Asi nejvíc mě potěšil jeden čtenářský ohlas, že naše knihy s Janem Měřičkou nejsou ani tak knihy, jako knižní performance.
Autorská kniha si střeží text bezmála jako svoje tajemství. Nijak k němu neusnadňuje přístup, spíš naopak. Člověk nedostane mnoho příležitostí se s takovou knihou setkat. Častěji je schovaná než vystavená, a když už, tak je častěji jen zběžně prohlížená než pozorně čtená. A přece věřím, že i toto zběžné prohlížení je jiného druhu, než jakému jsou vydány vplen knihy v knihkupectvích. Čtenář totiž vnímá útržky vět zároveň s útržky obrazů, a tak do paměti nevstupují jen slovní významy, ale celá událost onoho setkání. Zážitek toho, že člověk četl určitá slova, se mění v zážitek toho, že ta slova uviděl.
Když jsem dokončil cyklus textů Vniveč, měl jsem neodbytný pocit, že se mi s nimi nechce podstupovat obvyklou cestu za čtenářem a prosazovat je k vydání v nějakém nakladatelství. A právě tehdy, v roce 1999, jsme s Janem Měřičkou poprvé začali mluvit o společné knize. Když mi došlo, že na Měřičkových tehdejších leptech mě nejvíc zajímá hlavně jejich zvláštní proděravělost, roztrhanost struktur, propojilo se mi to velmi rychle s děravostí textů ve Vniveč. I tam je totiž bezpočet prázdných míst, texty jsou jakoby potrhané a roztříštěné, a na mnoha místech přímo volají po tom, aby do nich zasáhlo něco zvenčí.
Byl jsem prvním autorem píšícím v češtině, kterého Jan Měřička uvedl do své volné řady autorských knih: u básníků, jako byli Stéphane Mallarmé, T. S. Eliot, Guillaume Apollinaire, Hanus Magnus Enzensberger ad., dával obvykle přednost originálnímu znění před českým překladem. Snad jsem je doplňoval tím, že i v mých textech šlo spíš o hledání nějakého cizího jazyka v jazyce, který se pouze navenek zdá být jazykem „vlastním”. Byla to sice čeština, ale nezřídka na hranici srozumitelnosti.
Stránky knihy Vniveč (1999) se na sebe vrství zcela volně. Nespojuje je vazba, ale průstřel. Díra uprostřed, která vyvolává dojem, jako by se kniha stala terčem. A tím průstřelem je samozřejmě v některých místech narušen i text. Jeho soudržnost se trhá, některé řádky jsou čitelné jen s obtížemi, písmena se různě oddrolují a mizí. Jako autor jsem to vítal, vždyť to byl nepředvídatelný život uvnitř slov – nové přepisování toho, co se zdálo být dopsané.
I když tehdy Měřička záměrně pracoval s náhodou, zakládal si na dobře promyšleném, racionálním východisku. Náhodami a poruchami se mu zpravidla odkrývalo určité uspořádání, vytyčený systém. S odstupem času musím říci, že Měřičkův racionalismus se velmi zajímavě potkal s racionalismem ve mně. V případě nás obou šlo totiž racionalismus, který sám sobě nestačí, ale záměrně vstupuje na nejistou půdu, aby tam ohledával svoje meze.
Žádný „výpočet” ve skutečnosti nelze dovést do konce, protože za určitou hranicí se výsledky všech operací obracejí v nic. Je to ovšem právě toto obracení v nic, co si lze dobře prožít při obracení stránek v autorské knize.
Za nejdůležitější společné dílo s Janem Měřičkou považuji Hlavolomy, které v letech 2000-2003 prošly dokonce několika různými verzemi. Už při psaní jsem myslel na to, že slova budou otištěna na ručním papíře, který si Měřička sám vyráběl ze surové bavlny a z různých odpadů. Výsledkem jeho pokusů byla velmi znepokojivá hmota – zprohýbaná, všelijak potrhaná, pocuchaná, zdánlivě chatrná. Nebylo tedy náhodou, že se tématem Hlavolomů stal mozek a myšlení, vědomí sebe sama ve vší znepokojující nejistotě onoho aparátu pracujícího uvnitř naší hlavy. Určitá slova na povrchu tak živě působícího papíru okamžitě navozují pocit, že se z něj vynořují ven nebo jsou jím naopak pohlcována.
„Aby mozek poznal zobrazení mozku,” přesně k tomu měla celá kniha směřovat.
Text Hlavolomů se odvíjí v několika různorodých vrstvách, které spolu navenek zdánlivě ani nesouvisí. Přitahovala mě ovšem možnost, že by se něco dalo číst jakoby nad všemi těmito vrstvami. Pokusil jsem se tedy ze sedmi prvních vět jednotlivých částí „sestrojit” jakýsi podivně propojený útvar, něco jako magický šém, u kterého všechno začíná a končí. První Měřičkova verze Hlavolomů (2000) zjevovala tento text odstupňovaně ořezanými okraji papírů. Ke knize tehdy proběhla i výstava v Naivním divadle v Liberci a pokusil jsem se také o jakési autorské představení, ve kterém se živé čtení propojovalo s přednatočenými nahrávkami. Kniha v něm hrála úlohu „doličného předmětu”.
Brzy poté ale Jan Měřička své původní řešení zavrhl a přišel s novou variantou Hlavolomů (2001, také ve francouzské verzi přeložené Jérôme Boyonem Les crase-têtes, 2002), ve které se střídají ruční papíry s průsvitnými filmy. Ještě více se tak zvýšilo napětí mezi vrstvami hmotného a odhmotněného textu – některá slova se na hmotu papíru jen promítají, prchavě po něm přebíhají jako stín, zatímco jiná jsou ručně vytištěna.
Otázka, jak se tvoří, propojují a ukládají myšlenky, tehdy získávala nový rozměr s šířením datových nosičů, disků, elektronických pamětí apod. Ne náhodou jejich otisky pronikly i na stránky autorské knihy. Měřička se tehdy zaměřil na nejednoznačnost různých „odpadových” tvarů, u kterých někdy nelze přesně rozeznat, zda mají biologický nebo technologický původ.
Po Hlavolomech si Jan Měřička vybral pro autorské knihy ještě několik mých starších básní: Instinktea (2001, 2003), Sběř (2001, s francouzským překladem La racaille 2003). Vznikaly ovšem i novější texty, jako Až Tě (2002) nebo Clona (2002), které v mnoha ohledech navazovaly na téma Hlavolomů: „Rozestup kouře jsou hlavy“.
Nakonec jsem dospěl k tomu, že všechny texty psané už přímo pro Jana Měřičku by nemusely zůstat jen v okruhu návštěvníků výstav a mohly by být zveřejněny souborně, ve vyšším nákladu – dosud totiž většina autorských knih vznikala nanejvýš ve třech až pěti exemplářích. V roce 2003 jsme se tak společně pokusili o kompromis mezi běžně tištěnou publikací a autorskou knihou s originálními grafickými tisky. Stala se jím kniha že ne zas až (2003 v nakladatelství Host), která ale spíše než klasickou knihou byla opět „knihou-objektem”. Stránky nebyly šité, kniha se dala poměrně volně přeskládávat, čtenář se s ní musel naučit správně zacházet, aby byl vůbec schopen ji po rozložení zase složit do nějakého tvaru.
Výtvarníka, jako je Jan Měřička, ovšem nakonec víc přitahuje jedinečnost, neopakovatelnost jeho díla. I když právě u grafika to může znít jako paradox. Kniha že ne zas až oživila v Janu Měřičkovi pochybnost, jestli se má autorská kniha skutečně šířit, vycházet ze sebe, vřazovat se do knihoven. A pokud ano, jestli by to nemělo být alespoň spojeno s původní grafickou technikou, jakou je třeba sítotisk. Řada Měřičkových autorských knih tištěných sítotiskem, které začaly vznikat asi od přelomu let 2008-2009, však už představuje dost odlišnou kapitolu.
2013 (psáno pro konferenci Hledání ztraceného místa)
Abstract: The text offers the author’s personal observations from his close collaboration with graphic artist Jan Měřička in creating several artist’s books in Liberec from 1999 to 2003. On the books’ pages, printed on original handmade paper using etched copper plates, the nature of the poetic word underwent a tangible transformation. Both authors’ aim was to abandon established ways of accompanying text with illustrations and even to erase the boundary between reading and viewing altogether.
Literatura:
1. Tschechische Buchkunst der neunziger Jahre, katalog k výstavě v Staats- und Universitätsbibliothek Hamburk, 14. 9.-14. 10. 2000.
2. VOKATÁ, Martina. Text v katalogu Jan Měřička: Grafický kabinet, Liberec: Oblastní galerie v Liberci 2001.
3. KARPAŠ, Roman. Výtvarník Jan Měřička, Kalmanach 2, 2004 (prosinec), s. 91-95.
4. ŠRÁMEK, Petr. Definitivní nápis si prostě nenapíšeš. Rozhovor s Jaromírem Typltem. Souvislosti 14, 2003, č. 3, červen, str. 172-226.
5. TYPLT, Jaromír. Měřičkova grafická instalace. Rozhovor s Janem Měřičkou. Ateliér 16, 2003, č. 24, 4. 12., str. 7.
6. BOYON, Jérôme. Néologie typltienne a le corps měřičkien. Příspěvek do mezinárodního kolokvia Dialoge des cultures: interprétation, traduction (Praha, Univerzita Karlova 4. 11. 2005), http://ebookbrowse.com/boyon-dialogisme-pdf-d317461003 (datum stažení 5. 5. 2013).