Slovní hříčka ze zápisků básníka D. Ž. Bora dostává teď v Liberci nový rozměr. Firma Tesco velkými nápisy ubezpečuje, že provoz supermarketu zůstane nepřerušen, a z fasády zatím stavební firmy rychlým tempem servávají ty ohromné, temně prorezlé ocelové pláty, díky kterým budova obchodního domu dokázala působit tak uzavřeně a neproniknutelně. Tak zvláštně neobchodně, netržně, jako by ve skutečnosti měla zcela jiný, tajný účel, než jaký jí byl navenek přisouzen. Hodlám absurdně chválit právě to, co bývá Masákovu a Hubáčkovu projektu obvykle vytýkáno: stojí v centru města jako kosmická stanice opevněná proti nepřízni okolního prostředí, místo výkladů a oken má jen pozorovatelny, ne-li střílny, neprojevuje nejmenší ochotu někomu se zalíbit, odrazuje svou hmotou a mate nepřehledností.
To všechno budu muset co nevidět přepsat do minulého času. Liberec se bez zdráhání vzdává stavby, která nemá nikde přímou obdobu. Firma Tesco se zjevně těší na nové prostory, kde se jí bude líp vydělávat. Občané se zjevně těší na doširoka rozevřenou náruč nového obchodně-zábavního centra. A ocelové plochy se den ze dne zmenšují.
Nejradši bych poslední dny této architektury podtrhl nějakým velkým koncertem industriálních kapel nebo pohybovou performancí, ale se svými silami se tady zmůžu už nanejvýš na smutný pohled z okna tramvaje, literární povzdech na webových stránkách… a památeční snímky. Když za mnou do Liberce přijela fotografka Renata Štěpařová, vzal jsem ji právě sem. Uplynul zhruba měsíc a už by tu mnohé ze svých záběrů nemohla pořídit. Zkáza postupuje.
Rubriky