málo skladatelů píše skladby pro alikvotní zpěváky nebo sbory,“ připomíná Wolfgang Saus. „Důvodů je víc, určitě to bude i jisté znechucení esoterickou hudbou, která si v 80. a 90. letech získala špatnou pověst a hudebníky částečně odradila i od alikvotních tónů. Ale jsou tu i praktické důvody, protože jen zřídka se podaří najít zpěváky, kteří by se bezpečně pohybovali jak na poli klasického, tak i alikvotního zpěvu. Právě Alikvotní ateliér v Liberci by mohl podnítit vznik nových skladeb, které by zase zpětně působily na zvýšení úrovně v této oblasti.“
Vedle Wolfganga Sause se 2004 na vedení Alikvotního ateliéru podílel i charismatický rakouský zpěvák a arteterapeut Chris Amrhein. „Každý z nich je výrazný v něčem jiném, jejich přístup se liší, ale oba znamenají pro tuto scénu velkou inspiraci,“ zdůrazňuje Jan Staněk. „Velmi rád bych sem v příštích letech přilákal i už zmíněného Christiana Zehndera, a doufám, že se někdy seženou finanční prostředky i na to, aby k nám mohl z Ameriky přiletět Stuart Hinds, jehož skladby zpíváme. Vím, že by ho spolupráce s námi zajímala! A tím, že naši hosté mají i možnost představit se sólovým vystoupením v rámci našeho koncertu, by i zdejší veřejnost mohla uslyšet pěvecké výkony, se kterými se jinak lze setkat opravdu jen vzácně.“
Jan Staněk vedle Kvintu a Alikvotního sboru Spektrum vede zároveň ještě tři další stálé evropské sbory – velmi úspěšný Bohemiachor (od 1993), Happy Hours ve Švýcarsku (od 1991) a sbor Ayangena v Itálii (od 1993) – a pořádá mnoho seminářů zaměřených jak na alikvotní, tak i klasický sborový zpěv. Většinu času stráví na cestách a vynakládá svou energii na své dalších projekty. Ale přesto jeho práce není roztěkaná, má svoje pevné směřování, a zdá se, že zvlášť Alikvotní ateliér v Liberci by mohl stát tím tvůrčím prostředím, kde se konečně uskuteční alespoň část Staňkových představ o sborovém zvuku.
„Možností, s čím se dá pracovat, je nepřeberně. Alikvotní zpěv může například velmi pomoci ladění sboru, a to i klasického, který nemá o alikvotních tónech vůbec tušení! Někteří sbormistři s tím dokonce intuitivně pracují, aniž by to uměli pojmenovat. Dá se ale zpívat i tak, že se vysoké alikvotní tóny začnou cíleně střetávat a z toho vznikne zvláštní krásné drnčení. To posluchače obvykle zaskočí, protože neví, odkud se to bere. Jinou cestou je, nastudovat klasickou skladbu s alikvotním sólem. A tak dále. Obávám se, že podrobnější vysvětlení některých zvukových alikvotních efektů už by si vyžadovalo i trochu matematiky…“
Ale přes to všechno Staňkův přístup k dirigování není výkonnostní, zaměřený jen na dosažení perfektního výsledku. Dokonce by se dalo říci, že ačkoliv se záměrně vymezuje proti hudebnímu „duchaření“ a alikvotní zpěv vnímá především jako novou cestu v hledání zvuku, dokáže Jan Staněk nenásilně probudit určitou rovinu vědomí, která je v běžném životě zastřena. Alikvotním zpěvem, to nelze popřít, se totiž v člověku cosi otevírá:
„My žijeme neustále v nějakém hluku. A naše tělo se hluku brání tím, že jeho vnímání potlačuje. Když se člověk chce propracovat k jemnějšímu pocitu, k jemnějšímu naslouchání vlastnímu hlasu, musí napřed tohle potlačení odbourat. Zklidnit se a soustředit, aby se svým hlasem zacházel jemněji. Alikvotní zpívání je totiž o řád jemnější přístup k hlasu. Potřebuje koncentraci, ale díky ní pak přijde odměna. A ještě jedna věc je pro mě podstatná: aby prožitek z hudby, z hudební fráze, byl přítomen už na zkouškách. Aby to nebyl jen povinný nácvik na to, že se ta skladba potom někde předvede. To ve většině sborů vede k tomu, že se způsob zpívání na zkouškách dost liší od způsobu zpívání na koncertě. Prožitek se jakoby odkládá, zpěváci jsou nesoustředění, baví se a vrtí… Chtěl bych sborové zpěváky přivést k tomu, že i když zpívám jenom malý úsek skladby, zpívám ho právě tady a teď – a právě tady a teď si ho zasadím do celkového prožitku. Aby to zpívání nikdy nebylo bez ducha. Bez radosti. Abych byl schopen, když něco zazpívám, nechat to i chvíli doznít, odplynout. To přece není ztracený čas – to je vyžitý, vychutnaný čas! O tohle se ale snažím v každém sboru, nejenom při alikvotním zpívání.“
(Ve zkrácené verzi vyšlo v roce 2005 v zimním čísle libereckého časopisu Véčko.)