Ve světle “nemilosrdného boje proti dominantnímu polistopadovému diskurzu”, jehož nejbližším terčem se má teď stát novinář Adam Drda, musím znovu připomenout věty, které na veřejné facebookové diskusi v září tohoto roku zcela bez rozpaků pustil do světa zástupce ředitele Ústavu pro českou literaturu Karel Piorecký:
“Česká básnická pravice by se měla myslím trochu uklidnit a sjednotit. A hlavně se přestat bát, že přijde o svoje hegemonní mocenské postavení, které už víc než dvacet let má. Devadesátá léta jsou pryč. Jenom si to někteří z vás nechtějí připustit.”
Pro mě je to “pedagogické” fackování jen další, o něco přitvrzenější kapitolou právě této směšnohrdinské frašky, ve které jsem byl spolu s dalšími zničehonic ocejchován jako “pravičák” – to slovo, je-li to nedobrovolně vnucená nálepka, mi totiž opravdu připomíná časy, kdy se udavačsky ječelo na schůzích.
Předchozí kapitolou téže frašky je bezdůvodný štollovsky sekernický útok Jakuba Vaníčka proti básníku Martinu Stöhrovi v květnové A2. Stöhr tu byl pranýřován jenom za to, že nepíše levicově angažovanou poezii. Až na základě této vaníčkoviny (málokdo si to uvědomuje) se nakonec spustila celá debata o “ideologii a literatuře”, která se v tuhle chvíli tak trapně konkretizuje.
(Jsem si vědom, že jsem právě poskytl šéfredaktorovi A2 Karlu Koubovi další vhodný materiál, aby se mi poškleboval na tweetu. Upřímně Ti, Karle, přeji tohle pohodlíčko!)