Listopad 89, to pro mě je prst majora Zemana, který na mě před zraky všech varovně ukazuje. Dlouho jsem při té vzpomínce zažíval takovou hanbu, že jsem o ní ani nedokázal mluvit. Bylo to ten týden, kdy se na náměstích scházelo den ode dne víc lidí. Sedl jsem v Nové Pace na autobus, abych se zajel podívat, jak vypadají demonstrace v Jičíně, našem okresním městě. Dokonce jsem se tam protlačil až do blízkosti řečníků, kteří nám přivezli nejnovější zprávy z Prahy. Jeden vysokoškolák a jeden herec. A ten herec byl major Zeman. S mikrofonem v ruce se dušoval, že kdyby býval měl tušení, co komunisté v naší zemi páchají za zvěrstva, nikdy by od nich roli majora Zemana nevzal. Potlesk, který za to sklidil, nebral konce. A pak dál zaníceně mluvil a člověk zrovna cítil potřebu se k tomu všemu přidat, něco nahlas provolat, vypustit do vzduchu revoluční heslo. Kdybych já dnes věděl, jaká to pitomá slova mě tenkrát napadla! Ale ať už to bylo cokoliv, major Zeman stál opravdu jen na pár kroků a z mého zvolání něco zaslechl. “To ne!” zahřímal do mikrofonu a vblesku provedl prudkou otočku směrem ke mně. Bradu měl rozhořčením rozklepanou jako major Zeman, pohled mu ztvrdl nesmlouvavou přísností jako majoru Zemanovi a když na mě namířil ostrý prst majora Zemana, rázem mě přenesl do zlého snu. “To ne! Žádné Bijte je! My nebudeme jako oni!” Dokázal jsem na něj jenom vyděšeně zírat. Ze všech stran jsem cítil káravé pohledy. A strašné ticho. Neměl jsem ani pomyšlení na jakoukoliv obhajobu, styděl jsem se i dýchat. Kdo by mi věřil, že televizní božstvo se přeslechlo a podsunulo mi něco, co jsem nevykřikl? Major Zeman se pak obrátil k zástupům a vítězoslavně dokončil svoje poučení o tom, že My se k násilí, na rozdíl od nich, nikdy neuchýlíme. Bylo mi šestnáct a právě jsem si zahrál epizodní roličku ve velikém národním seriálu.
(2014)