Hrozně jsem se za to tenkrát styděl. Všechno mi poslali zpátky: „Vážený soudruhu, děkujeme za příspěvky, které jste zaslal k posouzení. K otištění je bohužel nevyužijeme. Námět povídky je sice zajímavý, špatný není ani způsob zpracování – vše ale v konečné podobě vyznívá velmi nepravděpodobně, až téměř s levným efektem.“
Vedoucí magazínu a kultury východočeského krajského týdeníku Pochodeň, který byl pod tím odmítnutím podepsán, zjevně netušil, že „váženému soudruhovi“ z Nové Paky bylo v té době třináct.
Odesláno 14. 8. 1986.
Ale za jsem se styděl vůbec nejvíc, byl pocit, že mě právě usvědčili z něčeho zvráceného. Při čem jsem to nechal přistihnout? Připadalo mi, že odmítavý posudek redaktora Pochodně to přechází mlčením jenom proto, že o takových věcech se mezi slušnými lidmi nemluví. Leccos ovšem naznačovala slova „až téměř s levným efektem“. Mohl jsem být rád, že jim nedošlo, kolik je mi let.
Copak by nějaký otec věznil několik let v temném sklepě svého vlastního syna? Kde se ve mně vzala taková postava? Jak jsem si mohl vymyslet a dokonce někam nabízet příběh rodiče, který v dusivé vládě nad svým dítětem zajde až tak daleko, že ho odřízne od denního světla a všech ostatních lidí?
Naštěstí už si dneska nepřečtu, jaká to byla slátanina, protože rukopis jsem tenkrát radši hned zničil. Zůstala mi jen vzpomínka, která se samozřejmě přihlásila znovu v roce 2008 po zprávách z Rakouska. Napsal jsem o tom i krátkou poznámku na svoje webové stránky. Rázem proslavená jména Kampuschová a Fritzl by od té doby na podobný literární projev dospívajícího dítěte asi vrhala určité podezření – „až téměř s levným efektem“.
A znovu se mi ta moje divná dětská povídka připomněla, když jsem si na konci loňského roku najednou přečetl, co se odehrává v novém románu Milana Urzy Dům bez oken: „komorní příběh chlapce vězněného celé roky vlastním otcem“. S Milanem nás to právě v té době svedlo dohromady a probírali jsme ledacos, ovšem tohle přišlo úplně netušeně. A těžko říct, komu z nás dvou z toho víc zatrnulo.
Člověka pak napadnou zvláštní věci. Přiznávám například, že jsem si šel ověřit, jestli se Milan – v nedalekém Jičíně – náhodou nenarodil v roce 1986. Trochu jsem si vydechl, že v té době už byl tři roky na světě.