(tip na knížku)
Bohumil Doležal bere čtenářům poezie půdu pod nohama. Pro mě osobně znamenaly jeho kritiky iniciační zážitek, na který sotva kdy můžu zapomenout. Stačilo pár čísel Tváře v pravou chvíli, v čase mých prvních středoškolských závratí nad nejhlubinnějšími hlubinami holanovského slova, a tu najednou k mému zděšení z těch hlubin povstala jakási temná stvůra, v nich zrozená, a zničujícím útokem proměnila ty úžasné básně v Nic. Ale ne z nenávisti, spíš z jakési podivné, přehnané věrnosti, které mě od té doby nepřestala fascinovat.
Je to už skoro čtyřicet let, co se Bohumil Doležal přestal poezií zabývat: jeho literární biblografie se (až na pár drobností) uzavírá zánikem Tváře v roce 1969. Za sebou ovšem nechal hotové spáleniště – velké otazníky nad básnickým dílem Holanovým, Halasovým, Kolářovým nebo Zahradníčkovým, a nezapomenutelné jízlivé pošklebky adresované veškerému básnickému kýči ztělesňovanému Skácelem, Závadou, Hanzlíkem, nemluvě ani o většině autorů ze 60. let. Nebylo mu to zapomenuto. A nejraději by se mu oplatilo úplným zapomenutím.
Editor Petr Šrámek v doslovu k výboru Netrpěná literatura, který právě vyšel v nakladatelství Torst, uvádí řadu příkladů takového „vytěsňování“. V zásadě je to jeden a týž zažitý předsudek v mnoha podobách – Tvář údajně programově poštvala jednoho kritika na prózu a jednoho na poezii, a jenom ten kritik na prózu, Jan Lopatka, měl cit pro věc a stojí dodnes za připomenutí.
Snad to z mé strany není jenom šprajc proti tomuto předsudku, že mám dodnes potřebu připomínat si spíš Doležala. A jsem rád, že Petr Šrámek pojmenoval svůj výbor z Doležalových kritik právě podle jednoho z mála textů, které nestojí na odsudku. Byl napsán v roce 1968, ale je možná jedním z nejpronikavějších předznamenání situace, ve které se ocitla česká poezie na počátku 90. let. Její okrajovosti, nekomunikativnosti, nelíbivosti, autistické zapouzdřenosti do sebe samé jako dani za neochotu sloužit jakékoliv další „společenské objednávce“. Doležal popsal tyto jevy na textech Milana Nápravníka, Jiřího Kuběny a Andreje Stankoviče. Stojí za úvahu, proč by v těchto souvislostech nikdy neuvedl třeba jméno Petra Kabeše.
Doležala samozřejmě nemá smysl číst z toho důvodu, aby mu člověk dával za pravdu. Je to spíš kvůli té zkušenosti, kterou jsem zmínil na začátku: jak se i ta nejlepší poezie může obrátit v nic. Protože nejvlastnějším určením básně je možná právě pohyb na pokraji ničeho. A každá poezie by asi měla předpokládat zlý, nepřátelský hlas, který jí nic nedaruje a má k tomu dokonce plné oprávnění. Vždyť zničení, kterým básni hrozí, je hlavně připomínkou, odkud vzešla. A tedy ne hrozbou.