Ve druhé půlce října mi jeden známý z literárního světa napsal, že je mu docela líto, jak se energie mého někdejšího psaní kamsi vytratila.
Slýchávám to takhle docela často, a tak mi nedalo, abych na to neodpověděl:
Těžko nechat bez komentáře tu Vaši poznámku o energii: nejsem si jistý, jestli se opravdu “vytratila”, jak píšete. Já sám dnes ze svých starých textů cítím spíš rétorické přesvědčování o energii, než projevenou energii samu.
Energie přece nemusí být okázale pouštěná dveřmi a oknem, aby bylo vidět, že na to máme. Už mě nebaví za každou cenu dělat ohňostroje. S energií se dají dělat úplně jiné věci, zajímavější: dá se proměňovat, někudy někam vést, obohacovat, využívat ke zcela přesnému (někdy až neskutečně přesnému) účinku…
Je to věc na delší diskusi. Dává se mi najevo docela často, že to moje psaní už není, co bývalo ve zlatých devadesátých atd. Zřejmě je to můj osud, beru to tak. Ale psát tak, jako jsem psal v sedmnácti, bych už dneska prostě nechtěl.