Ke stolu v prázdném bytě
Jeho poetika ve zkratce: „co nejméně šťastně se pak vše snažit dáti do rastru, do tarotů, do jemných, co nejjemnějších přediv a podržet je hrubými opratěmi“.
Jistě, Karel Jan Čapek to načrtl spíš jako vlastní karikaturu, „co nejméně šťastně“ zní jako předznamenání osudu, na který by si rozhodně nikdo neměl vsadit. A přece se skrze „rastr“ a „taroty“ otevírá průhled na stránku se sazbou Čapkovy básně, na tu zvláštní rozbíhavou souhru, která sestává z nesčetných drobných prvků, ale přes všechnu složitost se drží v sevřeném obrazci – magickém ornamentu.
Rozhodl se kouzelník přiznat svůj trik? Nechal nahlédnout sám sobě pod ruce, aby se nezapomnělo, jaké věci dokázal? Snad, ale nad hrdostí jako by převážil unavený povzdech z marnosti vlastního počínání. Bylo to v posledním velkém textu autorova života – v dosud nevydané Novelce o smrti a loutkách, kterou psal v letech 1996–1997 a mluvil o ní jako o své literární závěti.
Moje vzpomínky na Karla Jana Čapka, to jsou především rozbité odstavce a trýznivě zpřetrhané věty této Novelky. Lidsky jsme se poznat nestihli. Jeden krátký seznamovací rozhovor u zadního schodiště filosofické fakulty, kde mě zastavili ještě oba dva, Karel i s bratrem Michalem, a přes všechnu vstřícnost byli něčím hroziví. Jedno společné autorské čtení v Brně na pozvání Hostu, které proběhlo v nepříjemně chladné atmosféře, jako by šlo spíš o veřejné utkání. Jedna zhruba půlhodina před výlohou knihkupectví Fišer, kdy jsme se konečně trochu zapovídali a Karel mě požádal o příspěvek do svého časopisu, který měl podle původního plánu převzít slavné jméno Moderní revue, ale první a jediné číslo vyšlo na svět pod neproniknutelnou zkratkou ORD.
A pak už parte v poštovní schránce.
To parte mi došlo v říjnu 1997 už do Liberce, kam jsem se nedlouho předtím přestěhoval. Ani jsem si tenkrát neuvědomoval, že se pokouším usadit ve městě, o kterém by mi Čapek mohl dlouze vyprávět, protože jejich rodina si tady v osmdesátých letech udělala několikaletou zastávku na cestě mezi Opavou a Prahou.
Moji novou adresu nalezla Karlova maminka Olga zřejmě v dopise, který jsem mu pár měsíců – nebo možná jen týdnů? – předtím napsal pod dojmem jeho druhé sbírky Karel je nemocný a předčítá. Tam už se všechny malicherné literátské rozbroje a řevnivosti rozpadly v prach: byla to mimořádná, uhrančivá kniha. Ne že by se podmanivý zvuk Čapkových básnických „skladeb pro vícehlas“ nedal slyšet už v jeho prvotině Menuet s krejčovskou pannou, ale ze druhé sbírky „ten nesmysl šeptá tichá neodbytná oslava neobvyklostí / že brzy bude v bolesti / ve škole medicínské zbytečné / o zajatce víc“. A poezie – ta „tichá neodbytná oslava neobvyklostí“ – už působila jako poslední možný způsob přežití té bolesti.
Po několika letech se mi Karlova maminka ozvala znovu a poprosila mě, jestli bych nezařídil vydání Novelky. Prý se o mně Karel občas zmínil, že bych se toho případně mohl ujmout. Nutno říct, že mi pak neměla nijak za zlé, když jsem to vzdal – rychle jsem totiž pochopil, že vydání těch útržků, které Karel na disku svého počítače, ale také v různých rukopisech zanechal, je úkol na dlouhé měsíce trápení, pochybností a proher.
Jakékoliv zvolené řešení bude sporné. Novelka sama opravdu chce být novelkou, prózou s jednajícími postavami, a znovu a znovu se snaží vzchopit k příběhu, na jehož rozvinutí už ale nezbývají síly. A co potom se všemi těmi podivnými jmény a zárodky děje? Odsunout je na vedlejší kolej a celý text brát především jako zpověď, svého druhu deník s různě se střídajícími pitoreskními maskami?
„Ale aby se někdo nemýlil – nejsou to a nebudou zápisky z blázince, toho pro mnohé jistě atraktivního prostředí,“ ohradil se Čapek proti tomuto čtení přímo v Novelce.
„Je to uvnitř a vně nepopsatelnosti, radosti i odporu… a hlavně deroucímu se zmatku na povrch… z velmi kradmých a bázlivých pohledů na mne – mnou samotným.
Je to prostě selanka jako prase.
Je to zrcadlo tam v dálce bohnického parku.“
Kromě času stráveného nad Novelkou mám ale ještě další vzpomínky, které se ke Karlu Janu Čapkovi vážou. Dokonce dlouhé hodiny vzpomínek, počítaje i to, co jim vždycky předcházelo: jízda tramvají na konečnou v pražském sídlišti Lehovec, sestup k zadnímu vchodu chátrajícího paneláku, výtah, úzká dlouhá chodba k bytu. Důrazné předposlední slabiky, protože paní Olga Čapková si podržela severomoravskou výslovnost. V příbězích, které mi tam překotně vyprávěla, jsem se dokázal trochu vyznat až po letech, když už jsem je slyšel poněkolikáté. Snažil jsem se udělat čas na tuhle návštěvu alespoň jednou dvakrát do roka, hlavně ve druhé půli prosince, v období těch svátků, kdy v prázdném bytě chystala na stůl dva talíře navíc. Dva tiché bílé talíře pro své dva syny, které musela přežít. K jejich dávným každodenním zvyklostem, nadějím a snům se jako jediná vracela až do posledních dnů.
Znovu a jinak se vkrádají ta slova: „co nejméně šťastně“.
Ze světa, ve kterém se to všechno mělo zhodnotit, dolehla jen mrazivá odezva: čtvrt století stačilo v české literatuře k téměř úplnému zapomenutí. Jen díky Patriku Valouchovi a Vítu Malotovi teď staří pamětníci znenadání překvapují sami sebe příběhem, který jako by se z devadesátých let kamsi propadl a ztratil.
Tohle asi čeká většinu z nás. Život budoucí se požene dopředu s toutéž bezohledností jako život dnešní: básnické sbírky Michala a Karla Jana Čapka se už nedají vypůjčit ani ve velkých knihovnách, v antikvariátech se objeví jen zázrakem, pár posledních přátel se tu a tam shodne na tom, že by asi stálo za to konečně je někdy vydat znovu, a předběžně si rozdělí práci, jako si ji rozdělili už tolikrát předtím.
Vyšlo v souboru textů věnovaném Karlu Janu Čapkovi v časopise Souvislosti 2022 č. 2.