Aby nemuseli prozradit tajemství, nazývali Kámen pitným zlatem, prudkým ohněm, mrtvou zemí, věčným dechem, sladkým kamenem…
Dali mu tolik jmen, že mezi všemi jedno může být pravé a nezasvěcený je stejně nepozná. Možná, že právě mé jméno je pravé. Mi-kha-él, kdo-je-jako-bůh? Ale může být takové jméno pravé?
Možná jsou pravá všechna jména, která kdy padla. Kámen se rozpouští ve jménech, ale dokud se v nich nerozpustí zcela, nikdo se ho nedotkne.
Zabte mne, jen mi neberte jméno, neberte mi ho v posledním výdechu, ani mému popelu ho neberte, musím mít jméno, aby mi mohl být zasvěcen chrám, který hoří.
Planoucí zdi toho chrámu jsou onen Kámen a já jsem kov proměněný ve zlato, plameny jsou ale ledové jako smrt a i já jsem chladný na dotek.
Hle, Kámen, hle, jsem mrtvý.
1995