6. října bude na stránkách internetového časopisu Atempo uveřejněna první část rozhovoru, který se mnou vede básník a muzikolog Jonáš Hájek.
Atempo je zajímavé tím, že se stejnou měrou otevírá literatuře jako hudbě. Proto se i druhá část rozhovoru bude hodně točit okolo tématu “slovo-zvuk”.
V první části jsme se zastavili u takových pojmů, jako je experiment, ornament, art brut nebo underground, ale našlo se místo i na konktrétní polemiku – třeba s odsouzením poetiky Františka Halase ze strany Jana Štolby nebo s požadavkem Miloslava Topinky, aby básník byl “vidoucí”.
Z toho místa vybírám i ukázku:
Věříš na vidoucnost tak, jak ji postuluje Miloslav Topinka? Ve Stisku jsem našel dokonce i světelné tělo, jednu z příznačných představ…
Byly časy, kdy jsem byl ochotný na vidoucnost přísahat. Gilbert-Lecomtovy a Daumalovy manifesty Vysoké hry, Topinkovy komentáře k Rimbaudovi, poezie jako vizionářství, to všechno jsem silně prožíval. Přál jsem si, aby to, co dělám, bylo téhož rodu. Ale zase mě nikdy nelákalo opisování cizích představ, takže jestli je tam někde i světelné tělo, přišlo do textu svou vlastní cestou.
To je jasné. A teď už nepřísaháš?
Tenkrát se mi zamlouvalo to nesmiřitelné „buď a nebo“. Tak dlouho jsem věřil Topinkovi, že poezii má právo psát jen ten, kdo je vidoucí, až se to převrátilo do opačné zaujatosti a já v tom slyším už jen tu zaklínací formulku. Vlastně spíš frázi, nesmiřitelně znící požadavek, který stejně nebude splněn. Navíc, stejně jako výroky Marxe nebo Bretona, ani citáty autorů Vysoké hry by se neměly opakovat tisíckrát. Je-li poezie disciplínou vidoucích, pak jasně propadám. V čem bych měl být vidoucí? Nemám žádné nadpřirozené schopnosti ani mimořádnou lidskou zkušenost a všechno, co vím o světě, jsou jen chatrné domněnky. Často mi připadá, že nevidím vlastně vůbec do ničeho a potýkám se pořád znovu jen s vlastní tupostí. Nebo přinejmenším otupělostí. A to je i důvod, proč píšu: protože doufám, že text bude vědět víc než já.