Právě před rokem, 8. března 2016, zemřel houslař Vladimír Dufek. Požádal jsem Karla Čtveráčka, jestli by jako vzpomínku na něj nenatočil “portrét hudebního nástroje”, v tomto případě poslední niněry, kterou Vladimír dokončil. Vždycky se těším, až se rozezní…
Několik vzpomínek jsem také zveřejnil v novopackém Achátu:
„Víte, co si myslím o své práci? Že nástroje si podmaňují mě, a ne naopak,“ řekl mi Vladimír Dufek zhruba před patnácti lety, kdy jsem si u něj v houslařské dílně ve Štikově, mezi rozloženými kontrabasy, violoncelly a houslemi, zaznamenával různé jeho úvahy a postřehy. „Já musím vycházet z možností dřeva – a dřevo zase vychází z mých možností, co já s ním dokážu udělat. A tak spolu musíme komunikovat, opravdu i nahlas, ústně, jako blázni, a pak zase potichu. Pomalinku rukama z toho dřeva dostávám něco ven. Ale to dřevo vás nepustí. Jakmile uděláte něco špatně, takzvaně se zavře a už vám nehraje.“
číst celý text