Zesměšnění, které si nehledá oběť
Z vědeckého hlediska nesmysl. Texty Františka Nováka jsou jedno veliké faux pas. Už jen několik řádků stačí, aby zapracovaly kontrolní mechanismy, které chrání vzdělance před blábolem: Toto? Jak je možné, že je mi něco takového vůbec předkládáno?
Je to urážející, vysloveně urážející!
Pocit uraženosti, nebo v lepším případě znechucení, je ovšem jen bezmyšlenkovitým návykem, jak rázně utnout to, co ke mně nepromlouvá „na patřičné úrovni” inteligence, vzdělanosti nebo vkusu. Sledovat úvahy, o jejichž mizivé hodnotě mám předem jasno, vyžaduje opravdové sebezapření, ale co když ta mizivá hodnota začně zničehonic dělat divy? František Novák je přesně tím typem autora, který ve čtenáři nejdřív velmi rychle utvrdí jistotu – „ztracený případ”, musí si pomyslet každý, kdo má trochu soudnosti -, ale s postupem čtení mu nepozorovaně začne veškerou jistotu brát. Přestává se to shodovat samo se sebou. Ukázkové pitomosti projevují čím dál nápadnější známky geniality, drkotavým aparátem „odborného výkladu” se dere vzhůru vtip, který by nikdo nečekal. Je opravdu možné, že by to autor mohl takhle myslet? A pokud všechno nasvědčuje tomu, že určitých souvislostí přece jen není s to se domýšlet, jak to, že se mu cestou naprostého nesmyslu podařilo projít až k postřehům, kterým nelze upřít výstižnost?
„Historikové si neuvědomují, že slovanské obyvatelstvo, které přišlo počátkem 6. století do Čech, bylo brzy po svém příchodu z větší části vyvražděno pohanskými Germány, z menší části bylo přijato za pomocníky dožívajících keltských zemědělců a řemeslníků, kteří se nacházeli v područí pohanských Germánů. Když Germáni v Čechách zlikvidovali nějakou prvotní slovanskou osadu, některým lidem se podařilo uprchnout do odlehlých přírodních zákoutí. Tito lidé již neobnovovali vypálenou osadu a začali žít jako jednotlivci rozptýlení ve volné přírodě, kde přijali životní statut přespočetného člověka určeného k fyzické likvidaci. Právě tito lidé, kteří byli nuceni kvůli holému přežití nejdůsledněji opustit svoji původní staroslovanskou řeč určenou k mezilidskému styku, se stali v poměrně krátkém čase obnoviteli významově nejširšího všelidského řečového základu, z něhož pak vytvářeli významově široká, avšak velice krátká slova, která tvoří významově nejširší základ české řeči neboli takzvanou pohanskou češtinu. Poněvadž pohanští Germáni měli svůj život založený na nejvyspělejší zrakové orientační podstatě, pohanští zakladatelé české řeči a českého národa vyvíjeli na začátku svého vývoje činnost, při níž docházelo k největšímu bujení neprůchodných a nepřehledných rostlinných porostů. Trochu kuriózní příchuť má poznatek, že kdyby Germáni násilně nepřerušili vývoj slovanského obyvatelstva, které přišlo do Čech v první čtvrtině 6. století, nemohla by vzniknout česká řeč a spolu s ní lidský život v české kulturní podobě.”
Tolik úryvek z rozsáhlého rukopisu Libštát, nejposvátnější kultovní místo české slavníkovské kultury (asi 1997). Novák tu zachytil ze svého hlediska opravdu rozhodující okamžiky, neboť bez nich by vůbec nevznikl hlavní předmět jeho celoživotního zájmu: čeština. „Biologická”, „pohanská” či „prvotní” čeština, která podle něj nejpřesvědčivěji zrcadlí přírodní pochody i děje v lidském těle, historické zákonitosti i uspořádání vesmíru. Právě v ní, a ne v historických dokumentech či hmotných památkách, nachází Novák, původně promovaný kartograf (1959) a dvacet pět let (1968-1994) ředitel muzea v Lomnici nad Popelkou, jediné platné důkazy pro veškerá svá tvrzení. Proto se zásadně nemůže shodnout s oficiální vědou. I kdyby šlo jen o jazykovědu, dočkal by se jeho způsob porozumění jazyku v nejlepším případě shovívavého přiřazení k „falešné” či „lidové” etymologii, ale spíš by byl stroze odsouzen jako svévole, která se při rozkládání a převracení slov nezastaví před ničím.
Takže „mašíbl”. Jeden z „magorů, šílenců a blbů”, mírněji řečeno „obzvláštník” – převezmeme-li to pojmenování, které u nás pro podobné „inzitní badatele” razí kulturolog Vladimír Borecký. Ten ostatně jako první věnoval Františku Novákovi monografickou studii, otištěnou v kulturním magazínu Uni č. 6/2002. Ale protože by se Novák mohl bez rozpaků stát jednou z postav románu Děti bahna (1938, česky 2002) od Raymonda Queneaua, ve kterém se systematicky pracuje na rozsáhlé encyklopedii „nepochopených géniů”, mohli bychom použít i Queneauův výraz „fou littéraire” neboli „literární šílenec”. Sám si v posledních letech říká „libomudrc”, čímž vrací do oběhu obrozenský pokus o překlad slova filozof. Ze všech zavedených filozofií ale jedině ta tzv. hermetická zaujala k jazyku postoj, se kterým by se snad teorie Františka Nováka daly vzdáleně srovnávat. A Novák sám by to vzápětí odmítl, protože byl vždy zatvrzelým racionalistou a nemá nejmenšího porozumění pro jakoukoliv mystiku nebo magii.
Má ale okamžiky záhadných proměn, zlomových stavů a nárazově prožitých souvislostí. Sice nepoužívá slov jako „zasvěcení” nebo „prozření”, ale účinnost, kterou takovým okamžikům připisuje, nemá daleko od toho, k čemu míří tradiční iniciační systémy. Novák přitom nenapodobuje ani jejich cestu, ani jejich výrazivo. Vyloučen z vědy, je si nevědecký po svém a důsledně se drží vlastního systému: „Vůdce nebyl žádný kouzelník, ale člověk, jemuž se zrakové záření nasycené rozumovým světlem samovolně transformovalo do biologické zvukové podoby.”
To už je citace z textu O vzniku českých měst zvaných Libštát a Semily, neboli Úvodu do českých a zčásti i německých a ruských předkřesťanských dějin (1996), z něhož jsme pro toto číslo Souvislostí vybrali tři kapitoly věnované prvotním podobám soužití Čechů a Germánů na našem území. Novákovo vylíčení germánského bohoslužebného obřadu, při kterém se zvuk „gerrrr”, odvozený od drnčící dřevěné střely, zmnohonásobuje a předbíhá sám sebe v různých ozvěnách, se snad vymyká téměř všemu, s čím se lze obvykle na poli tzv. vědecké i tzv. nevědecké literatury setkat. Je to násilné zasvěcení zvukem-slabikou-výkřikem, které navozují mezní stav vědomí. Možná, že bychom v té zkoušce principu podřízenosti a nadřízenosti mohli zaslechnout podivuhodnou ozvěnu hegelovské dialektiky pána a raba: „němec” si opakuje prožitek ohrožení vlastního života, který z něj nakonec udělal vůdce. Ale je-li to ozvěna, kudy sem doputovala?
U Nováka ke všemu dochází za neuvěřitelných okolností. Mnohdy až tak neuvěřitelných, že se nedá zadržet smích. Ale ne ten urážející anebo obranný. Ani v nejmenším ne výsměch! Smích otevírající. Odkrývající. Smích, který zaskočí zároveň autora i čtenáře i komentátora, neboť prochází skrze ně, a přece zcela mimo jejich dosah. Smích prazvláštního nadhledu.
(5/2005)