Mělo se to stát 9. října 1990? Nebo snad až v listopadu? Proč jsem si to nezapsal? Je zvláštní, jak lehce se dá nakonec zapomenout datum, o kterém přitom všichni mluvili. A není ani podle čeho zpětně určit, co to bylo za den, protože se tenkrát prostě nic pozoruhodného nestalo, den prošel a zapadnul jako kterýkoliv jiný. Konce světa tak obvykle končívají – a všichni tvrdí, že to věděli předem.
Přesto to byla velkolepá fáma, možná jedna z posledních čistých fám, které jsem mohl zastihnout na zlomu dvou různých časů. Fáma spíš ještě z osmdesátých než z devadesátých let, protože televizi i tisku stačila ještě bezpečně ujít, jako by se jí vůbec netýkaly, a poctivě se rozkřikla pouze po svém kraji, kterému náležela a který jí také jako jediný dokázal porozumět. Zdroj byl v Semilech a zasažena byla asi všechna menší města v Podkrkonoší. Jednoho dne se totiž v Semilech neodvolatelně zavřely jedny dveře, ke kterým se leckdo upínal jako k poslední naději: dveře lidové léčitelky, za kterou „se jezdilo“, ještě když „se“ o tom nikde „nesmělo mluvit“. Vychutnejme si tu fantastičnost, o které příští generace už nebudou mít ani ponětí: škodovky, trabanty a wartburgy ostražitě zaparkované za rohem, ve frontě se tu a tam hrbí i normalizační funkcionář, který ví, že nemá smysl pokoušet se cokoliv zatajovat, neboť léčitelka je všeobecně proslulá okamžitým vhledem do lidí a hned na uvítanou je schopná každému říct, co je zač. I způsoby léčby často přikazuje tónem bezmála drsným: u ní se neodmlouvá.
A když pak jednou zavře dveře a nechá na nich jenom cedulku, že nikoho dalšího nepřijímá, protože dne toho a toho bude konec světa a žádné léčení už nikomu nepomůže? Co to udělá se všemi, kteří zažili, jak do nich viděla? A s těmi dalšími, kteří o tom slyšeli? A s těmi ze sousedního města? Opakuji ještě jednou, že tu cedulku nezabírala žádná televizní kamera ani ji nepřetiskli v novinách, to ještě „neexistovalo“. Sám jsem ji na vlastní oči neviděl, byla mi převyprávěna někým, kdo to měl taky z druhé ruky. Dodnes ani netuším, jestli si ji někdo na těch dveřích nevyfotil nebo alespoň neopsal: přesné znění by mě doopravdy zajímalo. Tenkrát úplně stačilo o tom mluvit.
Fáma potřebovala tak asi čtrnáct dní, aby pronikla do obchodů, do hospod, do rodin, do řeči známých, kteří se po čase potkali na ulici a hledali, co si rychle povídat. Za naprostý triumf považuji, jak se fáma chopila celé jedné hodiny matematiky v maturitním ročníku na gymnáziu v Nové Pace, kde jsem tehdy studoval. Vyučující, ještě před rokem komunistická ředitelka, vcelku ovšem tolerantní a po změně režimu i náležitě světonázorově zmatená, si přisedla na kraj lavice a až do zvonění byla svolná klábosit s námi o tom, jestli ten konec světa bude nebo nebude. Samozřejmě, všude to byla vítaná zábava, ale s otazníkem. Nikdo nezapomínal na to, že léčitelka opravdu prokázala jasnovidné schopnosti. Podkrkonoší si svůj konec světa umělo podložit, pozapomenuté krajové duchařství hned zavětřilo svou šanci.
Dovolím si v tuto chvíli malou odbočku, vždyť vyústění příběhu se dá už docela dobře předvídat. Ptám se občas, jaký podíl měla tradiční místní iracionalita na oné jedinečné směsici dalekosáhlých tušení, legend a šeptand, které jsem tak intenzivně nasával během svého dospívání v osmdesátých letech. Protože oficiálním zprávám se nedalo věřit, malá města byla dotlačena k jakési informační soběstačnosti, a do hvízdání špatně naladitelných rozhlasových stanic se velmi snadno přimíchávalo mnohé, co krajem bludně poletovalo snad už od dob zvěstí o králi Marokánovi. Původ zpráv nebyl podstatný, hlavně když se tajil dech: proroctví slepého mládence, překroucené výklady Nostradama, do toho tajnosti o ruských jaderných hlavicích anebo třeba o zamlčovaných mutacích lidského druhu. Zkázy světa, o kterých se nesmí nic vědět… Už brzy po roce 1990 se tohle všechno zabilo přímo v zárodku, protože na šíření podobných dech beroucích zpráv se začalo úžasně vydělávat. Těžko říct, jestli dnes mají ještě nějaký samostatný život a něco znamenají. Spíš už je to zážitek jenom na tu chvíli, než se dočte článek nebo doběhne film.
A teď si zkusme představit, jak by v tomto kontextu dopadly zprávy o konci světa, ohlášeném na dveřích semilské léčitelky? Sloupek pro pobavení v místním tisku? Nebo snad i rádobytajemný šot ve večerních zprávách? Uštěpačné komentáře den po osudném dni?
To fáma z toho dokázala vyklouznout se ctí. Sotva jsme se jí stačili vysmát, někdo přišel se zprávou, kterou jsem si dodnes nedokázal spolehlivě ověřit: dotyčná paní prý toho dne zemřela. Ohlášeným koncem světa údajně předpověděla datum své smrti. Kdyby to snad měl být způsob, jak to datum uvést ve známost, muselo by se uznat, že jí to vyšlo nadmíru úspěšně. Ale mohlo to být i jinak, vždyť dnes už je to celé spíš krajová pověst. Bylo, nebylo… A ne náhodou se točí kolem osoby léčitele. Putování za uzdravením je jakousi neuvědomělou cestou ke středu světa, pro nemocného a jeho nejbližší okolí často není důležitějšího místa na Zemi. Když jim střed světa znenadání zmizí, zavládne zmatek. Předvěká nejistota, co bude dál. Jestli vůbec něco…
(2005, psáno pro revui Analogon, téma Konec světa?)